Pokání ? 1. neděle postní Mluvilo se o katastrofách, které se v poslední době ve světě přihodily a i o nebezpečích, která hrozí. Navrhovalo se, co by měly dělat státy a spojené národy, aby se hrozícím pohromám předešlo. Dobrých návrhů ovšem nechybělo, ale byly vždycky doprovázeny povzdechem: Kdo to provede? Vyskytl se však i jeden program, který by byl uskutečnitelným všem, ale který u dnešních lidí nemá velkou sympatii. Je to výzva, kterou hlásali lidem vždycky proroci, a která je obvyklým obsahem zjevení, která i v poslední době vzbuzují pozornost. Ať jsou jakéhokoli rázu, končí napomenutím: Čiňte pokání, jenom tak se dá předejít hrozícímu neštěstí!

K tomu však, aby se tato výzva brala vážně, je potřeba víry. Ta většinou chybí. Čím to je? Ve známé knize Drama humanistického ateismu nadhodil De Lubac následující myšlenku. Dnešním lidem není těžké uznat existenci Boha, ale zdá se jim to zbytečné. Nepotřebují ho, protože neuznávají, že by byli hříšní, nemá jim kdo co odpouštět. Slovo pokání se tedy nenápadně vytratilo z lidské mluvy. Je však živá i jiná zkušenost. Ti, kdo prožili koncentrační tábory a byli svědky nesmyslného vraždění mezi národy, někdy přestali věřit v Boha, který je neschopen, jak říkají, zasáhnout a takové zlo odstranit. Nač tedy dělat pokání a volat k němu o smilování?

V politickém životě panuje přesvědčení, které je základem marxismu: stát je schopen zlo vyloučit, vyhubit, předejít mu dobrým zákonodárstvím. Italský deník Unità jednou zorganizoval debatu na téma ?Ďábel v mínění dnešních lidí?. Bylo to u příležitosti známého filmu Exorcista. Jeden z teoretiků neomarxismu tam definoval ďábla jako ?špatný sociální řád?. Pokání, které musí naše společnost dělat, je v tom, že se zákonodárství napraví a že stát vyloučí odchylkáře. Ti, kdo takové státní ?pokání? zažili, už nemají chuť, aby se totálně opakovalo, i když z druhé strany uznáváme, že se v rozumné a lidské míře dá i touto cestou mnoho zlepšit.

Vždyť i v soukromém i ve veřejném životě se lidé dobré vůle snaží o to, aby napravili to, co se pokazilo. Technikové opravují stroje, lékařům jde o to, aby navrátili zdraví nemocným, krejčí zašívají roztržené šaty, v polepšovnách se pokoušejí převychovat zkaženou mládež. Opravdu se dá udělat mnoho. Ale i to mnoho je ve skutečnosti málo. Zůstává ve světě mnoho zla a mnoho trápení. Jób ve svém neštěstí proklíná den, kdy se narodil: ?Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno, že je počat muž... Pročpak jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?? (Jb 3,3 násl.). Týž tón zaznívá v žalmech, u proroků, u Kazatele: ?Všecky věci jsou tak únavné, že se to nedá ani vypovědět? (Kaz 1,8).

Ale přesto Bible nezná tragedii. Ta je klasickou literární formou u Řeků. Končí tím, že hrdina hyne, i když život ostatních jde dál. Bible takové zakončení událostí nezná. Po každém velkém zlu a neštěstí vstupuje do dějin Bůh a slibuje, že on sám je schopen zlo napravit a lidem pomoci tak, že se nakonec i zlo obrátí v dobro. Po prvním hříchu a vyhnání prarodičů z ráje hned nato čteme příslib budoucího Vykupitele. Po potopě Hospodin obnovuje smlouvu s lidmi. Vyhnanci z Egypta dostanou novou zaslíbenou zemi. Zničení jeruzalémského chrámu následuje chrám duchovní světový.

Praktický důsledek pro Izraelity, kteří vidí, že jdou věci špatně, je utéci se k Bohu, aby se jich ujal a zlo napravil. To je stálý motiv žalmů: ?Vyslyš, Bože, moje lkání, chraň mne, ať mohu žít beze strachu z nepřítele!? (Ž 64,1). Ta modlitba je vždycky vyslyšena, i když jenom částečně. Úplné vítězství dobra nad zlem je předpověděno až pro mesiášskou dobu. Jejím předobrazem bývalo tzv. milostivé léto, perioda všeobecného odpuštění. Pro tuto možnost odpuštění hříchů a nápravy zla byli Izraelité goim, boží lid, uprostřed národů, které ?nemají naděje?.

V Novém zákoně je tedy výzva k pokání spojena s příchodem božího království: Čiňte pokání,m království boží je už blízko! Je to jistá známka, že už Bůh přišel na lzemi. Vždyť hříchy může odpouštět jenom Bůh. Dělá-li to Kristus, dokazuje tím, že je Bohočlověk. Ti, kdo jej nechtěli za takového uznat, se samozřejmě pohoršovali nad tím, že hříchy odpouští. Když mu přinesli ochrnulého, čteme v evangeliu: ?Když viděl jejich víru, řekl ochrnulému: ?Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.? Ale někteří ze zákoníků si řekli: ?Ten člověk se rouhá? (Mt 9,2-3).

Na vícero příkladech vidíme, že to Kristus odpouští hříchy rád. Mnoho lidí k němu přicházelo, aby je uzdravil v nemoci. Marie Magdalénská byla první, která přišla se dát očistit od hříchů. Měla tedy za odměnu i jiná prvenství: stála u kříže spolu s neposkvrněnou Matkou boží a po svém vzkříšení se jí Ježíš zjevil mezi prvními.

Ale je v evangeliu ještě i jiné důležité zjevení. Kristus dostal tu moc jako člověk a nakonec i ji lidem předává: ?Jako mne Otec, tak já posílám vás... Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou? (Jn 20,21-22). Museli k tomu ovšem i apoštolové dostat sílu boží, proto je tam poznamenáno, že dřív než jim to pověděl, Ježíš na ně dechl a řekl jim: ?Přijměte Ducha svatého.?