Diskutoval jsem se studentem, který se namáhal sestavit doktorskou práci z apologetiky na téma: Učení o Kristu, jak je podávají ateističtí marxističtí autoři. Uznávám píli, s jakou posbíral texty, ale nemohl jsem si odepřít skeptickou otázku: Nač to všecko? K čemu je to dobré? Záleží na tom, co si myslí o českých dějinách někdo, kdo je nezná?; nebo jak hodnotí víno ten, kdo je nikdy nepije? K hlubšímu poznání víry je potřeba vidět, jak ji prožívají věřící a ne ateisté. Na tuto námitku je ovšem pohotová odpověď. Cíl takového studia není poznání Krista, ale poznání lidí. Ti se totiž dají hodnotit velmi vážně podle toho, co si o Kristu myslí a jak se k němu staví. Ježíš sám sebe definoval jako pravdu: ?Já jsem pravda...? (Jn 14,6). Není tedy zbytečné pozorovat různé postoje lidí k pravdě.

Je jich málo, ale přesto vždycky byli a budou ti, kteří říkají, že Kristus jako historická osoba vůbec neexistoval. Evangelia jsou legendy. Podání o Kristu je mythus. Je to historicky naprosto neudržitelné mínění, protože tak bychom mohli popřít všecky dokumenty minulosti. Ale přece je někdo hájí. Důvod není v nedostatku historických pramenů, ale v postoji k tomu, co se v evangeliích o Kristu čte. Vystupuje tam jako někdo, kdo není spokojen s tím životem, jakým žijeme my, kdo učí jiné morálce než je ta, která vládne, a kdo slibuje nový život po smrti. Odpověď na tento ideál je dvojí: nemám zájem ? je mně odporný. Ten první postoj by byl Švejkův. Mně stačí život podomního obchodníka se psy, ostatní je komedie. Druhá je pozice Nietzcheho: Kristova pasivita vůči životu odporuje germánské rvavosti, kde si každý umí uchvátit co nejvíce pro sebe, v tom je jeho cena, Kristus tu nemá místo.

Tak docela negativních postojů je však poměrně málo. I lidé, kteří pohrdají náboženstvím, si většinou uchovali ke Kristově osobě zvláštní úctu. Umřel, obětoval se za své ideály. Bohužel byl snílek, idealista, myslil na Boží království na zemi, které se neuskutečnilo a neuskuteční. Ale je dobře, když takoví lidé jsou. Staví nám před oči ideál a ten nás pozvedá, nakolik je to možné. Mnoho se nenapraví, ale svět by se bez ideálů válel docela v blátě.

Lidé tohoto druhu obdivují tedy oběť pro ideál, ale u druhých. Jich samých se to nesmí dotknout. Vzpomínám si, jak si mně jeden krajan stěžoval, že tam na dalekém severu není nikde nablízku kněz. Nemohli byste nám nějakého poslat? Snažil jsem se mu vysvětlit, že tam nejsou podmínky, aby mohl žít a pracovat. ?Ale přece by se mohl obětovat!? Neodolal jsem, abych nebyl ironický, a řekl jsem mu? ?Máte přece syna, je mladý, pošlete nám ho do semináře a pak se sem vrátí.? Pán se zaškaredil: ?Co vás napadá! My na to nejsme. To není náš způsob života.? Nepokračovali jsme v rozhovoru, protože by to bylo ironické. Oběti ve světě musí být, jejich symbol je Kristus, musí se ctít. Ale není to náš styl života!

Třetí postoj je už daleko upřímnější. Jeho typickým představitelem je Lev Tolstoj. Kristus pro něho nebyl idealista, ale jediný opravdový reformátor lidstva, který měl jasný a konkrétní program. Jeho učení máme jednoduše a věrně zapsané v evangeliu. To se tedy musí stát jediným, opravdovým zákoníkem lidstva. Známe mnoho pěkných a dojemných povídek Tolstoje, kde se vrací stále týž motiv. Všecko se změní, když lidé začnou žít podle evangelia. Přestane záští, vymizí násilnosti, bude Boží království na zemi.

Co je tedy v nauce Tolstoje neúplného? Vždyť vypadá tak křesťansky. Proč byl odsouzen pravoslavnou církví v Rusku? Proč ho Solověv nazval Antikristem a proč je v Kyjevské lavře vymalován mezi zavrženými?

Velký ruský spisovatel si nesmírně vážil morálky evangelia. Ale nevěřil v Kristovo božství. Tajemství církve, svátostí, vypravování o nanebevstoupení, to všecko jsou škodlivé mytologie, které odvádějí od povinnosti jednat, jak Kristus káže. Podobně byl zaměřen i úspěšný italský film Pasoliniho: ?Evangelium podle Matouše?. Už sám titul je charakteristický. Není důležitý Kristus jako osoba, ale evangelium, a hlavně Matoušovo, protože tam je nejvíce zdůrazněna morální stránka. Proti tomuto pojetí křesťanství napsal Dostojevský svůj román Idiot. Tam ztělesňuje hrdina, princ Myškin, ideál, jak si jej představuje Tolstoj: člověk, který všude a za všech okolností jedná podle evangelia. A skončí jako blázen. Dostojevský si je plně vědom, co chtěl říci: chtít jednat jako Kristus a nemít jeho sílu, jeho božskou moc, jeho pomoc shůry, by bylo čiré bláznovství. Jednat se může jen podle síly, jakou kdo má. Na uskutečnění evangelia lidská vůle sama nestačí.

Křesťané tedy od počátku věří, že je Kristus Bůh a člověk, ?Syn Boha živého? (Mt 16,16). Tato víra přečkala všecka staletí a rozdělení církve. A přece se v poslední době vyskytly tendence v tzv. nové teologii, toto dogma umenšit. Ve zjednodušené formě by znělo: Kristus byl člověk, který svým jednáním a svou modlitbou se s Bohem tak sblížil, že můžeme říci, že se s ním ztotožnil, že je Bohem psychologicky, anebo jak jiní opravují, ?víc než psychologicky?.

Nebudeme tu diskutovat o problémech nové kristologie. Je v ní mnoho dobrých prvků. Ale nemůžeme se zříci toho, co je víra Petrova. Kristus je Syn Boha živého, který sestoupil na tuto zemi. Tím se podstatně lišíme od všech těch, kteří si Krista váží, ale jejich víra zůstává člověk, který se má sám pozvednout k ideálu, k Božímu království, vystoupit na nebe. Základní téma Bible je opačné: Bůh sestupuje z nebe a pozvedá toho, kdo jej přijímá.

V Kristu se tento Boží sestup a výstup člověka stal způsobem jedinečným, neopakovatelným. Sám Bůh, druhá božská osoba, sestoupil a stal se Synem člověka, který je v jedné osobě Bůh a člověk. Ale tato neopakovatelnost a jedinečnost neznamená výlučnost, oddělenost od ostatních. Skrze něho a v něm máme i my přístup k Otci. I k nám sestupuje Bůh a činí nás adoptivními Božími syny. Ptá-li se nás tedy někdo, za koho považujeme Krista, nemůžeme dát jinou odpověď než tu, kterou recitujeme v Krédu: ?Pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe.?