?Co je pravda?? ptal se skepticky Pilát (Jn 18, 38) tváří v tvář věčné Pravdě, která stála před ním. Ptal-li se latinsky, odpovídá jeho pochybnost duchu jazyka. Latinské veritas označuje něco skrytého (srov. německé wehren). Domlouval-li se v Palestině, jak někteří myslí, řecky, pak slovo pravda označuje objev něčeho, nač se už dávno zapomnělo (a-letheia). To pak odpovídá situaci světa, ve kterém žil. Kdyby se byl, jak se nedá předpokládat, náhodou naučil hebrejsky, pak by pravdu našel tam, kde ji nehledal, tj. ve slově Božím (emes´je slovo, kterému se dá věřit). A kde hledáme pravdu my? Ve slovanských jazycích jsou dva hlavní termíny pro pravdu: staroslověnsky istina a v nových jazycích ?pravda?. Istina souvisí s latinským est, ale především se sanskrtským asmi, asti, dýchat. Je tedy privilegium Slovanů cítit pravdu jako neoddělitelnou od života a že se k ní dojde jenom spravedlivým životem: výraz ?pravda? totiž znamená původně spravedlnost, která v hebrejském pojetí označuje správné vztahy mezi živými osobami a mezi člověkem a Bohem.

Použili jsme tohoto filologického úvodu k tomu, abychom se pokusili načrtnout kratičce charakteristiku činnosti a kázání prvního slovanského papeže na stolci Petrově. Je už jeho 263. nástupcem. Každý z nich je svůj vlastní, protože každá osoba je neopakovatelná. Dětinsky se tato zvláštní charakteristika hledí uhádnout podle tajemných názvů pseudo-malachiášova proroctví. Ale, když už známe papeže z jejich činnosti, i ta tajemná jména jim přivlastníme slovní hrou. Co by mohlo být Ex calore solis? Teplem slunce raší ze země život po přečkáté zimě.

Zima působí v severských zemích nehybnost přírody. Na poli ducha se tato ztrnulost v posledních staletích projevila přebytkem ideologií a posuzováním Boží přírody výhradně měrou abstraktních principů. Tato infekce začala pronikat i do teologie tak nebezpečně, že svět tak důkladně diskutuje o ?křesťanství?, že zapomíná na křesťany a dokonce na Krista jako osobu. Zděsil se toho ruský myslitel Nesmelov, který prohlásil, že dnešní papež začal svůj učitelský úřad encyklikou o pravé důstojnosti člověka.

Ta začíná větou: ?Vykupitel člověka, Ježíš Kristus, je středem vesmíru a dějin. K němu se obracejí mé myšlenky i moje srdce v této slavné chvíli, kterou právě prožívá církev a celá dnešní lidská rodina.? Dále uvádí, že Kristus je sjednocený s každým lidským životem. Papežové si byli vždy vědomí, že mají povinnost bránit pravdu. Pro Jana Pavla II. ?lidé jsou povoláni ke spáse skrze víru v Ježíše Krista, světlo pravé, které osvěcuje každého člověka. Stávají se tak světlem v Pánu a dětmi světla. Přitom se posvěcují poslušností vůči pravdě (Gn 1, 26; Veritatis splendor, zač.). Žádná temnota omylu a hříchu však nemůže z člověka zcela odstranit světlo Boha Stvořitele (ibid., 2).?

Ponechme však teologům, aby studovali, kolikrát a pod jakým úhlem se zabývá papež otázkou života. Jistě najdou v jeho naučeních dobré základy k vybudování pravé teologie života, o kterou tolik usilují slovanští myslitelé. Zamysleme se však předně nad samým slovem teologie. Jak se zdá, slovo se poprvé vyskytuje u Platóna. Jedná o Bohu, zatímco meteorologia dovede mluvit o věcech, které ?jsou nahoře?, ale nejsou ještě přímo Boží. Na ty poslední stačí rozumové schopnosti, teologii však Platón rezervuje básníkům. Jsme-li přesvědčení, že patří dnešní papež k teologům života, musíme se obrátit i k jeho činnosti, která je doposud méně známá, tj. k jeho básním. V této souvislosti najdeme mnoho inspirací v jeho poslední sbírce Římský triptych. Básníci vycházejí ze skutečnosti, se kterou se setkávají. Ta je prvním zjevením, ve kterém se k nám prozřetelnost obrací.

