Námitka, kterou jsem při jedné příležitosti slyšel, zněla dost nezvykle. Uprostřed zbožných duší, které mluvily o zjeveních Panny Marie, někdo, kdo byl také zbožný, silně zapochyboval: ?Jak je vůbec možné, že se Matka Boží zjevuje? Svatí odešli z tohoto světa, proč by se sem měli ještě vracet? Jejich činnost na zemi už skončila.? Je to řečeno lidově, ale připomíná to učenou námitku, která se šířila v době reformace: sv. Pavel nazývá Krista jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (1 Tim 2, 5), není tu tedy místo pro jiné. Dodnes se pak ozývají hlasy proti tomu, že bychom si mohli přivlastňovat zásluhy svatých. Připadá to, jakoby byla v nebi jakási banka, jakýsi společný poklad, do kterého všichni ukládají své zásluhy a z kterého si pak vybírají i ti, kdo tam sami málo uložili.
Abychom zaujali k těmto námitkám rozumný postoj, začněme tím problematickým výrazem ?zásluha?. Je to ovšem výraz obrazný, metafora. I Kristus mluví o tom, že dobří lidé shromažďují ?poklady v nebi? (Mk 10, 21). Ten ovšem neznamená něco mrtvého, ale milost Boží. Ta je život, život pak roste a sdílí se s druhými. Tak i zde na zemi děti čerpají z pokladu rodičů, z jejich života a zkušenosti. Věříme, že život v milosti Boží na věčnosti nepřestává, ale naopak se stává intenzivnější. Známý německý teolog Scheeben to tajemství vysvětluje touto prostou úvahou. Věříme, že svatí po smrti žijí. Žijí-li, nemohou zůstat pasivní, mají činnost. Nejdokonalejší činnost křesťana je láska a modlitba. Svatí v nebi nás tedy milují a modlí se za nás. Proto je vzýváme: ?Oroduj za nás, modli se za nás!? Vedle výrazu ?zásluhy? svatých se tedy užívá i jiného, který je snazší: ?přímluva? svatých. Když se modlí, modlí se ve spojení s Kristem za spásu celého světa, tedy se přimlouvají u Otce jako on.
Ale tu se vyskytne hned další námitka. Když se všichni svatí vespolek modlí za celé lidstvo, proč bych měl ještě vzývat jednoho jistého svatého v nějaké konkrétní záležitosti? Je to důstojné, abych prosil sv. Antonína, aby mně pomohl najít tašku, považovat ho za patrona ztracených věcí?
Abychom vyšli ze začarovaného kruhu této a podobných námitek, musíme opustit ideu, že je nebeské království jenom jakýsi kraj, kde každý najde své místečko pro svou osobní blaženost a zapomene na všechno ostatní. Království Kristovo je naopak stav, kde lidské osoby dojdou do své dokonalosti, kde se plně rozvinou všechny schopnosti dané člověku při stvoření a určené jeho povoláním. Dokonalost znamená plné rozvinutí lidské osoby.
Lidská osoba však neroste v osamocenosti. Osoba znamená vztah k druhým. Matka je matka, protože má děti, učitelem je ten, kdo má žáky. Řekneme-li o někom, že je velkou osobností, znamená to, že okruh jeho vztahů s druhými lidmi je široký, že není povrchní, že není šablonovitý, ale naopak jedná s každým podle jeho stavu a potřeb. Tak je tomu na zemi, ve společnosti, kterou známe. V Božím království se tyto schopnosti dokonale rozvinou. Rozšíří se jejich pole působnosti. Vyjde se z úzkého kruhu příbuzných, přátel a známých. Svatí najdou vztah ke všem lidem všech zemí a věků. Omezenost času a prostoru je tu překonána. Není to možné na zemi, ale ani by to nebylo užitečné. Příliš široký okruh známostí působí, že je náš poměr k lidem povrchní a šablonovitý. Ale na věčnosti tato potíž zmizí. Naše oči se totiž slejí v jedno s pohledem Božím, který všechno proniká, všechno chápe a všem je blízký. Jeho vševědoucnosti je otevřeno to, co je na nebi i na zemi.
Tím padá i další potíž. Nejenom prostí lidé, ale i teologové si kladli otázku, jak je možné, že svatí vědí o nás na zemi, že pozorují, co děláme, že slyší naše modlitby, kterými se k nim obracíme. Ztratil jsem např. svou tašku a řeknu v duchu krátkou modlitbičku k sv. Antonínu Paduánskému, aby mně ji pomohl najít. Jak on v nebi ví o této prosbě, když ji nezná ani ten, kdo je mně tu na zemi po boku? Teologové odpovídají na tuto otázku docela jednoduše. Je-li pohled svatých spojen s pohledem Božím, proniká jejich zrak všechna tajemství. ?Spojíte-li se sluncem?, píše Jan Kronštadský, ?je vám jasné všechno, co je v jeho paprscích.? Všechno, co existuje, je jakoby zahrnuto v jeho paprscích.
Originální vysvětlení této schopnosti svatých čteme v ?Dogmatice pravoslavné církve? ruského metropolity Makaria z minulého století. I on vychází ze základu, že svatí v nebi plně rozvinou schopnosti a dary Boží, kterými už částečně vynikali na zemi. I zde na zemi nás překvapuje jeden dar, který často mívají: čtou v srdcích jiných lidí jako v otevřené knize, mají tzv. kardiognosii, znalost srdcí. Mají-li tuto schopnost na zemi, tím pronikavěji ji mají tam, kde žijí ve slávě. Znají tedy všechny taje lidských myslí.
Ale nakonec přidejme ještě jednu poslední otázku. Svatí, jak jsme řekli, navázali styk se všemi lidmi. Jejich láska se stala universální. Modlí se za všechno, co je přáním samého Krista, tj. za spásu a za všechny potřeby celého lidstva. Proč se mám tedy obracet malou modlitbičkou k sv. Antonínu, aby mně pomohl najít tašku, protože je patron ztracených věcí? Není to nedůstojné a pověrečné?
Pověrečným by se stalo každé tuze mechanické vysvětlení tohoto zvyku. Naivní by bylo připisovat jednotlivým světcům omezené pole působnosti pro různé obory, myslet, že je kompetence sv. Antonína pomáhat hledat ztracené věci, že je svatý Josef určen, aby pomáhal v ekonomických nesnázích a že sv. Ritě se přenechávají beznadějné případy. V lidových pobožnostech k jednotlivým světcům je hodně folkloristického prvku. Ale to všechno je obrazným vyjádřením tajemné skutečnosti, že se vztahy mezi nebem a zemí nestaly všeobecné, šablonovité, že tu existují a pěstují se styky osobní. Není radno tato velká Boží tajemství upřesňovat. Mluvíme o nich jenom obrazně a obraz musí zůstat obrazem, který částečně pravdu odhaluje a částečně zahaluje. Vždyť i sám Ježíš tu zůstal při podobenstvích. Jeho nejoblíbenějším je nebeská hostina (srov. Lk 14, 16). Na hostině se požívá to, co dává pán domu společně s ostatními. Vyjadřuje ten obraz ve zkratce to, co jsme právě řekli o společenství se svatými, které je radostným prvkem naší víry.
odeslat článek
vytisknout článek
