Mudrci z východu šli za hvězdou a našli Krista. Nacházejí Krista i ti, kteří dnes chodí za hvězdopravci? Horoskopy se staly v poslední době velmi moderní. Italské ranní vysílání v televizi začíná každý den horoskopickým výkladem, co komu radí hvězdy dělat. Ze zvědavosti jsem se jednou rozhodl sledovat, co radí mně. Sleduje se znamení zvířetníku: beran, být, blíženci, rak, lev, panna atd? Protože jsem narozený ve znamení střelce, musel jsem počkat až skoro na konec. Rady jsou vždycky velmi všeobecné: Svěřte své dnešní počínání osobě, které důvěřujete! Nedejte se vyprovokovat vnějšími událostmi! atd? Za týden se skoro opakovalo, ale v jiném pořadí. Všiml jsem si také, že těm, kdo se narodili ve znamení býka, se radil pravidelně opak toho, co mně. Ptal jsem se pak lidí, kteří ten program pravidelně sledují: Věříte tomu? Odpověď bývá tak všeobecná, jako ty rady: Ne docela, ale cosi v tom musí být. Jeden vážný pán mi podal toto vysvětlení: Na člověka a jeho mentalitu působí svět, zvláště slunce. Jsou jiné povahy rození Italové a seveřané. Ten vliv musí být silný, zvláště v prvních dnech života. Proč bychom tedy vylučovali vlivy celého vesmíru, souhvězdí?

V této formě se tedy zdá ospravedlnit všelicos z hvězdopravy. Ať o tom soudí jiní, zkušenější. Astrologie starých národů byla daleko nebezpečnější. Souviselo to s fatalistickým světovým pojetím. Podle tohoto názoru neexistuje svoboda člověka. Svět se řídí jediným neúprosným světovým zákonem. Hvězdné kruhy jsou jeho ukazovatelem. Je proto potřeba žít v souladu s pohybem hvězd. Když babylonský král táhl do boje, sestavil své generály a vojenské oddíly tak, aby jejich útvary odpovídaly rozpoložení planet. Jenom tak si byl jist, že bitvu vyhraje.

Otcové církve od počátku bojovali proti fatalismu, který je v přímém rozporu s otcovskou Boží prozřetelností. Měli bychom záviset ve všem na hvězdách? Sv. Ignác z Antiochie, tedy z krajiny, kde astrologie obzvláště kvetla, poznamenává, že se Ježíš nenarodil ?pod hvězdou?, ale hvězda přišla tam, kde se narodil on. Od té doby, říká autor, už lidé neposlouchají hvězdy, ale hvězdy jsou podřízeny člověku. Pro naši technickou mentalitu to zní jako příliš smělý astronomický program. Ale sv. Řehoř Nyský to rozbírá dogmaticky. Napsal malý traktát ?Proti osudu?. Diskutuje tam s fatalistou. Ten mu dokazuje své mínění tímto důkazem. To, co je dokonalejší, má rozhodující vliv na to, co je méně dokonalé. Pohyby nebeských těles jsou daleko spořádanější než lidský život. Proto mají na něj vliv a moudrý člověk se musí umět hvězdám podřídit. Odpověď Řehoře Nyského je stejně jednoduchá. Je pravda, že to, co je dokonalejší, má vliv na to, co je méně dokonalé. Ale co nebo kdo je ve vesmíru dokonalejší: člověk nebo hvězdy? Rozhodně člověk, protože on je stvořen k Božímu obrazu a podobenství (Gn 1,26-27). Má tedy on větší vliv na hvězdy než hvězdy na něho, on poroučí jim a ne ony jemu. Tuto vládu nad hvězdami si ovšem Řehoř nepředstavuje technicky, ale duchovně, nakolik svět a vesmír nám slouží podle našeho poměru k Bohu.

