?Snad už nejdete do důchodu?? ptám se známého. ?Jdu! Je to brzo? Myslím, že při mé práci ne. Už mě to zmáhá!? ? ?Je to těžké?? ? ?Jak se to vezme. Práce sama není zlá. Ale to bdění, ten převrácený způsob života. Začínám už trpět na srdce.? Je totiž nočním vrátným v hotelu. Služby je tam přes noc poměrně málo. Ale to bdění. Závidí všem normálním lidem, kteří se mohou normálně vyspat.

Vzpomněl jsem si přitom na úvahu sv. Jana Zlatoústého o práci a odpočinku. Více méně říká toto: Krásná a užitečná věc je práce, prací se slouží Bohu i lidem. I k osobnímu vývoji a zdraví je užitečná. A přece jí Bůh stanovil meze. Nesmí být neúměrná. Ale protože by lidé sami míru neznali, stanovil hranice práce sám Bůh tím, že stvořil den a noc. Den máme k práci, noc k odpočinku. Aby to lidé nepřevraceli, stvořil Bůh noc temnou, takže pracovat nemůžeme.

Sv. Jan Zlatoústý mohl tak mluvit v době, kdy nebylo všechno osvětlené elektrikou. Těžko se jeho slova hodí k hotelové vrátnici, kde se stejně svítí žárovkami ve dne i v noci. Ale jeho slova kontestují i jisté výroky jeho doby, i jeho vlastní, zvláště pak mnoho napomenutí Písma. ?Buďte bdělí a modlete se ? Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer či o půlnoci nebo za kuropění nebo ráno; aby až znenadání přijde, nenalezl vás spící (Mt 13, 33nn).?

Jak máme tomuto a podobným textům rozumět? Proč lidé v obyčejném životě bdí? Hlavní důvody jsou dva: pokračovat v práci, abychom ji dokončili, abychom víc udělali; kromě toho lidé bdí, aby hlídali, aby se nedali překvapit zlodějem nebo nepřítelem v okamžiku, kde se nemohou bránit. Písmo ovšem vyzývá k bdělosti ve smyslu obrazném. Který z těch dvou motivů se dá snadněji přenést symbolicky na křesťanský život?

Výzvy k bdělosti, které jsou v kázání Ježíšově, se nevztahují přímo ani k prvnímu, ani k druhému důvodu. Je tu důvod třetí: očekávání Božího království, nepředvídanost jeho druhého příchodu. Text, který jsme právě citovali, je morální závěr, který plyne z kázání o posledním soudu, zaznamenané u sv. Marka. ?Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, bděte, protože nevíte, kdy ten čas přijde (Mk 13, 33).?

Aby zdůraznil moment neočekávanosti, nepředvídanosti, náhlosti svého příchodu, Ježíš užívá ve svých kázáních několika přirovnání, která mají vztah k bdění, k nočnímu hlídání. ?To přece chápete, kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde ve chvíli, kdy na to nepomyslíte (Mt 24, 34-44).?

Přirovnání ke zloději je více plastické, ale není mnoho sympatické, když se má vztahovat na Krista. Proto se doplňuje a koriguje u Matouše hned druhým, o hospodáři, který přijde znenadání na kontrolu svých spolupracovníků: ?Kdo je tedy ten věrný a rozvážný služebník, kterého pán ustanovil nad svou čeledí, aby jim dával jídlo v pravý čas? Blaze tomu služebníkovi, kterého pán ? až přijde ? nalezne, že to tak dělá. Skutečně, říkám vám: ustanoví ho nad celým svým majetkem (Mt 24, 45-47).?

I nenadálá noční kontrola je věc odiózní. Už sama o sobě je začátkem trestního řízení. Tím hůř, dopadne-li špatně pro kontrolovaného. ?Jestliže je to služebník špatný a myslí si: Můj pán dlouho nepřichází, a začne tlouci své druhy ve službě a s opilci hoduje a popíjí, přijde pán onoho služebníka v den, kdy se toho nenadá, a v hodinu, kdy to nebude tušit; ztrestá ho a přisoudí mu úděl mezi pokrytci. Tam bude pláč a skřípání zuby (Mt 24, 48-51).?

