V encyklice ?Vykupitel člověka?, kterou papež Jan Pavel II. vydal na počátku svého úřadu, poukazuje na to, že blízkost roku 2 000 pro církev znamená ?čas nového adventu, čas očekávání?. Současně tam papež klade otázku: ?Co se má dělat, aby tento nový advent církve nás přiblížil k tomu, který je věčný, který je Otec budoucího věku?.

Když se začíná nový úřad, nový rok, nová práce, obyčejně se přijímají i přání. Rozumí se samo sebou, že se přeje úspěch, štěstí, radost. Jsou-li na obzoru nějaké potíže, gratulanti je hledí zmenšit, zaretušovat. Kázání v církvi se ovšem nemá snížit k laciným gratulacím. Proto i papež nepsal encykliku s úmyslem, aby kreslil líbivé obláčky budoucího nebe. Připomíná naopak, jak je důležité si uvědomit krizi, kterou dnes proděláváme, nebezpečí, která nám hrozí. Píše: ?Náš čas, doba naší generace, se jeví jako doba velkého pokroku, ale současně také jako ohrožení člověka na všech stranách.?

Ale také není úmysl papeže strašit, vyhrožovat. Církev upozorňuje na nebezpečí jenom proto, aby ukázala cestu, jak se jim vyhnout. Je to snadné. Nebezpečí se dá čelit jenom tím, že se všichni lidé dobré vůle společně zamyslí. Papež udává tři body pro tuto reflexi: zaprvé, uvědomit si, v čem je mimořádnost dnešní situace; zadruhé, vidět konkrétní nebezpečí, kterým se dnes člověk vystavuje; zatřetí, vypracovat metodu práce, postupu, programu pro nejbližší budoucnost.
Které jsou tedy naše hlavní potíže? Za poslední desítiletí se svět úžasně rychle změnil. Změny ve světě vždycky ztěžují možnost pochopit se, zvláště mezi starou a mladou generací. Prudké a radikální změny otvírají mezi generacemi propast, která se těžko překlene.

Uznat autoritu starších bylo a bude vždycky těžké. Jak těžké je to dnes, když dvě generace mluví, abychom tak řekli, dvěma různými jazyky! Uznává se, jak je to těžké pro mladé pochopit staré. Ale starší se dostávají do situace, ze které nevidí východisko. Jsou-li představení, pokračují v tom, že dávají nařízení, rozkazy, předpisy. Přitom se stává, že jsou jen málokdy vyplněny. Nedá se pořád zasahovat, urgovat, trestat. Dělá se proto, že se to nevidí. Tím ovšem roste anarchie. Společnost se stává nezvládnutelnou. O tom, co se nedodržuje, se přirozeně začíná pochybovat a diskutovat. Krize dnešní společnosti se ovšem projevuje i tím, že se o všem pochybuje, i o základech života, o rodině, o škole, o pořádku, o svobodě, o ochraně života.
Tyto diskuse překročily často míru a budí v mladých domnění, že začínáme období, ve kterém musí všecko začít znovu a úplně jinak. ?I násobilka bude jinačí!?, prohodil někdo ironicky.

Mít před očima program něčeho nového, to obyčejně dodává sílu a chuť k práci, k životu. Ale té novosti se bohužel předkládá mládeži tolik, že mají pocit velké nejistoty: Dá se vůbec ještě počítat s něčím, co by platilo i zítra?
Minulé století vybudovalo mnoho model: racionalismus, stálý pokrok, rostoucí civilizaci, mechanizaci. Dnes to všechno začínáme pociťovat jako přítěž, která unavuje mysl a vyčerpává síly. Vznikla nová modla konzumní společnosti. Člověk snáší všecko do svého bytu jako faraón do pyramidy, ve které se dává pohřbít.

Naznačili jsme několik z těch mnoha problémů, které tíží svět. Ty otázky ovšem musí nejenom zajímat, ale také trápit církev. Jak říká II. Vatikánský sněm, ona ?jde společně s lidstvem a sdílí spolu s celým světem jeho pozemský osud?. Ulehčí jí to úkol, aby zvěstovala evangelium, poselství Kristovo, lidem dnešního světa, takovým, jací jsou?
II. Vatikánský sněm nás upozorňuje, abychom základní problém nezlehčovali. Církev je strážkyní pokladu víry a zjevené pravdy. To však neznamená, že už všecku pravdu máme a víme. Před novými otázkami se musí i církev zastavit a hledat namáhavě odpovědi v tradici a ve světle Ducha sv. Modlitba za to, aby nás milost osvítila a aby nám Bůh vnukl správnou myšlenku, bude vždycky aktuální.

Církev si je vědoma, že ji milost drží. Ale současně se nestydí za lidskou omezenost svých členů. Jsme všichni chudáci lidé, ti co nevěří a ti co věří. Není ponižující přiznat se, že všelicos nevíme. Když o tomto problému mluví autor jednoho článku v La civiltà cattolica, cituje scénu z Mazoniho románu ?Snoubenci?. Renzo a Lucie přestáli mnoho potíží, nakonec se vzali. Jeden šlechtic je pohostí a sám jim posluhuje. Posadí je za stůl a pomáhá při obsluze, ale nejí s nimi. Má totiž tolik pokory, že stačí, aby se podřadil těm dobrým lidem, ale ne tolik, aby se považoval za rovného s nimi?. Autor citovaného článku varuje, abychom se nedopouštěli podobné chyby i my křesťané. Jsme vždycky ochotni ukazovat ostatním lidem směr, ale jenom neradi se přiznáváme, že i my sami prožíváme tytéž těžkosti jako oni, že i my občas nevíme, co bylo nejlepší dělat.

Problémy doby, které jsou vážné, musíme tedy řešit společně se všemi lidmi dobré vůle, ve společném hledání. Jedni k tomu přinesou vědecké poznatky, jiní možná zkušenosti zdaleka. My křesťané pak poklad víry, dvoutisíciletou tradici církve a modlitbu. Takovou spoluprací nikdo, kdo má dobrou vůli, nepohrdne a bude proto křesťany vítat ke spolupráci pro budoucnost v novém tisíciletí. A přitom všem jsme si vědomi, že máme někoho, kdo nás vede, kdo je pán všech dob, protože Jeho je království i moc i sláva na věky.