Řím začátkem 17. století byl ohromným staveništěm. A to hned v několikerém smyslu: v první řadě zcela doslovně ? nad novou Svatopetrskou bazilikou se sice už vznášela kupole podle Michelangelova návrhu, ale před ní ještě stál zbytek Konstantinovy baziliky. Kdekterý středověký nebo pozdně-antický kostelík dostával nový kabát péčí nějakého zbožného bratrstva. A v centru města se nové řeholní společnosti dohadovaly o parcelách pro své chrámy, které měly být stejně velkolepé, jako jejich plány na obnovu křesťanství v Evropě i kdekoliv jinde. Základní kameny těchto stavenišť ležely v předchozím století, v dramatické cestě za upevněním víry a očištěním církve; v nadšené práci světců zakladatelů. Ti totiž dávno před oficiální reformou provedenou tridentským koncilem pochopili, že prvním staveništěm je lidské srdce a vzali za svůj úkol nepromarnit ?materiál?, který do něho vložil Architekt celého kosmu. Mezi ně patřil také sv. Antoním Maria Zaccaria, zakladatel Řeholních kleriků sv. Pavla, známějších jako Barnabiti podle milánského kostelíka sv. Barnabáše, který byl jejich prvním sídlem. I tato kongregace přichází z Milána, aby přiložila ruku k dílu na velkém římském staveništi ? Dnes se vypravíme do jejich kostela, zvaného San Carlo ai Catinari.
Barnabiti jsou po theatinech druhým kněžským společenstvím tvz. řeholních kleriků. Kongregace vznikla roku 1530. Oficiální schválení dostala od papeže Klementa VII., v breve ?Vota quae vos? z 18. února 1533. O deset let později jim Pavel III. udělil exempci, to znamená že jim zajistil suverenitu vynětím z pravomoci diecézního biskupa. Kromě slibů čistoty, chudoby a poslušnosti skládají barnabiti slib neusilovat o žádné úřady a pocty. Vedle kněžských úkolů jako je katecheze kázání, nebo zpověď vzaly za svou výchovu mládeže a především studium Pavlových epištol. Co do počtu, nikdy nemohli konkurovat o něco později založeným a průraznějším jezuitům. Nicméně mnoho barnabitů vyniklo v nejrůznějších vědách od biblistiky po egyptologii, od historie po matematiku a astronomii.
V Římě se Řeholní klerici sv. Pavla usadili nejprve u kostelíka sv. Blažeje nedaleko dnešního náměstí Largo Argentina. Brzy se jim podařilo v okolí skoupit terény na stavbu nového kostela. Tak na místě tradičně obývaném hrnčíři, ?catinari?, začal vyrůstat další z monumentálních chrámů, které se staly symbolem úspěchu katolické reformace. Přímo za zády v té době budují kostel jejich rivalové teatini (Sant´Andrea della Valle), na dohled už stojí zbrusu nový kostel jezuitů (Il Gesù) a na druhé straně pokračují dokončovací práce na kostele následovníků sv. Filipa Neriho (Sta Maria in Vallicella). Kostel barnabitů bude zasvěcen sv. Karlu Boromejskému. Milánský arcibiskup byl velkým ochráncem a podporovatelem kongregace. Krajané mu to nezapomněli a už dva roky po jeho kanonizaci, to znamená v roce 1612, položili v Římě základy prvnímu chrámu, který se dovolává přímluvy sv. Karla.
Projekt kostela vypracoval Rosato Rosati, kanovník od nedalekého kostela sv. Vavřince - San Lorenzo in Damaso, v sídle papežské Cancellerie. Rozvrh kostela sv. Karla (San Carlo ai Catinari) velmi dobře ukazuje, jakým směrem se ubírají architektonická řešení nároků na liturgický prostor, formulovaných po tridentském koncilu. Základem půdorysu je řecký kříž. Je ale zpodélněný, akcentuje hlavní osu. Stavbu završuje kupole na vysokém tamburu. Tento později bohatě rozvinutý typ zpodélněné centrály dobře odpovídá kazatelské praxi své doby i dalším nárokům na účast na bohoslužbě skrze společně viděné.
