Častěji jsme viděli v Římě jednoduchý, ale pěkný obřad. Skupina misionářů, která odchází do dalekých zemí, dostává od svatého Otce na cestu kříž. Pochopitelně ty kříže jsou skoro pokaždé jiné, podle návrhu různých umělců: ozdobný a slavnostní nebo prostý dřevěný, s Kristem oslaveným nebo trpícím. Kdyby se někdo ptal, proč jsou ta zobrazení tak různá, proč tu není pojetí jednotné, odpověď je snadná. Kříž je jedno z nejhlubších tajemství Kristova zjevení, když o něm přemýšlíme, vždycky zachytíme v jistém okamžiku jenom jistou stránku nekonečně bohatého obsahu. To platí jak pro teology, tak i pro umělce.

V prvních křesťanských dobách přemýšleli o kříži z hlediska, které bychom nazvali ontologické, tj. podle skutečné hodnoty v dějinách lidstva. Z tohoto hlediska znamená kříž vykoupení, tedy vítězství nad zlem a smrtí. Je to tedy znamení triumfu. Upozorňuje na to např. sv. Jan Zlatoústý. Rozvíjí tento motiv přirovnáním. Když nějaký král zvítězí v bitvě nad nepřítelem, slaví triumfální návrat domů. V tom slavnostním pochodu nesou zbraně, kterými jejich nepřítel na ně útočil. Už nejsou hrozivé, ale jsou symbol vítězství. Podobně i náš úhlavní nepřítel proti lidstvu bojoval strašnou zbraní utrpení a smrti, jejíž hrůzostrašná forma byla poprava na kříži. Kristus nás osvobodil, daroval nám vzkříšení k věčnému životu a k věčné radosti. Znamení kříže už pro nás není hrozbou. Proto se objevují na kostelích kříže pozlacené a na hrobech zemřelých kříže jako příslib věčného života.

Tato symbolická hodnota křížů je ovšem dogmaticky dokonalá. Ale je tu nebezpečí, že zapomínáme na druhou stránku Kristova kříže, kterou bychom nazvali psychologickou, tj. skutečnost reálného prožívání kříže v životě. Kříž je dnes pozlacený, ale za jakou cenu? Co musel doopravdy Ježíš vytrpět, když takové vítězství pro nás vybojoval, a co musí každý křesťan v jeho šlépějích snášet, dřív než vejde do věčné radosti. Proto se začínají v křesťanském umění objevovat nové typy zobrazení kříže, hlavně ve středověku. Kristus je tu zobrazen jako člověk nesmírně trpící. Františkánským vlivem se množí pobožnosti křížové cesty, staví se kapličky nazvané ?Boží muka?, uctívají se hřeby kříže, ostatky trnové koruny.

To je tedy druhá stránka téhož tajemství. I ta je ovšem jednostranná. Kdyby se zapomnělo na tu první, působil by kříž odtažitě. Aby se tomu vyhnulo, přidávali na středověkých obrazech na okraji ramen kříže malé scény ze života Kristova, které jsou vítězné, jako např. nanebevstoupení, proměnění na hoře Tábor apod.

Taková jsou tedy hlavní podání kříže v tradici výtvarných umělců. Úplněji a obsažněji by rádi vysvětlili tajemství teologové. Ale i oni narážejí na potíž, jak lidskou úvahou smířit dvě stránky, které se jeví jako protichůdné: smrt a vítězství, bolest a radost. Moderní křesťanské myslitele zajímá psychologický stav, který tomu odpovídal v životě Bohočlověka, tj. věčně blaženého Syna Božího a úžasně trpícího syna lidského, obojí v jedné osobě a současně. Abstraktní úvahy o tomto tématu nemají valného úspěchu. Je-li nesnadné se vžít do vnitřní dispozice druhého člověka, který žije vedle nás, jak nesnadnější je představit si to, co prožívalo srdce Kristovo, hlubina všech tajemství.

