V novele ?Pampeliška? vypravuje Wolfgang Borchert o tomto zážitku. Trestanec z čísla 432 dělá svou denní procházku po dvoře. Koho tam potkává? Štěkající psy v modrých uniformách - strážce. Mimoto trochu vnímá toho, kdo je před ním a kdo je za ním. Nejsou to pro něho lidské bytosti, ale čísla, chodící mrtvoly nemající obličej, patřící k latím plotu, kterými je omezen kruh jeho života.

Ale jednoho dne se přihodí div. Trestanec z č. 432 objeví na dvoře malou žlutou pampelišku. Konec vyprávění popisuje tuto novou zkušenost takto:
?Je to komické. Unuděný, plačtivý mladík z doby gramofonových desek a prostorových výzkumů stojí ve vězeňské cele č. 432 pod vysoko umístěným oknem, a drží v sepnutých rukách v úzkém světelném proužku malou žlutou květinu, docela obyčejnou pampelišku. Nato tento člověk, který si zvykl čichat prach, parfém, benzín, alkohol a rtěnku, zvedne tuto pampelišku k hladovému nosu, k tomu nosu, který už po měsíce necítil nic jiného než dřevo pryčny, prach, pot z úzkosti, a z toho malého kotouče nasaje celou jeho podstatu do sebe tak lačně, že se stane jeho nosem.

Cosi se mu otvírá, proniká to jako světlo do jeho úzkého kruhu, je to něco, o čem nikdy neměl ponětí; je docela zaplaven něžností, náklonností, hřejivým pocitem ke květině. Nesnesl už svůj prostor, zavřel oči a užasnul. Ty voníš zemí, sluncem, mořem a medem, milé stvořeníčko! Přijal čistý chlad květiny jako hlas otce, který dříve nijak zvlášť nevnímal a teď ho přišel potěšit do jeho ticha, přijal květinu jako dotyk světlého ramene ženy...?.
Wolfgang Borchert tu pěkně líčí zážitek, který hluboko změní osamělého člověka; začal vnímat svět, plnost jeho života a nemůže vyjít z údivu, že je něco podivného tak blízko a že o tom neměl potuchy.

Porovnejme s tímto malým osobním zážitkem vypravování Starého zákona o přechodu Rudým mořem. I Židé se pohybovali v ohraničeném území egyptského vězení. Jejich útěk je zoufalý pokus dostat se na svobodu z místa pohrom. Ve strachu z pronásledovatelů snad ani dobře nevnímali, jak se dostali za prudkého východního větru na druhou stranu vody. Teprve až přešel strach, až si mohli klidně sednout a otevřít oči, najednou uviděli něco, o čem neměli doopravdy ponětí. Bůh, Hospodin ve své moci a síle zasáhl do jejich života. Otevřel se jim nový svět s novými obzory.

?A Izrael uviděl?, čteme v knize Exodus, ?velikou ruku Hospodinovu, zázrak, který udělal v Egyptě a lid se Pána bál a spoléhal na Hospodina i na Mojžíše, jeho služebníka. Tenkrát zazpívali Mojžíš a synové Izraele tuto píseň, těmito slovy: Hospodinu budu zpívat, protože je vznešený... Kdo je jako Ty mezi bohy, Hospodine? Kdo je ti roven vznešený, svatostí, strašlivý ve znameních, dělající zázraky? (Ex 14,31-15,11).

Líčení Exodu je dramatické, působivé. Scény z Nového zákona jsou popsány v evangeliích jednoduše a stručně. Ale vyjadřují stejný úžas nad něčím novým, netušeným. ?Když Ježíš ukončil tyto řeči,? píše sv. Matouš v závěrečné poznámce k horskému kázání, ?žasly zástupy nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc a ne jako jejich vykladatelé Písma? (Mt 7,28-29).

Stejně stručně, ale přitom působivěji se popisuje u sv. Lukáše Petrův úžas po zázračném rybolovu: ?když to uviděl Šimon Petr, padl Ježíšovi k nohám a řekl: Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný! Uchvátil ho totiž úžas ? a také všechny, kdo byli s ním ? nad tímto zátahem ryb, jaký udělali? (Lk 5,8-9). Ten zážitek se stal rozhodujícím pro povolání apoštolů: ?Přirazili s loďkami k zemi, nechali všeho a šli za ním? (v. 11).

