Existuje nějaká křesťanská morálka? V jedné francouzské publikaci čtu pochybnosti vyjádřené těmito slovy: ?Jak se v církvi tuze dogmatizovalo, tak se také tuze moralizovalo. Nebezpečí je v obojím případě stejné: chce se vydávat za absolutní věci, které jsou jenom relativní. Pro křesťany neexistuje nějaké přesné mravní pravidlo, které by se mohlo předložit jako ?posvátné?, jakoby ohlašovalo Boží vůli vzhledem ke konkrétnímu lidskému jednání.?

?Kristus se postavil nad zákony staré smlouvy, nad Boží přikázání. Z jedné strany vyslovil pověstnou větu: Syn člověka je pán soboty (Mt 12,8). Věděl dobře, co tím míní a co to říká. Riskoval tím život. Je to tedy závažná věc. Od doby Kristovy je člověk, který ho následuje, nad zákonem. Věřící zákon užívá, je jeho pánem, nezanedbává jej tedy. Z druhé strany je Horská řeč sestavena ve formě protikladu. ?Říkali vám... (tj. zákon a Mojžíš), já však vám říkám... (srov. Mt 5,27-28). To, co pak říká, to už nejsou přesné příkazy, morální zákony. Je to styl života docela nový a jen naznačený. Nic tu není uzákoněného, předem programovaného. Ježíš se často odvolává na dva velké příkazy lásky k Bohu a k bližnímu. Ale mimoto tu není nic přesného.?

Necitoval jsem text proto, abych jej vyvracel. Nestojí to za námahu. Ale uvádím jej proto, že vyjadřuje mentalitu, která se dnes rozšiřuje mezi věřícími, ze které může vyplynout mnoho krásných a mnoho záludně zhoubných následků. Záleží, jak kdo umí rozlišovat obilí od plevele.

V katoličtější formě by se dala tato námitka formulovat asi takto. Morálka, jak ji známe z knih minulého století, je hrozitánský seznam skutků, které křesťan nesmí dělat. Je to odstupňované, zařazené. Mezi povinnostmi se tam ovšem také mluví o lásce k Bohu a k bližnímu, ale to se v té spoustě jiných příkazů utopí. Právem proto vyšla knížka s titulem: Láska je víc než přikázání. Ta jediná je hodnota absolutní, ostatní věci jsou relativní. Jinak upadneme do farizeismu a ztratíme svobodu Božích dětí, kterou nám Kristus přinesl, když nás osvobodil od jha zákona, jak to důrazně píše sv. Pavel: ?Pošetilí Galaté, kdo vás oklamal?... Povězte mě jednu věc. Bůh nám dal svého Ducha proto, že jste poslouchali zákon, nebo spíš proto, že jste slyšeli slova víry?... Jak píše Písmo: Abrahám uvěřil Bohu, a proto ho Bůh považoval za spravedlivého? (Gal 3,1-6).

Chtěl bych k těmto námitkám především poznamenat, že vycházejí z předpokladu, s kterým nemůžeme souhlasit. Staví se proti sobě Starý zákon jako otroctví příkazů a nařízení a Nový zákon jako osvobození od nutnosti. Ten protiklad však už jde daleko do minulosti: je to protiklad mezi vědou a filosofií na jedné straně a náboženstvím, osobním vztahem k Bohu na druhé straně. A tu druhou stranu zdůrazňuje Starý zákon od první až do poslední stránky.

Antická filosofie si ovšem vůbec nedovedla představit, že by ve světě neplatil řád a zákony, nebo že by byly relativní. To si ani nedovede představit dnešní vědec. Kterému inženýrovi by vůbec napadlo, že je relativní, bude-li počítat s váhou železných travers mostu nebo ne; hlavní je, když bude stavět s láskou k Bohu. V matematice také nikomu neocení falešný výpočet proto, že to bylo z lásky k bližnímu. Věda stojí na zákonech a principech, které platí bezohledně.

V takové atmosféře se ovšem těžko dýchá, zadusí člověka jeho svobodu. Náboženství nás hledí osvobodit tím, že uznává Boha nad zákony. Od nutnosti světa se mohu utéci k tomu, kdo bydlí na nebi. Ale jak? Jsou náboženství primitivní. Ta si představují, že si božstvo může dělat s přírodními zákony co chce a jak chce. Kdykoli Bůh zasáhne, vždycky je to zázrak. Zákony světa jsou pro něho relativní. Užívá je, když chce a poruší je, kdy se mu zachce. Nikdo ze vzdělaných není schopen takového Boha přijmout. Není to ostatně pojem Boha biblického. On je nad zákony světa, ne v tom smyslu, že by na ně nebral ohled, ale že je to on sám, který je založil. Stvořil svět a jeho řád je výrazem lásky k člověku. Dal mu také zákon mravní. Ale je i nad ním. Je to smlouva mezi Bohem a lidem, při jejím zachovávání se ovšem nesmí zapomenout ani na jednu ani na druhou stranu úmluvy, tj. ani na Boha ani na člověka.

Je tedy v chápání zákona dvojí extrémní úskalí: na jedné straně primitivismus, který nevěří v platnost zákonů, na druhé straně farizeismus, který nevidí dál a považuje zákon za poslední realitu.

V otázce víry se tento problém dá vyjádřit podobně. Někteří myslí, že náboženské pravdy jsou nelogické, pro druhé zas je jediné náboženství logické uvažování. Ve skutečnosti náboženství není nelogické, ani se neztotožní s logikou. Berďajev rád užíval slova, že náboženství je meta-logické. Jako je metafyzika za fyzikou, překračuje ji, ale neruší, tak je i víra v Boha Otce za logikou, ale neruší ji.

Na poli praktickém, tj. na poli morálky můžeme říci totéž v jiných termínech. Zákon je řecky nomos. Náboženská morálka je tedy zásadně metanomická. Zákon překračuje, ale neruší. Řekl-li to o sobě Kristus (Mt 5,17), pak prohlásil o sobě to, co platí o Bohu, vyznal tedy své božství.

Jsou-li výrazy meta-logický a meta-nomický pro někoho tuze obtížné, dovolím si užít jednoduchého přirovnání. Stavitel staví dům. Nemyslí na to, pro koho je, nač je, jen když stojí podle fyzických zákonů stavby. To je obraz farizeismu. Dva zamilovaní se dají do stavby domku pro své budoucí štěstí. Každou cihlu berou do ruky s velkou láskou, ale o stavebním řemesle nemají ponětí, proto se jim všecko stále sesypává. Obraz primitivismu. Každý stavitel ví, že ideální práce je stavět s láskou a s nadšením, vtělit ji do těch cihel, které leží na sobě podle zákonů tíhy. Krásný příklad té snahy jsou gotické katedrály. Těžké balvany na sobě leží a respektují všecky zákony tíže. Ale idea, kterou vyjadřují, je úžasný vzlet do nebe.

Když se staví morální stavba duše, národa, společnosti, je tu a bude vždycky, jako při stavbě měst, mnoho farizeismu, mechanického řešení životních problémů. Improvizace primitivů nám mohou být sympatičtější, ale nebudou nikdy trvalé, protože by obrátily všecko v sutinu. Světci naopak stavěli katedrály. Nerušili zákony, dokázali je naplnit, proto se stali Božími muži jako Kristus je Syn Boží.