Prvnímu člověku v ráji, jak píše starokřesťanský myslitel Origenes, to bylo lehké. Slyšel Boha ve svém vlastním svědomí a hovořil s ním v ranním vánku, zjevoval se mu ve všem, co viděl očima. Ale hřích zatemnil lidem zrak a hřmot světa je ohlušil. Aby se ponenáhlu lidé vrátili k původnímu vidění a slyšení, posílá Bůh Duchem osvícené lidi, kteří se ve Starém zákoně nazývají ?vidoucí?, a také ?proroci?, tj. mluvící druhým lidem o tom, co sami viděli.

V Novém zákoně je svěřeno prorocké poslání především církvi, proto její hlavní představitel mluví, takové je jeho poslání. Ale v přítomném svazečku prozrazuje i své osobní tajemství. Ukazuje, že je také ?vidoucí?, odkrývá Boha v tom, co potkává na každém kroku. Od mládí měl rád vycházky do přírody. Není proto divu, že slyší Boží hlas tam, kde ?sklání se lesní zátoka, v rytmu horských potoků?. Nemůže však při svých vycházkách zapomenout na to, co se naučil v teologii, že totiž člověk sám by se svou myslí od věcí nezvednul k Bohu, kdyby nesestoupila Boží milost shůry k němu. Ale hned nato i tu naučenou pravdu odkryje v přírodě symbolicky, ?ve všem, čím odevšad promlouvá svět, co s lesní zátokou sestupuje níž, každým úbočím?, v tom, ?co s sebou unáší stříbřitá kaskáda potoka, který v rytmu padá shůry?. Ale kněz, později biskup a dnes papež musel své vycházky krásnou přírodou značně omezit. Objevil však ve svém uzavřeném prostoru jiné ?vidoucí?, kteří duchovní zážitek světa přinesli do uzavřených prostorů. Jsou to umělci. Ve Vatikáně pak je to jeden z nejvýznačnějších: Michelangelo. Sixtinská kaple je vidění světa, a to nejenom statické, ale rytmus celých dějin vesmíru, od prvního stvoření až k poslednímu soudu. Svatý Jan evangelista nám načrtnul souhrnně dějiny Božího Slova, které se stalo tělem, jehož slávu viděl apoštol na vlastní oči. Michelangelo tu slávu vymaloval v barvách. Papež, který za večerního ticha, kdy jsou turisté mimo, navštíví Sixtinskou kapli, je tu ohromen viděním, které ?tak jiné, než je naše?. Na prahu Sixtiny potkáváme to, co je ?od věků vidění a od věků výpověď: Na počátku bylo slovo a všecko povstalo skrze ně, všechno, v čem žijeme, pohybujeme se a jsme ? Slovo, předivné Slovo ? Slovo předvěčné, jakoby neviditelný práh všeho, co povstalo, je a bude. Jakoby slovo bylo prahem.?

V Sixtině člověk objevuje vesmír, ale objevuje i sebe, svou lidskost v celé své nahotě. Vidí tu, jak Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. ?Oba byli nazí, nepocítili však stud. A Stvořitel viděl, že je to velmi dobré. Což právě On nevidí všechno v celé pravdě? Omnia nuda et aperta ante oculos Eius.? Tak i my musíme vidět sebe v celé pravdě.

Nakonec se autor veršů ptá sám sebe: ?Stojím u vstupu Sixtiny. Snad to všechno mohl vypovědět jazyk knihy Genesis. Kniha však čeká obraz, a právem. Čekala na svého Michelangela. Vždyť ten, kdo tvořil, ?viděl?, a proto Kniha čekala na plod ?vidění?. O ty, člověče, jenž také vidíš. Přijď! Volám vás všechny, ?vidoucí? všech věků.?

