Stojím na nádraží v řadě, abych si koupil lístek. Je dlouhá a úředník vyřizuje nezvykle pomalu. Od stání bolejí nohy. Když se dostanu až tam, kde začíná mramorová lavička před okénkem, sednu si. Pán, který je za mnou, rozhořčeně rozhodí rukama: ?Tohle je přece jenom ostuda!? Lekl jsem se, myslel jsem, že to platí mně. Ale on chtěl tím vyjádřit sympatii mým slabým nohám. ?To hrozné čekání! A je to dnes všude: na nádraží, v úřadech, na letišti, u autobusů. Kolik času dnes člověk ztratí denně zbytečně!?

Jistě v tom pohoršení sympatického pána není nic originálního. Všichni to víme a všichni to denně prožíváme: nepříjemné a únavné ztrácení času v čekaných i nečekaných okolnostech. Ale povzdech, to není řešení. Kdyby byly věci lépe organizované, kdyby lidé byli ukázněnější a vychovanější! Ale víme také, že se prozatím nic nezmění, že jsme proto v přeplněných městech odsouzeni doživotně den co den ztrácet nadarmo spoustu času.

Když mu nepomůže společnost, může si v tomto případě pomoci člověk sám? Slyšel jsem už všelijaké praktické rady. Jeden profesor, kterého jsem potkal v knihkupectví, mě prozradil, že sám soukromě kupuje jenom malé knížky kapesního formátu. (Podle rozměru jeho kapsy jsem viděl, že je to formát dost slušný). Když se mně to rozdělení na malé a velké knihy zdálo málo inteligentní pro profesora, zasmál se. ?Velké jsou v knihovně. Malé nosím s sebou v kapse a čtu všude, kde musím čekat. Tak alespoň neztrácím zbytečně čas. Moc věcí jsem už přečetl v čekárnách, ve vlacích, v autobusech!?

Jeden cizí bohoslovec v Římě, který už po dvou letech mluvil slušně italsky, se přiznal, že tomu studiu věnoval všechny své cesty autobusem, nic víc a nic míň. Na angličtinu si míní opatřit malý magnetofon se sluchátky, aby nerušil jiné. Stará zbožná sestřička, která chodí denně nakupovat a vyřizovat věci pro ústav, také tvrdila, že žádný čas neztrácí. Má u pasu růženec. ?Kolik se jich denně pomodlím! Ostatní mě to skoro závidí!?

Jsou tedy lidé, kteří čas ztrácejí a lidé, kteří čas neztrácejí. Ale my, kteří máme chuť se nad časem zamyslet, si klademe otázku, co to vůbec má být: čas ztratit nebo neztratit. Co je to vůbec čas a jaká je jeho hodnota?

Podle prastarých bájí je čas jediná opravdová hodnota, jediná, co věčně existuje. Bůh Chronos-čas zrodil bohy a lidi, ale zase je pohlcuje, a pohltí. Věci nebyly, ale čas už byl, věci nebudou, ale čas bude. Jeho symbol je kolo věčně se točící. To, co strhne vyzvedne nahoru, ale pak zase srazí dolů. Jiným symbolem tohoto večného času, kterému říkají cirkulární, kruhový, je také stočený had, který posouvá hlavu dopředu tím, že užírá svůj vlastní ocas. Díváme-li se tak na čas, a mnoho lidí jej tak vidí, pak v pravém slova smyslu čas ztratit nikdy nemůžeme. Ztratí sami sebe, a ne čas.

Ostatně tak se to obyčejně myslí, když někdo řekne, že ztratil čas. Uvědomil si, jak je krátká fáze, když letí na kole Chronosu nahoru, a tu krátkou fázi zabíjí tím, že čeká v řadě, aby si koupil lístek. Nedivíme se roztrpčenosti těch, kdo tuto skutečnost prožívají. Je-li existence života krátká, omezená periodou času, kolébkou a rakví, pak se musí každý postarat, aby toho využil. Staří Římané říkali ?Carpe diem!? ? užívej dne; ?ozdobme se růžemi, dokud ještě kvetou!? Stará francouzská poesie to vyjadřuje podobně: ?Žijte, věřte mi, trhejte už ode dneška růže života!?