Aristoteles říká, že je začátkem poznání a vědy údiv, úžas. Člověk je totiž ve stálém nebezpečí uzavřít se do sebe a považovat za definitivní a jedinou skutečnost to, co už ví. Protože to zná, je mu to všecko jasné a samozřejmé. Zahradník zná svou zahradu, myslivec svůj revír. Podiví se a překvapí ho, když se tam setká s rostlinou, které si ještě nikdy nevšiml, když tam zaběhne zvíře odkudsi zdaleka, které se tu ještě nevyskytlo.

Život přináší pro každého taková nečekaná setkání. Ale překvapení nebývá tak velké, když přijde něco divného zdaleka. Daleko víc nás ohromí, když zjistíme, že je něco na dosah ruky a že jsme okolo toho chodili a přece jsme neměli tušení, že to existuje. Takové nečekané setkání ohromí někdy samy základy existence.

Viktor Hugo v románě Bídníci nechá umřít sebevraždou poctivého a horlivého policejního komisaře v okamžiku, když učiní úžasný objev, že ten, kdo byl trestanec a koho stíhal jako zločince, byl ve skutečnosti první opravdový křesťan, se kterým se setkal. Tím ovšem padly všechny jeho dosavadní zásady. Jak má žít dál? V Dykově dramatu ?Zmoudření Dona Quijota? blouznivý rytíř umře při zjištění, že jeho ideály nebyly nic jiného než iluze. I severský dramatik Ibsen se často vrací k tomuto námětu: náhlé poznání pravdy a skutečnosti člověka zabije. Boří totiž předcházející život a k novému už není odvahy. Chcete-li nechat člověka dožít v klidu, neberte mu jeho omyly, jeho omezenou jistotu uzavřeného prostoru! Takový dojem alespoň míváme z Ibsonových dramat.

Jak docela jinačí jsou zážitky a objevy Boha, o kterých čteme v bibli a se kterými se setkáváme denně v životě. Je to hrozivý objev něčeho, o čem jsme neměli tušení, ale není to něco, co by život ničilo. Je to naopak pravda, která staví na nohy, dává životu smysl. Je to náhled za oponu iluzí, takže životní drama se teprve nyní začne rozvíjet. Každé setkání s Bohem se podobá květu pampelišky v betonu, železu a prachu vězeňského dvora. Je to poselství života, pozdrav lesů, strání a slunce někomu, kdo se k nim má navrátit. Chci buď čist! (Mk 1,40-45) ? 6. ned. v mezidobí Dnes se už asi ten výraz zapomenul, ale na venkově se užíval: škaredá středa. Byla to středa před velikonočními svátky, dělalo se důkladné jarní čistění celé chalupy. Bylo lépe se doma neobjevovat. Věci se vynášely ven, všecko se drhlo, nebylo si nač sednout. I jídlo bylo ten den improvisované. Čistý dům je ovšem pěkná věc, ale čistění není příjemné. Někdy je tomu tak i u lidí. Děti se obyčejně nerady umývají. Stojí to námahu, než si na to člověk navykne. Tu jde ovšem jenom o nečistotu povrchovou, ta se obyčejně snadno smyje. Kousek mýdla k tomu stačí.

Staré národy nazývaly nečistotou i nemoci, zvláště viditelné, a na prvním místě malomocenství. Kristus nemoci uzdravuje, očisťuje člověka od poskvrn. Je to symbol jeho poslání hlubšího, očištění mravního. I zlo se totiž chápe obrazně jako znečištění. Okolnost, že Kristus uzdravuje i malomocné, tj. nevyléčitelné, je důkaz optimismu na poli mravním. Dají se odpustit všechny hříchy. Malomocenství je dnes vyléčitelné, ovšem jenom částečně. Dostaví-li se nemocný na léčení zavčas, není-li tělo už rozložené. Ježíš uzdravuje i takové. Znamená to, že se může napravit hříšník i v nejkritičtějším stavu.