Církev má, jak jsme řekli, poslání prorocké, musí tedy mluvit, ale její slova by vyzněla na prázdno, kdyby nenaučila i vidět a učit se z vidění jiných, zvláště umělců. Římský triptych je toho výmluvným poselstvím, snad nikdy předtím tak jasně vysloveným, jak tomu je v tomto spisku.

Ale triptych by si nezasloužil své jméno, kdyby mu chyběla třetí část. Ta nás přenáší prostorově daleko do země Moria a časově do daleké minulosti. Nebyl to jenom pouhý zvyk, že Židé začínali své promluvy vždy od Abraháma. Dnešní psychologové studují vlivy dědičnosti, ale nemohou jít tuze daleko v průzkumech rodinných vlastností, stali by se směšnými. Krev Abrahámova už se dá těžko srovnávat analyticky s krví jeho dnešních potomků. Ale co v nás dosud živě koluje, je jeho víra a jeho oběti. Biblické dějiny jsou mysticky dějinami našimi vlastními. Zapřeme-li minulost praotců ve víře a svatosti, zapíráme svou vlastní identitu. ?Právě do těch míst se dnes vracíme my, tudy totiž kdysi přišel Bůh k Abrahámovi. K Abrahámovi, který uvěřil, přišel Bůh. Když rody a národy samy vytvářely své bohy, přišel Ten, který Je. Vstoupil do dějin člověka a odhalil mu Tajemství skryté od založení světa.?

Hledat Boha v dějinách, znamená odkrývat život, který z věčnosti vyšel, do času se vtělil a do věčnosti má vyústit. A člověk sám tu najde svou vlastní identitu i identitu svého národa. Když papež zdůrazňuje křesťanskou tradici Evropy, nejde tu o ideologii, která by se jenom srovnávala s jinými světovými názory, ale jde o sestoupení ke kořenům vlastního života. Ale od hloubky kořenů, jak praví sv. Augustin, se vystupuje k vrcholkům koruny stromu, od životného poznání sebe k poznání živého Boha, od antropologie k teologii.

Svěřil-li Platón teologii básníkům, ve 4. století křesťanské éry si zasloužil titulu ?Teolog? sv. Řehoř Naziánský, básník mezi církevními Otci, který ostře vystoupil proti racionalismu ariánů. Ti podle něho převrátili teologii v ?technologii?, plnou diskusí o pojmy, vyjadřované v prázdných slovech. Vybízí je proto, aby se navrátili ke Slovu, které je život a pravda. Není to snad i aktuální výzva k teologii dneška? Bylo v poslední době publikováno mnoho dobrých bohoslovných knih. A přitom si stěžujeme, že mají malý úspěch. Už dříve se tomu nedivil Dostojevskij. Jediná pravá cesta k Bohu je podle něho ve tváři živých lidí. Je to myšlenka Dostojevského. V Bratřích Karamazových racionalista Ivan, zapletený do svých úvah, najde vysvobození v tváři svého nevinného bratra Aljošy. Vyzná se mu: ?Miluji tvou tvář, i ďábel má z tebe strach, ty čistý cherubíne!? Proti rozšiřujícímu se ateismu nestaví Dostojevský dialektiku, ale živou tvář člověka, ze které vyzařuje tvář Krista. Taková tvář je nejenom pravdivá, ale i krásná, a bude to ?krása, která spasí svět?. Ne nadarmo nahradil Solověv scholastickou trojici jsoucna unum, verum, bonum jinou trojicí: dobrota, pravda, krása. Krása je harmonie života vesmíru, odlesk Trojice života věčného na nebi. Nepochybujeme tedy o tom, že stálé a vytrvalé výzvy Jana Pavla II. ve prospěch života budou mít ohlas i v teologickém myšlení dneška, a že tak jeho poselství navazují přímo na poslání II. vatikánského sněmu, podle kterého se církev na zemi chápe jako odlesk věčného dialogu mezi třemi božskými Osobami na zemi. To pochopil už ve 4. století velký mystik Východu Evagrius, když definoval teologii jako ?kontemplaci nejsvětější Trojice? a k tomu dodal: ?Budeš teologem, když se budeš modlit.?

(Příspěvek vznikl pro jubilejní číslo polského vydání Osservatore Romano.)

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky