Jdou dva páni po ulici. Jeden stále něco kritizuje: ?Podívejte se, jak jsou dnes lidé bezohlední! On postaví auto na chodník. Jak má projet matka s kočárkem? Podívejte se, jak vysypali smetí přede dveře! Podívejte se ...!? Druhému ty poznámky jdou na nervy: ?Dejte pokoj! Co potřebujete všecko komentovat?? - ?Ale copak to mohu nevidět?? - ?Stačí vidět. Je třeba ale pořád všecko posuzovat??

Je to doopravdy potřeba? Otázka je morální, ale také psychologická. Evangelium nás napomíná: ?Nesuďte a nebudete souzeni? (Mt 7, 1). Ale psychologie, jak se zdá, má pochybnosti o tom, je-li to možné. Scholastická filozofie neměla potíže. Tvrdila, že na počátku je jednoduchý vjem. Prostě něco vidíme nebo slyšíme. Teprve potom k tomu zaujmeme postoj, posoudíme to. Mnozí z moderních psychologů to však popírají. Říkají, že je nemožné, abych se na něco jenom díval. Normální člověk okamžitě zaujme postoj k tomu, co vidí. Tedy stále soudí, posuzuje všecko, s čím se setká.

Toto posuzování se však může dít z mnoha různých hledisek. Jdeme například lesem. Jeden hledá houby, druhý dříví, třetí jahody, čtvrtý se chce prostě nadýchat čerstvého vzduchu. Celý život je však jakási procházka lesem. I tu zaujímají lidé různé postoje podle toho, co hledají a jací jsou. Tedy posuzujeme to, s čím se setkáváme. Ale ty soudy jsou různého druhu: povrchní nebo dobře uvážené, jako jednoduchá zkušenost nebo vědecké, mravně nezávadné nebo nemorální.

Rozumní lidé si dávají pozor, aby neposuzovali věci i lidi unáhleně a také aby se nevyčerpávali zbytečnými problémy. Morálka pak považuje za hřích tzv. křivé posuzování, nespravedlivý soud o druhých. U některých lidí se to však stalo zlozvykem. Omlouvají se: ?Copak se mohu zdržet úsudku, když něco vidím? Přece nemohu říct, že je něco bílé, když to vidím černě!? Asketičtí autoři proti tomu často tvrdí, že je to možné a dokonce povinné. Rodriguez vypravuje příklad o mnichu, který se tak bál křivého posuzování, že používal stále slůvka ?asi?: ?Asi to bude tak ..., asi to myslí tak a tak ...? Je to poučné, ale vede to ke směšnosti.

Svatý Jan Zlatoústý, který byl biskupem v Cařihradě, hlavním městě impéria, kde se klepy a pomluvy množily jako houby po dešti, často slyšel námitku, že není možné, abychom se zdrželi úsudku a neposuzovali. A i on sám se jednou víc rozhorlil, než chtěl, proti heretikům. Zamrzelo ho to a hned dodal: ?Já tak přísně odsuzuji blud, ne však člověka, který jej hlásá. Ten je mým bližním!?

Toto rozlišení mezi soudem o věci a o člověku se stalo tradičním a ve většině případů je plně dostačující. Když vidíme, že někdo jede autem v protisměru, nemůžeme říci, že je to ?asi špatně?. Jsme naopak povinni upozornit jak jeho, tak i druhé, že tu jde o nebezpečí, že by někdo mohl přijít o život. Ale proč to udělal? Jaký je to člověk? Tam se naše usuzování zastaví. Kdo zná doopravdy člověka? Jenom Bůh sám. Proto ponecháváme soud Bohu.

Tedy toto rozlišení na úsudek o věci a úsudek o osobě je užitečné a rozumné. Ale přesto nevyřeší všechny případy. Vždyť někdy i o člověku soudit musíme. Ale abychom posoudili, jaký je, musíme ho znát. Máme např. někoho doporučit na odpovědné místo. Prosí nás o to on sám a chtějí naše mínění slyšet i ti, kdo ho mají přijmout. Na našem úsudku možná závisí i budoucnost toho člověka. Nemůže se tedy vyslovit lehkovážně. Ale jak doopravdy poznat člověka?

Nejobyčejnější metoda je sbírání faktů. Z jejich mnohosti se dá poznat celkový postoj člověka. Tak např. napíše někdo doporučení: ?Ten a ten pracoval u mne pět let. Dělal svou práci vždycky svědomitě.? Plyne z toho: Dá se předpokládat, že bude takový i na novém místě. Nebo se napíše o někom, že se mu po mravní stránce nedalo nic vyčítat, tedy je naděje, že se v budoucnosti nezkazí. Protože se ve státních nebo obecních volbách mají doporučit kandidáti na odpovědná místa ve veřejné správě, považuje se za dovolené, aby noviny vypsaly všechny jejich ctnosti a nectnosti palcovými titulky. Dochází tu ovšem k nechutnostem.

Ale tato metoda sama, i když ji všichni používáme, není neomylná. Někdo se vzorně choval na prvním místě, tak ho doporučili na vyšší, a tam to jde zle. V tom případě si povzdychneme: ?Kde se to v něm vzalo? Kdo by to byl od něho čekal??

Je tedy jiný způsob, jak lépe posoudit osobu? Pavel Florentský doporučuje tento postup. Věci posuzujeme podle toho, jak je vidíme. Považujeme proto za správné to, co je jasné, zřejmé. Do nitra člověka však nevidíme, nikdy nám není jasné jeho srdce. Nezbývá tedy nic jiného, než mu důvěřovat. On pak, když vidí, že mu věříme a že mu přejeme dobro, se nám sám začne svěřovat a odhalí své nitro.

Pochopitelně je tento postup těžko uskutečnitelný v politice, v kriminálním vyšetřování, v úředních aktech. Ale v soukromém životě je to jediná správná cesta, jak poznat lidi a sblížit se s nimi. Důvěra a láska otevírá srdce.