Tuto moc očisťovat od hříchů předal církvi a ona svou funkci koná po staletí. Je potřeba si však také uvědomit, jak se to děje. Středověké hereze vycházely z jednoho principu, který považovaly za neomylný: Aby církev mohla lidi od hříchů očisťovat, musí být sama čistá nevěsta Kristova. Hříšní kněží nemohou nikoho očistit, protože potřebují očištění sami. Požadavek vypadá vznešeně. Je však na prvním místě neuskutečnitelný. Kdo může o sobě říci, že je bez hříchu? Jenom farizej. Všichni ostatní se modlí: ?Pane, buď milostiv mně hříšnému!? (Lk 18,13). Nesprávnost samého principu se pak nejlíp osvětlí přirovnáním. Představme si nemocnici, do které chtějí pustit jenom zdravé. Každý se musí nejdříve venku uzdravit a pak teprve může dovnitř. Takovou nemocnici ovšem nepotřebujeme. Ale v naší situaci očisťování do hříchů by nám nesloužila ani taková církev. Vždycky jsme hájili, že hříšníci do církve patří, protože jenom v ní uvnitř se mohou očistit.

V době jednoho mezinárodního kongresu v Římě jsem se zúčastnil se skupinou účastníků výletu do okolí. Byli jsme také ve Frascati ve vile Aldobrandini. Její vznik není zrovna nejčistší. Šlo tu o defraudované církevní peníze. Průvodkyně celou historii líčila se skandalézním gustem. Ve skupině, která to poslouchala, jsem byl jediný já katolík. Nezdálo se mně proto vhodným, že se takové staré klepy vytahují pro publikum, které to může pohoršit. Ale stal se opak. Jeden z účastníků, nekatolík, se ke mně přiblížil a pošeptal mně do ucha: ?Katolická církev je zdravý organismus, stráví i takové věci a nerozmůže se z nich.?

Hříchy se skutečně v církvi odpouštějí ne nějakou magickou formulí, ale vnitřní silou milosti, životem Kristovým, který je v nás. kdo tedy mne může očistit od hříchu? Na prvním místě jsem to já sám. svobodně jsem chybil, svobodně jsem dal souhlas ke zlému. S pomocí Boží mohu svůj souhlas odvolat a napravit i škodu, kterou jsem způsobil. Ale není snad hřích, alespoň těžký, jako malomocenství v pokročilém stadiu? Katechismus učí, že je hříchem vůle oslabena a nakloněna ke zlému. Je to pravda. Kdybych zůstal sám, těžko bych po těžkých proviněních povstal. Ale zůstávám v církvi a to mně dává vnitřní sílu povstat.

Církev mně tedy dává vnitřní sílu. Ale je tu také stálá pomoc druhých. Vnější pomoci potřebujeme i při uzdravování od fyzické nemoci a často i při obyčejném umývání. Podání ruky slabému je už samo sebou pro něho posila. Když jsem byl v Kinshase v Kongu, chtěl jsem vidět lebrosaium, nemocnici pro malomocné. Vedly je belgické sestry. Byly jenom tři, ale měly dobře zorganizovanou vzájemnou pomoc nemocných mezi sebou. Řekly mně, že to psychologicky dobře působí. Když nemocný přijde sem, je obyčejně velice skleslý, má černé myšlenky. ale když vidí, jak mu ostatní, kteří jsou na tom stejně, pomáhají, když objeví, že může být užitečným pro druhé, dodá jim to nové odvahy. Mně pak řekla sestra: ?Nebojte se jim podat ruku. není to nakažlivé a oni si toho váží!? Obrazně se totéž děje v církvi. Je tu organizovaná vzájemná pomoc, jak povstat z chyb a provinění.

Druhy této vzájemné pomoci v církvi jsou různé. Na prvním místě je to dobrý příklad. Už starořímské přísloví tvrdí, že je poučovaná cesta dlouhá, krátká a účinná se stává dobrým příkladem. Morálka se v antických školách učila vypravováním příkladů ze života slavných mužů. Křesťané tu metodu převzali a začali pravidelně číst životopisy svatých. Dnešní doba přeje stejnému způsobu poučení. Lidé myslí konkrétně. Přitom vidí mnoho zlého, ani ne tak kolem sebe, jako spíš ve zprávách a v novinách. jak je povzbudivé, když se vidí okolo sebe něco opačného. Byla jednou slavná mše na náměstí a mladý seminarista četl epištolu, tedy nic zvláštního. Po mši za mnou přišel nějaký člověk a pošeptal mně: ?Měl jsem slzy v očích. I dnes jsou mladí, kteří mají jiné zájmy než sex.? Kolik takových příkladů v církvi máme a kolik jich sami můžeme dávat druhým!

