Dnes v 16.30 vyšlo kající procesí z kostela sv.Anselma na římském Aventinu, aby podle staré tradice za zpěvu litanií ke světcům zamířilo ke chrámu sv.Sabiny. Tam začala v 17 hodin slavnostní mše svatá s udělováním popelce, při níž svatý Otec pronesl následující homilii:
Drazí bratři v biskupské a kněžské službě, bratři a sestry!
Kající procesí, jímž jsme začali dnešní liturgii, nám pomohlo vstoupit do pravé atmosféry Postní doby, která je osobním a společným putováním k obrácení a duchovní obnově. Podle prastaré římské tradice postních stationes, věřící společně s poutníky se každý den shromažďují a zastavují - statio ? u jednoho z ?památníků? na mučedníky, kteří tvoří základ římské církve. V bazilikách, v nichž jsou uloženy jejich ostatky, je slavena mše svatá, které předchází procesí se zpěvem litanií ke světcům. Tak se slaví památka těch, kteří svou krví vydali svědectví Kristu. Jejich invokace se stává pobídkou každého křesťana, aby obnovil své spojení s evangeliem. Navzdory ubíhajícím staletím, tyto rity uchovávají svou hodnotu, neboť připomínají, jak je důležité, také v našich dobách, přijímat bez kompromisů slova Krista: ?Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.? (Lc 9,23)
Dalším symbolickým ritem, vlastním a výlučným pro první den Postní doby, je udělování popelce. Jaký je jeho přesný význam? Nejedná se jistě o pouhý ritualismus, ale o něco hlubšího, co se dotýká našeho srdce. To nám dává pochopit aktuálnost napomenutí proroka Joela, které zaznívá v prvním čtení, napomenutí, jež si uchovává i pro nás účinnou platnost: vnějším gestům musí vždy odpovídat upřímnost duše a vnitřní spojitost jednání. K čemu je vskutku ? ptá se inspirovaný autor ? roztržení šatů, pokud srdce zůstává daleko od Pána, to je od dobra a spravedlnosti? Zde je to, na čem opravdu záleží: navrátit se k Bohu, s duší upřímně zkroušenou, abychom získali jeho milosrdenství (Jl 2,12-18). Nové srdce a nového ducha: to žádáme v kajícím žalmu, Miserere, který dnes zpíváme s refrénem: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili. Opravdový věřící, vědom si toho, že je hříšníkem, touží celou svou bytostí - duší, duchem i tělem ? po Božím odpuštění, jako po novém stvoření, jež mu je schopné vrátit radost a naději (Žalm 50,3.5.12.14).
Dalším aspektem spirituality postní doby je to, co můžeme nazvat ?bojovným?, jak to vyplývá ze vstupní modlitby, v níž se hovoří o ?výzbroji? pokání a ?boji? proti duchu zla. Každý den, ale zvláště v Postní době, musí křesťan podstupovat boj, jako ten, který vedl ježíš v Judské poušti, ke byl čtyřicet dní pokoušen ďáblem, a pak v Getsemanech, kde odvrhl poslední pokušení a přijal až do konce vůli Otcovu. Jedná se o duchovní boj, který je veden proti hříchu a vposledku proti satanovi, ?původci a příčině každého hříchu? (Obřad křtu, Vyznání víry). Je to boj, který zahrnuje celého člověka a vyžaduje bdělou a stálou pozornost. Jak upozorňuje svatý Augustin, kdo chce kráčet v Boží lásce a jeho milosrdenství, nemůže se spokojit s tím, že se oprostí od těžkých hříchů, ale musí ?konat v pravdě s tím, že si uvědomí i hříchy, které se pokládají za lehké? a jít ke světlu konáním dobra. Také lehčí hříchy, pokud se opomínají, se rozmnoží a povedou ke smrti.?
Postní doba nám tedy připomíná, že křesťanská existence je neustálý boj, v němž se používají ?zbraně? modlitby, postu a pokání. Bojovat proti zlu, proti každé formě egoismu a nenávisti, umřít sobě samým a žít v Bohu, to je pouť asketická, kterou má každý Ježíšův učedník podstupovat s pokorou a trpělivostí, velkorysostí a vytrvalostí. Pokorné následování božského Mistra činí křesťany svědky a apoštoly pokoje. Mohli bychom říci, že tento vnitřní postoj nám pomáhá lépe vymezit také to, jaká má být odpověď křesťanů na násilí, jež ohrožuje světový mír. Jistě ne pomsta, nenávist, ani ne útěk k nějakému falešnému spiritualismu. Odpověď toho, kdo následuje Krista je spíše jít po cestě, kterou zvolil Ten, který tváří tvář zlu své doby i všech jiných dob rozhodně obejmul kříž a vydal se po cestě nejdelší, ale efektivní ? po cestě lásky. V jeho stopách a ve spojení s Ním se máme všichni snažit čelit zlu dobrem, lži pravdou a nenávisti láskou. V encyklice Deus caritas est jsem chtěl představit tuto lásku jako tajemství našeho osobního obrácení i obrácení církve. Odvoláním se na slova sv.Pavla Korinťanům: ?Kristova láska nás pobízí? (2 Kor 5,14) jsem zdůraznil, jak vědomí toho, že Bůh sám se za nás obětoval až k smrti, nás vede k tomu, že už nežijeme více pro sebe samé, ale pro Něj, a s Ním pro druhé.
Láska, jak zdůrazňuje Ježíš v dnešním evangeliu, se musí projevit v konkrétních gestech ve vztahu k bližnímu, především k chudým a potřebným, takže se ?dobré skutky? vždy podřizují upřímnosti ve vztahu k ?Otci, který je na nebesích? a který vidí i to, co je skryté a odplatí těm, kteří konají dobro v pokoře a nezištně. Konkrétnost lásky zakládá jeden z podstatných elementů života křesťanů, kteří jsou povzbuzeni Ježíšem, aby byli světlem světa, aby ti, kteří viděli jejich díla chválili Boha (srov.Mt 5,16). Toto napomenutí k nám přichází v nad jiné příhodné době, na začátku postu, abychom chápali stále lépe, že láska není pro církev nějakým druhem sociální péče? ale patří k její podstatě, je neoddělitelným výrazem její vlastní esence (DCE, 25). Skutečná láska se projevuje v gestech, které nikoho nevyjímají, podle příkladu dobrého Samaritána, který velkodušně pomohl neznámému v nouzi, jak jej ?náhodně? potkal na cestě (srov. Lk 10,31).
Drazí bratři a sestry, vstupujeme v příznačném ovzduší do tohoto liturgického období, s těmito pocity, a nechejme se Božím slovem osvítit a vést. V Postní době uslyšíme často pobídku k obrácení a uvěření evangeliu a budeme neustále vedeni k tomu, abychom otevřeli ducha síle Boží milosti. Učiňme poklad z učení, které nám v takové míře v těchto týdnech církev nabízí. Oživeni silou modlitby, zakotveni v duchu pokání, postu a pozornosti lásky k bratřím, směřujme k velikonocům, doprovázeni Pannou Marií, Matkou Církve a vzorem každého opravdového učedníka Kristova.
Přeložil Petr Cekota
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