Křesťanství totiž radikálně opravuje dřívější názory na svět. Staré národy se světa bály. Bylo mnoho pověstí o tajemných krajinách, kam člověk nesmí vstoupit. Dokonce i lesů se báli, protože jsou v nich víly, vodníci, bludičky. Dnes už jsme prakticky odkryli všecky tajemné krajiny. Lesů se nebojíme, ale máme opravdové obavy o lesy, o jejich osud na zemi. Ve vodách už pro nás nebydlí vodníci. Ale stala se horší věc: jsou znečištěny chemickými jedy a nedají se používat. A co vzduch, který dýcháme? Ve městech už odumírají stromy. My ještě vzdorujeme. Ale jak dlouho? Jeden politik, kterému o tom mluvili, prohodil cynicky: ?Co se bojíte, nedýchatelnost vzduchu není ještě náš problém. Nebudou si s ním umět poradit až ti, co přijdou po nás.? Ale na vysvětlenou pak dodal, že mluví schválně tak cynicky, aby probudil lidi z ospalosti, z nezájmu o tak důležitou otázku, jakou je naše odpovědnost za svět.

Problémem se zabývali už Otcové církve, ale z hlediska teologického a mravního. Neviděli, že je znečištěný chemicky, ale duchovně. Hřích způsobil, že do něho pronikají zlé síly. Askezí a modlitbou se přemáhají. Podle terminologie tehdejší doby, mniši odcházeli do pouště, aby tam bojovali proti zlým duchům v povětří. Výraz je ze sv. Pavla (Ef 2,2). Na obrazech se to ilustruje tuze materiálně.

Vidíme tam létající ďábly okolo mnišských obydlí. Smysl je ovšem duchovní. Svět je jako zrcadlo našeho poměru k Bohu. Nevinnému člověku v ráji všecko sloužilo. Když začal vzdorovat Tvůrci, vzdoruje svět jemu, je plný sil nepřátelských. Ale dá se očistit modlitbou a postem. Životopisy starých poustevníků to ilustrují vypravováním o tom, jak divoká zvířata, lvi i hadi, přicházeli, aby Božímu muži sloužili. Je to obraz obnovy ráje.

Očištění světa je výraz negativní. Jemu odpovídá pozitivní program: posvětit svět. Liturgicky se to vyjadřuje žehnáním: vody, chleba, domu, aut atd. Vrcholné žehnání je ovšem ve svátostech. V eucharistii se chléb stává tím, čím bude na konci světa, vstupuje cele do mystického Kristova těla. Církev vyznává sedm svátostí. Ostatním žehnáním říkáme svátostiny: svěcená voda, růžence, obrazy, medaile, křížky. Někteří mají obavy, aby se v těch věcech nepřehánělo, aby se nezašlo do pověr. Soška sv. Kryštofora v autě není náhradou za opravdovou modlitbu, zpověď a sv. přijímání je rozhodně víc než líbání obrazů o pouti. Ale naopak se zase musíme vyvarovat povýšeného pohrdání lidové zbožnosti. Prostý člověk má daleko raději symbol než slova. Inteligentu svědčí, když se pomodlí v kostele žalm. Ale prostá babička líp vyjádří svou důvěru v Boží pomoc, když postaví svíčku před obrazem Panny Marie, když obejde na kolenou okolo oltáře. Užívání svěcených předmětů není talisman pro štěstí. Ale má to být výraz víry, že modlitba církve, tj. modlitba naše, svět posvěcuje k tomu, aby nám sloužil k dobrému.

Bůh stvořil všecko, co existuje, slovem. Viděl, že je to dobré. Slova modlitby, která při žehnání a svěcení užíváme, navazují na to první stvořitelské slovo Boží, vyjadřují přání, aby se věci navrátily ke svému původnímu určení, aby zase sloužily jenom k dobru, a to nejenom hmotnému, ale i duchovnímu. Svět se pak stane tím, co vyjadřuje liturgické jméno tříkrálového svátku: zjevení Páně.