Jiným druhem vzájemné pomoci je dobré slovo. Službu slova považuje církev za svou základní povinnost. Vykonává se jako kázání, vydávání knih, vyučování ve školách. Ale nezapomínejme, že působí nejvíc slovo soukromé, pronesené při vhodné příležitosti. Jeden mladý důstojník byl z věřící rodiny, ale přestal náboženství praktikovat. Jednou se chystal s kamarádem vyjít ven. Jeho společník prohlásil, že chce na procesí Božího těla. On se ušklíbnul a prohodil: ?To už mám dávno za sebou!? Na to ten druhý docela klidně dodal: ?I ten tvůj názor už mám za sebou a jak jsem tomu rád!? Banální poznámka? Zapůsobila víc než deset dlouhých kázání. Kolik příležitostí máme k takovým malým službám, které se mohou projevit jako veliké!

Přirovnali jsme církev k nemocnici. V té je ovšem především pomoc odborná, kompetentní. Tomu obrazně v církvi odpovídá pomoc svátostná, zpověď, smíření s Bohem a s lidmi. Je to naznačeno v evangeliu okolností, že se uzdravení malomocní měli jít ukázat kněžím, kteří potvrdili, že jsou zdrávi. Abychom si uvědomili velikost toho daru církvi, stačí si připomenout výrok sv. Augustina: ?Kdyby mně dal Bůh na vybranou, zda stvořit nový vesmír nebo odpustit hříchy, vybral bych si to druhé.? V církvi pak všichni s tímto dílem spolupracujeme. Vstaň a choď! (Mk 2,1-12) ? 7 n./mezidobí Telefonoval mně známý kněz z města Acquily: ?Nemohl bys přijít před velikonocemi kázat třídenní rekolekci mým chlapcům?? Přijal jsem. Kněz je básník, jezuita, učí na universitě v Acquile španělskou duchovní literaturu. Když mluvil o svých chlapcích, předpokládal jsem, že jde o universitní studenty. U autobusu mě čekal dospělý muž, jeden z jeho ?chlapců?. Zavezl mne autem na periferii k modernímu nedostavěnému domu, který nesl podivný nápis: Universita modlitby. A kdo byl uvnitř? Skupina lidí, většinou mladých, ale propadlých drogám. Páter žije s nimi a léčí je tím, že je zaměstnává modlitbou a prací. Má, jak se zdá, úspěchy. Kuchař komunity např. je Francouz, který se cítí už úplně zdráv. Rekolekce byla také pěkně zorganizovaná. Přicházeli z města i někteří studenti, aby se drogově závislí necítili sami, aby byli ve společnosti normálních mladých. Centra k záchraně drogovaných se množí, protože se bohužel množí postižení. Někteří však stále pochybují o jejich účinnosti. Tvrdí, že úspěchy nejsou trvalé. Daleko horší je to ještě s homosexuály. Drogově závislí alespoň projeví dobrou vůli dostat se z neštěstí ven. Homosexuálové mají většinou vůli tak podlomenou, že sami nevědí, chtějí-li nebo nechtějí-li být vyléčeni.

Ale jak je tomu tedy s křesťanským principem, který stále hájíme, že se totiž všechny hříchy mohou odpustit? Moralisté mají pohotovou odpověď. Něco jiného je odpustit hřích, tj. vinu, a druhé je napravit zkaženou fyzickou přirozenost. I u obyčejných opilců někdy musíme mávnout rukou: ?Už za to nemůže, nedá se nic dělat, mějte s ním trpělivost.? Dnes jsme všeobecně velice snášenliví vůči lidské slabosti. Uznáme vlivy dědičnosti, špatného prostředí, návyků. Ve staré době byli naopak přísní nebo lépe řečeno optimističtější. Pro sv. Jana Zlatoústého platí neomylně princip: ?Stačí chtít! Neříkej, že nemůžeš, řekni upřímně, že nechceš.? I sv. Augustin, který sám na sobě zažil lidskou slabost a kterému se zdálo, že je nemožné, aby se osvobodil ze zlých návyků, nakonec si dodal odvahy: ?Mohli tamhle ti a tamhle ty, co bys nemohl i ty, Augustine?? Bůh přece chce všecky lidi spasit a všem pomáhá k dobrému, postavil na nohy ochrnulého, proč by jeho pomoc měla dnes chybět? Křesťanští pedagogové tedy vždycky sympatizovali s těmi, kdo věřili v sílu vůle. Malá ukázka. V římských kolejích bývalo zakázáno kouření. Přišel seminarista staršího věku. Na cigarety byl navyklý. Přestal kouřit, aby ukázal dobrou vůli. Ale nespal, zvracel, cítil se zle. Co dělat? Představení se radili. Jedni říkali, že se musí dopustit výjimka a dovolit dotyčnému kouřit. Jiní stáli na starém principu: stačí silná vůle, zdravotní potíže brzo přestanou. Zajímavé je, že se na stranu těch přísných postavil i kolejní lékař. Ale, jak jsme řekli, těch optimistů stále ubývá po smutných zkušenostech s omamnými jedy a jinými perversitami doby. Máme mnoho zkušeností s lidskou slabostí a nenormálností. Nedokážeme být bezohledně tvrdými v zásadách, a to ve všech oblastech. Je to pokrok?

