Nový portál Vatikánského rozhlasu

?Povídá se, povídá, ti, kdo tomu věří, že prý dlouhou chvíli mívá klíčník rajských dveří...? Obvyklý pohádkový motiv, který tu Svatopluk Čech reprodukuje, udělal ze sv. Petra vrátného nebeské brány. Je snadné najít jeho původ. Stačí jenom vzít doslova příslib evangelia: ?Tobě dám klíče nebeského království? (Mt 16, 19). Hned nato se množí pohádky, legendy, vtipy o přístupu do nebe. Většinou jsou roztomilé a nevinné. Nikdo proti nim nic nenamítá, protože nikdo nebere vážně jejich Petrovo klíčnictví po smrti.

Ale potíž je v tom, jak někdo docela vážně namítl, že drží tyto klíče apoštol Říma a jeho nástupci zde na zemi. Nechtějí otevírat nebo zavírat rajskou vránu kdesi nad oblaky, ale ve Vatikáně. To pak je ? jak řekl týž člověk ? naprosto nepřípustné. Uráží to náboženský cit pro posvátno, vede to, jak ukazují dějiny, k církevnímu imperialismu.

Při tak vážné námitce nás ovšem zajímaly hlubší důvody. Evangelium totiž mluví o klíčích, o svazování a rozvazování přímo zde na zemi. Uslyšel jsem dva hlavní. První z nich byl na obhajobu evangelní svobody. Pravé náboženství nežije z organizace, ale z modlitby. Modlitba je rozhovor duše s Bohem. Tedy předpokládá svobodný přístup k Otci na nebesích. Církev, která tuto svobodu chce omezit svým klíčnictvím se navrací do Starého zákona. Je synagoga, staví zeď mezi vyvolenými a nevyvolenými. Tu zeď pak, jak výslovně čteme u sv. Pavla (srov. Ef 2, 14), Kristus zbořil a tak umožnil volný přístup k Bohu všem.

Druhý důvod byl exegetický. Pochopitelně jsem uvedl text Matouše s pověstným Kristovým příslibem: ?Tobě dám klíče od nebeského království, co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi? (Mt 16, 19). Můj společník měl ovšem pro ta slova své vysvětlení. Slyšel je Petr, protože vyznal víru v Ježíšovo božství. Ale nejsou jenom pro Petra. Platí každému, kdo vyzná, že je Ježíš Mesiáš, Spasitel. Tím dostává klíče víry, která zde na zemi otevírá přístup do Božího království, zde i po smrti.

Diskuse se tedy dostala na zajímavé pole, byla vážná a věcná. Měla-li být i užitečná, pokusil jsem se nejdříve najít styčné body, vyslovit to, co jsme byli oba ochotni uznat za správné. Zajímavé tu bylo, že jsme se oba hned shodli v tom, co mělo být námitkou: v touze po tzv. evangelní svobodě, volnému přístupu k Bohu Otci. Kdykoliv mluví Nový zákon o svobodě Božích dětí, má na mysli především toto vnitřní privilegium, kterého se dostává křesťanům.

Druhý bod se zdál obtížný. Můj společník, protože byl z evangelické církve, myslil, že ho nikdy jako katolík nebudu moci přijmout: klíč, který nám otevírá cestu k Bohu je víra. Proto se podivil, když jsem bez obtíží přijal i to: ?Bez víry se nelze líbit Pánu, růže ctnosti z víry vykvítá, víra otevírá rajskou bránu, věrou do srdce Bůh zavítá?. Ale je-li tomu tak, nač ještě dávat nějaké jiné klíče Petrovi a jeho nástupcům ? slyšel jsem jako novou námitku.

Tím jsme se ovšem dostali k základnímu bodu, který se už po staletí stal kamenem úrazu v diskusích s evangelickými bratřími. Spasí se člověk vírou? ?Jen vírou a ne vlastními skutky?, tvrdila houževnatě jedna strana. ?Víra bez skutků je mrtvá? (Jak 2, 26), nikoho tedy nespasí, odporovala stejně pevně strana druhá. A přece si dnes naštěstí uvědomujeme, jak mnoho nedorozumění je v těch rozepřích. Má-li se stát víra klíčem našeho přístupu k Bohu, musíme si uvědomit, o jakou víru tu jde.