Zase nás tu zaráží barvitost přirovnání a jistá jeho nelogičnost. Východní despota dá nevěrného sluhu ztrestat a potom ho ještě zavře do podzemní kobky? Ale jako u všech metafor, tak i zde jde ne o to, co za přirovnání slouží, ale o to, co se přirovnává. Tu už nejde jenom o nečekanost noční kontroly, ale o kvalitu toho, co se kontroluje. Kázání a rozjímání o tomto textu obyčejně mluví všeobecně o dobrých a zlých skutcích. Pak by kontrola byla cosi jako výkaz příjmů nebo deficitu v pokladně. Evangelium specifikuje víc. Správce, kterého přijdou kontrolovat, má docela konkrétní úkol: je ustanoven nad čeledí, aby jim dával jídlo v pravý čas. Je pak trestán ne proto, že by neměl dost peněz na hotovosti, ale protože své druhy ve službě tluče a sám hoduje. Odpovídá to tedy dobře tomu, co předchází. Už jsme upozornili na to, že jsou tato přirovnání na závěr řeči o posledním soudu. Tam se všechny skutky všech lidí hodnotí jen podle jednoho posledního měřítka, ústavního zákona křesťanské morálky, tj. podle lásky k bližnímu: ?Co jste udělali (nebo neudělali) pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali (nebo neudělali) (Mt 25, 40 a 45).?

Přirovnání ke stálému bdění se tedy nevztahují na jakoukoliv práci. Ostatně dobře víme, že nikdo od nás nežádá, abychom ve dne v noci seděli u pracovního stolu nebo byli u stroje. Mniši ty texty vztahovali na stálou, nepřestávající modlitbu, ale i to musíme teprve vysvětlit. Evangelium samo má na mysli jen tu jednu a hlavní část člověka, která nesmí nikdy usnout, tj. lásku k Bohu a bližnímu. Jejím výrazem musí být všechno, co křesťan dělá a co je, ať už bdí nebo spí. Často se vysvětluje v duchovní literatuře text Písně písní, kde se nevěsta přiznává, že sice spí, ale že její srdce bdí. Hmotné srdce nezastaví svůj tep ani ve spánku. Jinak by nastala smrt. Znamená-li srdce metaforicky lásku, ani ta nemůže přestat v okamžicích, kdy fyzicky spíme a oddychujeme od práce. Vždyť spánek a oddech patří k životu, který je zasvěcen službě jiným.

V této souvislosti nabývají výzvy Písma ke stálé bdělosti zvláštní, typicky křesťanský smysl. Jak jsme však už naznačili, mnišská literatura je interpretuje trochu jinak. Spojuje je s textem sv. Pavla: ?Bez přestání se modlete (2 Sol 5, 17)!? Konkrétním výrazem této souvislosti je starý zvyk tzv. vigilií, nočního bdění při modlitbě, které má pravděpodobně na mysli už sv. Pavel, když píše Efesanům: ?Buďte bdělí a modlete se za všechny křesťany (Ef 6, 18).? Pozdější mniši strávili často celé noci při modlitbě. Svatý Antonín si stěžovával na východ slunce, že ukracuje jeho noční modlitby. Když už pozdější slabší generace nevydržela noční chór, snažili se a snaží se dodnes kontemplativní řády o to, aby se začínalo officium liturgie hodin alespoň hodně brzy ráno, aby tu byl jistý prvek i fyzické bdělosti.

To je jistě dobrá snaha a i po stránce psychologické má mnoho výhod. Ale ať už byli lidé silnější nebo slabší, ve světě nebo i v klášteře, jistou dobu musili spát vždycky. Jak tedy uskutečnit příkaz sv. Pavla bez přestání se modlit, když člověk tvrdě spí, a ten kdo spí krátce, a popřípadě na holé zemi, obyčejně spí velmi tvrdě. Vědomí je naprosto přerušeno, jak se v těchto okamžicích modlit? Tradiční odpověď mnichů je velice poučná: nemůže se modlit myslí, ale musí se modlit srdcem, tj. stálou dispozicí k Boží službě, tj. láskou k Bohu a i k bližnímu.

Dojdeme tedy i v tomto případě ke stejnému závěru. Nejenom na věčnosti, ale i zde na zemi je láska jediná hodnota, která nikdy nepřestává (1 Kor 13, 8). Proto srdce křesťana stále bdí, slaví stálou vigilii druhého Kristova příchodu.