Hrubá stavba chrámu včetně kupole byla dokončena roku 1620. Až o sedm let později se podařilo dostavit apsidu, prodlouženou na začátku 40. let podle projektu Paola Marucelliho. Fasádu navrhl Giovanni Battista Soria a postavena byla v poslední stavební fázi v roce 1638. Nápis ve vlisu připomíná kardinála Giovanni Battistu Leniho, který významnou sumou přispěl na dokončení chrámu.
Ozdobou kostela je subtilní konstrukce kupole, jedné z mnoha variant koncipovaných v okouzlení michelangelovskou kupolí. Odvážná stavba nicméně působila správcům kostela sv. Karla nejednu těžskost. Brzy bylo nutné posílit pilíře. Kvůli statice byly zazděny také průchody mezi kaplemi a rameny křížení. Naposled byla poškozena při zemětřesení v roce 1915.
Vnitřek chrámu zdobí monumentální řád korintských pilastrů, valené klenby se zlacenými kazetami a mezi dekorativními motivy se často objevují figury se znakem barnabitů: tři pahorky završené křížem, iniciály apoštola Pavla, meč a překřížené palmové větve.
Vítězný oblouk i apsidu kostela vyzdobil freskami Giovanni Lanfranco. Na fresce v závěru chrámu Nejsvětější Trojice přijímá do nebe Karla Boromejského. Jde o poslední velkou Lanfrankovu realizaci, před jeho smrtí v roce 1647. Hlavní oltář byl dokončen roku 1651. V jeho nástavci čteme biskupské heslo sv. Karla ? humilitas ? pokora, figury na tympanonu jsou alegorickým znázorněním Lásky k bližnímu a Lásky k Bohu a obraz hlavního oltáře je dílem Pietra da Cortona: Procesí sv. Karla Boromejského za moru v Miláně.
Do dějin umění vstoupila také výzdoba kupole. Kardinál Scipione Borghese, který byl vykonavatelem závěti kard. Luny, objednal fresky na pandantivech u Domenichina, slavného boloňského malíře. S mimořádnou bravurou na nich vymaloval čtyři kardinální ctnosti, které se staly oslavovanou a napodobovanou předlohou.
První kaple vlevo upomínala původně na dedikaci prvního barnabitského kostelíka v Římě ? sv. Blažeje. Později ho vystřídal sv. Pavel a patronát nad kaplí dostala šlechtická rodina Costaguti, která na začátku 18. století dokončila dnešní výzdobu. Staršího data je Lanfrankův obraz Zvěstování P. Marie. Sv. Blažej se stal patronem oltáře v čele pravého ramena křížení. Obraz od Giacinta Brandiho zachycuje světcovu mučednikou smrt.
Třetí kaple vpravo skrývá jeden ze skvostů a vrcholů barokního umění v Římě. Otcové barnabiti ji v roce 1691 svěřili Kongregaci hudebníků. Autorem návrhu vskutku hodného velkých předchůdců ? Berniniho a Borrominiho ? je Antonio Gherardi. Nad klenbou oválné kupole se otvírá další prostor, jehož rozsah divákovi uniká. A v něm je sv. Cecílie přijímána do nebeské slávy. Světlo a bělostný štuk jsou jedinými nástroji, jimiž se umělci pokouší vystihnout to, co ?nevstoupilo na lidskou mysl?. Naše pozemská sféra je spíš potemnělá a prostá. Směrem vzhůru přibývá světla i dynamiky. Na oltářním obraze Gherardi vymaloval svatou Cecílii mezi anděly hudebníky. V kupoli světlo rozpustilo obrysy nebešťanů a neslyšná harmonie stupňovaného jasu jakoby dávala pochopit, co staří mysleli hudbou sfér. Na arkádovém oblouku jeden z andělů ještě nestihl dopsat slavný citát, který přidělil sv. Cecilii za patronku hudebníkům. Všechno se ještě děje, stvoření není hotové, Duch Svatý - v podobě holubice znázorněný ve vrcholu klenby ? je při díle, oslepuje ty, kdo si myslí, že vidí, a nevídané dává často zahlédnout těm, kdo o něm ani netuší.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