Nejvýraznější jsou zde texty sv. Jana, ?evangelisty víry?. Stále a stále uvádí rozpory Ježíšovy s Židy, kteří věřili v Boha, ale nevěřili v Božství Syna člověka. Nechtějí uvěřit, že jsou Ježíš a Otec jedno (Jan 10, 30; 17, 21). Tato jednota je předmět víry učedníků (14, 10 násl.). Kdo toto uvěří, pro toho už nebude soud (5, 24), naopak ten, kdo nevěří, už je odsouzen (3, 18). Uvěřit, to ovšem neznamená nějaké plané přitakávání, ale rozhodnutí jít za Ježíšem, kamkoliv a udělat všechno, co přikazuje.

Je-li víra klíč, brána je Kristus. Jiné cesty k Otci není (srov. Jan 10, 7). Víra, která otevírá rajskou bránu je ta, která přijme Boha zjevujícího se v člověku. Na nebe nikdo z nás nevystoupil. Boha nikdy nikdo neviděl (Jan 1, 18). Hledáme-li tedy přístup k němu, ?evangelní svobodu?, musíme jít tam, kde on sám přichází k nám. Je to v Ježíši historickém, ve kterém se zjevila plnost Božství (Kol 2, 9; Jan 1, 6).

Ale z Ježíše historického přicházíme k Ježíši mystickému, ke všem těm, s nimiž on sám se ztotožnil. Sv. Janu je podivuhodně jasné, že to je vlastně každý člověk, i když je to jeden z ?nejmenších? (Mt 25, 10). Kategoricky proto prohlásí, že není možné milovat Boha, leda v člověku (srov. 1 Jan 4, 12). Stává se nám tedy každý člověk klíčem nebo branou přístupu k Bohu. V Apoftegmatech, rčeních Otců pouště, to vyjádřil sv. Antonín Poustevník aforisticky: ?Život nebo smrt pochází od bližního. Když jsme získali bližního, získali jsme Boha, když jsme pohoršili bližního, zhřešili jsme proti Kristu?. V tom smyslu můžeme tedy vztahovat u Matouše na každého člověka Kristův výrok: ?Tobě dám klíče nebeského království?. Líčení posledního soudu podtrhuje tuto myšlenku výrazně. Lidé jsou souzeni podle toho, jak se zachovali ke Kristu v kterémkoliv z bližních, který měl hlad, žízeň, který potřeboval pomoci druhého.

Až do této chvíle jsem se se svým evangelickým přítelem stále shodl. Ale teď přišla poslední a pro diskusi rozhodující otázka: Setkáváme se s Bohem ve všech lidech stejně? Ztotožnil se Ježíš se všemi stejným způsobem. Všecky hvězdy svítí a přece se ? podle sv. Pavla ? ?hvězda od hvězdy liší svým leskem? (1 Kor 15, 41).

Všichni jsme zajedno v tom, že je Bohu bližší, kdo je mu podobnější. Ve světcích je nám proto Kristus bližší, než v těch, kdo se mu odcizili.

Ale jsou ještě i jiné stupně setkání s Bohem. Celé Písmo ? od první až do poslední stránky ? je plné příkladů, jak Bůh sám si někoho vyvolil bez ohledu na jeho osobní svatost nebo na lidské přednosti a svěřuje mu poslání, aby šel a jeho jménem něco řekl, vyhlásil, rozhodl, obrazně řečeno ?svázal nebo rozvázal?. Je Božím vyslancem, řecky angelos, andělem, apostolos, apoštolem. Čteme-li pak Nový zákon, přesvědčíme se, že bylo docela zvláštní poslání svěřeno těm, kterým křesťanská tradice od počátku říkala apostoloi, zvlášť pak tomu, kdo dostal poslání, aby posiloval víru ostatních (Lk 22, 32), tj. aby jim přístup k Bohu víc a víc usnadňoval, aby teď měl zvláštním způsobem klíče nebeského království.

Primát Petra a jeho nástupců je ovšem článek víry. Nedokazuje se úvahami, ale prožívá se, proto o jeho pravosti přesvědčuje více život a zkušenost než diskuse. Tuto zkušenost pak už udělaly miliardy lidí, že totiž jejich víru, která otevírá rajské brány, hiearchická církev posilovala a usměrňovala, uváděla je do tajemství svobodného evangelního styku s Bohem Otcem v modlitbě.