Cizinci rádi kritizují zemi, ve které se octnou. Tak se také stalo, že studenti, kteří jsou v Římě z celého světa, jednou měli zásadní výhrady proti italské vánoční písni. Nazvali ji sentimentální a jeden bohoslovec dokazoval, že je dogmaticky naprosto nesprávná. Kristus přece nesestoupil z hvězd, ale narodil se na zemi z Marie Panna. Český rorátní zpěv to říká daleko správněji: ?Vypuč nám ho země klín!? Obrátili se na mne, abych diskusi rozhodl. Co říci? V debatách se vždycky přehání, zdůrazní se jedna stránky věci na úkor druhé. Jisté je, že Kristus je Syn nebeského Otce, přišel k nám tedy z nebe. Ale nestalo se to bez lidské spolupráce. Jako nový Adam přijal tělo ze země, stal se člověkem z lidské matky. Setkaly se tu jakoby dva protichůdné pohyby: sestup Boha na zem a výstup člověka na nebe.

V historii náboženské se oba směry označují jako charakteristické pro dvě různé mentality: řeckou a židovskou. Řečtí myslitelé definovali filosofii, ale i umění a všecko úsilí o krásu, jako ?výstup lidské duše vzhůru?, do nebe. To je touha všech lidí. Ale dosáhnou toho? U Židů Starého zákona je jakoby opačný pohyb. Tam nehledají lidé Boha a nebe, chtějí se zmocnit země. Ale Bůh hledá je a stále k nim sestupuje. Při narození Kristově se oba směry setkaly. Na starých ikonách je pěkně zdůrazněna obojí stránka. Představuje se tu Kristus jako sestupující z nebe: nejdříve mezi anděly, pak k Panně Marii při zvěstování do betlémské jeskyně, do jordánské vody při křtu a nakonec do pekel, do říše smrti. V tom okamžiku však začíná vzestup, který vrcholí nanebevstoupením. Ale není to ještě definitivní konec. V poslední dny světa má Kristus znovu sestoupit na zemi ve slávě, aby celou zemi pozvedl do slávy nebes.

Lidskými silami se tyto dva pohyby spojit nedají, jsou protichůdné. Ve starých pohanských mytologiích se vypráví o tom, jako bohové někdy sestoupili na zemi. Ale byly to jenom krátké návštěvy. Nebešťané tu nikdy dlouho nevydrželi a znovu utekli na Olymp. A z druhé strany básníci, umělci, myslitelé, kteří touží dosáhnout nadzemské krásy, kolika zklamání se dožijí! I v náboženství se varuje před neuváženou touhou po výškách ducha. Jedno starokřesťanské rčení napomíná: ?Vidíte-li někoho, kdo chce svou vlastní vůlí vystoupit na nebe, stáhněte ho za nohu dolů, protože by později sám spadl z výšky.? Na nebe může vystoupit jenom Bůh. Aby toho byl schopen člověk, musí se stát nejdříve božským. To pak je podstata vánočního tajemství. Bůh se stal člověkem, aby mohl opravdu sestoupit na zemi a člověk se stal Bohem, aby se otevřely brány nebes pro pozemské lidi.

Nebe a země se sjednotily v jedné osobě Mesiáše. Nebyla to jenom návštěva shůry. Toto pohanské pojetí doznívá ve starokřesťanské herezi nestoriánů. Podle nich se Bůh opravdu člověkem nestal, ale bydlil v Ježíšově lidství jako v chrámu. Proto také popírali, že by se Panna Maria mohla nazývat Bohorodičkou. Přece nezrodila Boha, ale jenom člověka, Ježíše Nazaretského, ve kterém bydlil Bůh. spor s nestoriány byl dlouhý a bylo tu mnoho nedorozumění. Ale velké koncily v Efezu a v Chalcedonii utvrdily pravověrnou nauku. Kristus je jedna jediná osoba Bohočlověka, je jeden, ale existuje ve dvou přirozenostech, božské a lidské.

Jsme si dobře vědomi, že tyto základní pravdy víry zní dnešním lidem abstraktně, nevědí si rady s výrazy: jedna osoba ve dvou přirozenostech. Jak je vyložit, aby se staly nám srozumitelnějšími? Pokusme se o to! Vyjdeme z toho, co známe. Je to skutečnost, že je každý z nás osoba a každý ví, že jeho důstojnost bude podle toho, čím dokáže být, čím se stane. Možnosti, čím se člověk může stát jsou veliké. Ukazují to dějiny, plné příkladů tzv. velikánů: zakladatelů království, vědců, básníků, vynálezců, sportovců. Je to ovšem vždycky v hranicích lidských možností. Ty se překročit nedají. Člověk může mít, jak se říká andělské vlastnosti, ale nikdy nebude andělem, protože by přestal být člověkem. Ale i z druhé strany je podobné mystérium. Podle Platóna se Bůh nemůže přímo se světem ani stýkat, ztratil by tím svou vznešenost, svou nedotknutelnost, své věčné štěstí. V Kristu se Bůh stal člověkem a jeho velikost se tím nijak neumenšuje, ukazuje se naopak jeho láska v plné míře a slávě.

Je tu výměna vlastní, jedna strana obohacuje druhou a žádná přitom neutrpí ztrátu. Otcové církve formulovali tento princip: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal božským. V plné míře se to ovšem uskutečňuje jenom v Kristu. Ale On je ideál, ke kterému se musíme přiblížit podle osobního povolání, podle dané milosti. Řečtí Otcové razili pro toto tajemství výraz ?zbožštění člověka.? Z počátku se toho slova báli, není-li příliš smělé. Bible i přirozený náboženský cit nás varují, abychom se nestavěli na úroveň Boží. Ale pak se s tím výrazem smířili a přijali jej za vlastní. Tím, že dostáváme Kristovu milost, jeho sv. Ducha, jsme skutečně pozvednuti na úroveň Božího života, jakoby adoptováni do Boží rodiny. Jak jinak bychom se mohli modlit ?Otče náš?? Bylo by to jenom metafora, jenom neurčitý obraz jako když říkáme ?otec vlasti?, ?otec hnutí? apod. Naše Boží synovství je naopak skutečné, reálné. Je adoptivní. Ten výraz se v křesťanském slovníku ujal a je pěkný. Tím že lidstvo přijalo Božího Syna za Syna člověka, Bůh adoptoval syny lidí za syny Boží. stalo se to jednou, o vánoční noci v Betlémě. Ale ten proces pokračuje v celých dějinách: Bůh sestupuje z nebes, abychom my vystupovali tam, kde je on, do jeho věčných příbytků, kde nám připravil místo. (srov. Jan 16,7ad.)