Hedonista se tedy bojí, aby neztrácel svůj čas. Ale bojí se o něj i lidé, kteří mají ideály vyšší. Umělec, který chce něco velkého vytvořit, vědec, který chce něco objevit, šetří s každou hodinou. Stejná mentalita stihla i ty, kdo vydělávají a chtějí zbohatnout. Čas jsou peníze. V jednom italském obchůdku jsem viděl nad pultem smaltovou destičku s povzbudivým nápisem: ?Požehnej, Pane, všem těm, kdo nám zbytečně neberou čas?.

Dnešní produkční společnosti to vešlo tak do krve, že se lidé bojí ztrácet čas, i když už nemají nic na práci a nic vydělat nemohou. Stalo se to prostě mánií. Myslím, že je to Siňavský, který píše ve své jedné povídce, že si moderní člověk nejlíp odpočine v rychle uhánějícím vlaku. Nemusí nic dělat, a přitom má klidný pocit, že neztrácí čas, protože vlak jede. Stačí, aby vlak zůstal někde stát a je po odpočinku. Přepadne ho manie o využití času s takovou vervou, že znervózní do krajnosti.

Pochopitelně ani tato mentalita není normální. Ale jak ji léčit? Podívejme se, jak se na čas dívá bible. Tam není čas věčný, věčný je jenom Bůh. On stvořil svět na počátku, ne v čase. Když svět stvořil, dal každému člověku jeho čas, aby se mohl rozvinout, aby se mohl stát v čase to, co mu Bůh určil od věčnosti. Pro Bibli je tedy naprosto nemyslitelné, že by někdo neměl čas. K tomu, k čemu ho Bůh stvořil, každému čas dává, tolik kolik potřebuje.

Teď je ovšem potřeba znát, k čemu nás a svět Bůh stvořil. Odpovědi na tuto otázku dávaji Exercicie sv. Ignáce, kde jako ?Začátek a základ? (Principium et fundamentum) se definuje cíl života takto: ?Člověk je stvořen, aby Boha oslavoval, chválil, jemu úctu vzdával, jemu sloužil a tak svou duši spasil?. Kdy a jak se to má uskutečnit? Na to odpovídá sv. Ignác: Kdykoli a kdekoli. Všechny formy života jsou indiferentní. Sám o sobě nemá hodnotu ani dlouhý ani krátký život, ani zdraví ani nemoc.

Je to odpověď jistě správná, tradiční, ale tak zhuštěná, že je potřeba v exerciciích více rozjímání, abychom pochopili důsledky, které z toho plynou. Vraťme se proto k Bibli, která učí totéž názorněji. Bůh dává zemi, hvězdám, lidem čas. Na prvním místě však vidíme ve Starém zákoně, jak dal Bůh čas vyvolenému národu. Od Abraháma přes Josefa, soudce, k Davidovi a prorokům můžeme sledovat postupné časové periody, ve kterých se mohli židé vyvinout a stát se národem, který má svou vlastní řeč, zemi, tradice, kulturu, náboženské instituce. Je to dlouhý čas. Ale ve všech okamžicích, od počátku až do konce je zřejmé, k čemu ta historie míří. Je to příprava na příchod Mesiáše. Cíl dějin Starého zákona je setkání s Kristem.

Starý zákon je obraz nejenom Nového zákona jako celku, ale každého člověka, jeho osobního vývoje. I my máme dějiny svého života, jsou tu různé etapy, každé z nich Bůh dává čas. Všechny pak mají jeden smysl: setkání s Kristem. Okamžik, ve kterém k tomuto setkání dojde, vešel z času do věčnosti. Věčnost totiž není nějaký další čas, není to něco, ale někdo, tj. Kristus.

S Kristem se ovšem stýkáme různými způsoby podle povolání, které jsme od Boha dostali a podle okolností, prací, modlitbou, trpělivostí, touhou. Mnoho z nás už možná udělalo zkušenost, jak vzácné jsou vlastně ty okamžiky, ve kterých máme dojem, že ztrácíme čas. Nutí nás k zamyšlení nad smyslem všeho, co děláme. Pak si ovšem najdeme i metodu, jak využít čekání ? nejlépe modlitbou, protože v té se čekání spojuje s naplněním.