Jistá metoda nám to však částečně umožňuje. Sv. Jan Klimak ji vyjadřuje přirovnáním. Říká, že se neradí nikomu dívat se přímo do slunce. Oslepuje to zrak. Je bezpečnější pozorovat sluneční kotouč v jeho odrazu ve vodě. Tam je daleko méně svítící, ale zato snadněji viditelný. Podobně nás oslňuje i přímé pozorování dokonalosti Kristovy. Když ji vidíme v odlesku, tj. v životopisech svatých, je nám přístupnější. Oni prožívali v sobě tajemství Ježíšovy dokonalosti podle stupně dokonalosti a osobního povolání.

Pokud pak jde o tajemství kříže, jsou nám dobrými průvodci středověcí mystici františkánské školy. Mezi těmi pak vyniká jedna prostá žena, sv. Anděla z Foligna. Prozrazuje své hluboké zážitky malými poznámkami, ale ty zasáhnou hned jádro věci, protože nepocházejí z knih, ani z neužitečné spekulace, ale přímo z duchovní zkušenosti. Zastavme se u některých z nich.

Často a nakonec skoro výlučně rozjímala o Kristově kříži. Povrchní pozorovatelé proto obviňují ji a jiné mystiky toto druhu z dolorismu, jednostranného bolestínství, které zanedbává radostné poselství evangelia a je proto nevhodné, aby se tento postoj propagoval, hlavně ne mezi mládeží. Tato kritika ovšem vychází z úplného nepochopení mystiků. Nešlo jim na prvním místě o lidské utrpení, ale o pronikání Boží přítomnosti do světa. Ta je vždycky údivná. Ale nakonec přichází ohromující objev, že Bůh proniká i tam, kde se zdá, že mu jakoby všechno uniklo z ruky.

Pozorujeme to především v životě Ježíšově. Všemohoucí Bůh Otec jej posílá do světa, aby obnovil všechno stvoření. Vesmír byl stvořen jediným slovem. Nyní přichází sám Boží Syn, pracuje, učí, dělá zázraky. Jaký měl úspěch? I nejvěrnější učedníci ho opustí a hlavní z nich, Petr, ho zapře. Národ, který Bůh po staletí vychovával k přijetí Mesiáše se dožaduje jeho odsouzení k smrti. Úřední zástupce římského impéria, které se chlubí zavedením práva a spravedlnosti v celém civilizovaném světě, vyhlašuje rozsudek smrti v nespravedlivém procesu. Dovedeme si představit větší neúspěch činnosti někoho, kdo k dosažení úspěchu měl všechnu moc a sílu? A přece žasneme nad nepochopitelným tajemstvím, že Bůh zvítězil a měl úspěch právě touto cestou: smrtí přemohl smrt, potupný kříž se stal znamením oslavy a vítězství.

Známe tu pravdu z katechismu, z vyznání víry. Mystici ji však prožívají. Anděla z Foligna, když rozjímala o Kristově kříži si byla vědoma, že to byl vrcholný okamžik Ježíšova života. Jeho láska k lidem dosáhla vrcholu. To vědomí lásky jej i jako člověka muselo i blažit. Trpěl nesmírně, ale byl přitom i vrcholně blahoslaveným, jak to naznačil v horské řeči. Anděla si také přála trpět a byla za utrpení Bohu vděčná. Když její texty čte povrchně psycholog, zdají se mu nenormální, úchylné bolestínství. Ale nečte je dobře. Anděla se neraduje z toho, že trpí, ale z toho, že cítí, jak ji to utrpení proměňuje, jak tím dosahuje dokonalosti, po které vždycky toužila. Cítí tedy v utrpení i nevýslovné štěstí. Je si také vědoma, že se tu v její slabosti projevuje Boží moc a že se tím přetváří celý svět.

Takové jsou tedy zážitky mystiků, když rozjímají o kříži. Zdá se ovšem, že nejsou pro nás, kteří v duchovním životě nevystupujeme na hory, ale pohybujeme se v nížinách všedního života. Ale i ten je plný malých neúspěchů. Objevit, že i ty nemohou překazit naši cestu k úspěchu a že jsou v rukou Božích, musí být i pro nás zdrojem útěchy a radosti. Kříž, který bereme z ruky Boží, se stává zlatým, slzy se stávají perlami.