Jak se choval Kristus sám? Jaký byl jeho postoj? Pozorujeme při čtení evangelia, že byl naprosto nesmlouvavý tam, kde viděl nedostatek dobré vůle přijmout Boží království, odhodlat se ke změně, k nápravě. Ten, kdo farizejsky hájí svou vlastní nevinnost, je neschopen pokání. Naopak se ukazoval Ježíš velmi laskavý ke slabým, kteří si byli vědomi, že jsou na špatné cestě, že upadli, ale zdálo se jim, že nemají sílu vstát. Ty on stavěl na nohy i zázračně.

Jaké z toho plynou důsledky pro náš postoj v dnešní době? Musíme jednat podobně. Nesmlouvat ze zásad a věřit v sílu dobré vůle. Z druhé strany musíme mít soucit se slabostí. Znamená to, že chceme kapitulovat? Ježíš pomáhal slabým zázračně. I my máme po ruce zázračnou metodu, a to je modlitba. Jak jsme se už zmínili, upřímný zážitek vlastní slabosti měl sv. Augustin. Vstal. Bylo to silou vůle? Těžko říci ?silou vůle?. Měl jistě dobrou vůli, ale přesto to nešlo. Udělal však zkušenost s jinou silou, silou modlitby a milosti Boží, kterou si vyprosil. Není tedy na zmýlené cestě můj přítel, o kterém jsem se zmínil na počátku, který vybudoval v Acquile pro léčení drogově závislých ?universitu modlitby?. Ta je tam jedním z hlavních částí denního programu. Mělo by to být příkladem pro řešení mnoha problémů dneška.

Zpovědníci se dnes na pořád setkávají s těmito obtížemi. Církev podle svého poslání hájí mravní zásady v celistvosti a v nedotknutelnosti. Na druhé straně však i mezi věřícími je mnoho těch, kteří nejen upadnou do hříchu, ale dokazují, že nemohou, že je to nemožné pro ně tradiční morálku zachovávat. Hájíme nerozlučnost manželství a kolik je rozvedených! Vysvětlujeme čistotu pohlavních styků a kolik je tu nenormálností! Ozývají se hlasy, že bude dnes muset církev ze své přísnosti slevit, že je tradiční morálka v dnešním světě neuskutečnitelná. Milióny těch, kteří ji nedodržují, chodí stále ještě do kostela a chtěli by přistupovat normálně ke svátostem. Co s nimi?

Požadavek vypadá na pohled rozumně. ti, kdo za něj bojují, se odvolávají na příklad samého Krista a na jeho pochopení pro slabost lidskou. Ale všechny ty důvody mohou být špatně pojaty. Zaprvé je potřeba zdůraznit, že církev nedostala žádnou moc měnit Boží přikázání. Nepřipisoval si j ani sám Ježíš. ?Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo proroky?Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona?? (Mt 5,17-18). A o svých vlastních přikázáních řekl: ?Nebe a země pominou, ale má slova nepominou? (Mk 13,21).

Měl ovšem velké slitování se slabými, hleděl jim všemožně pomáhat. To tedy musí dělat i církev. Ale ti slabí, kterých se ujímal, měli jednu základní podmínku: uznávali, že jsou na špatné cestě a prosili o pomoc. Dnes však potkáváme mnoho těch, kdo hledají u kněze potvrzení, že nemohou nic jiného dělat, že tedy je všechno v pořádku před Bohem a před církví. Chtěli by slyšet slova: Dříve se to nesmělo, ale dnes už církev ustoupila, smí se to. Nepotřebujeme obrácení my, obrátila se církev. K tomu se ovšem žádný duchovní otec nesmí propůjčit. Ale pomáhat slabému, který pomoc hledá, to je povinnost každého křesťana, tím víc tedy duchovního otce, radou a silou modlitby, která dělá divy.