Čtení z proroka Izaiáše a dnešní evangelium nám staví před oči jeden z velkých obrazů Písma Svatého: obraz vinné révy. Chléb představuje v Písmu Svatém všechno to, co člověk potřebuje pro svůj každodenní život. Voda dává zemi plodnost, je základním darem, který umožňuje život. Víno pak vyjadřuje skvělost stvoření, znamená slavnost, ve které překračujeme hranice každodennosti: víno ?rozveseluje srdce?. Tak se víno a vinice staly také obrazy daru lásky, ve kterém můžeme okusit cosi z Božského. Čtení z proroka, které jsme právě vyslechli, začíná jako milostná píseň: Bůh si vysadil vinici ? to je obraz dějin jeho lásky k lidstvu, jeho lásky k Izraeli, který si On vyvolil. První myšlenka z dnešních čtení je tedy tato: Bůh vlil člověku, stvořenému k jeho obrazu, schopnost milovat, a tedy schopnost milovat také Jeho samého, svého Stvořitele. V milostné písni proroka Izaijáše chce Bůh promlouvat k srdci svého lidu ? a také k srdci každého z nás. ?Stvořil jsem tě, ke svému obrazu a podobě?, říká nám. ?Já sám jsem láska a ty jsi můj obraz, do té míry, ve které v tobě září jas lásky, do té míry, v níž mi odpovídáš láskou.? Bůh nás čeká. Chce být námi milován ? podobná výzva se nemůže nedotknout našeho srdce. Právě nyní, když slavíme eucharistii, která zahajuje synod o eucharistii, On nám vychází v ústrety, přichází mi vstříc. Dostane se mu odpovědi? nebo se s námi stane to, co s vinicí, o které Bůh u Izaijáše říká: ?Čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody??. Není náš křesťanský život často daleko spíš octem než vínem? Sebelítost, konflikty, lhostejnost?
Tak se dostáváme k druhé základní myšlence dnešních čtení. Hovoří především o dobrotě Božího stvoření a o velikosti vyvolení, která se ukazuje v tom, že On nás hledá a miluje. Pak ale mluví také o dějinách, které následovaly ? o pádu člověka. Bůh zasadil ušlechtilou révu a přece dozrála pláňata. V čem se projevuje tato plnost? Dobré hrozny, které Bůh očekával ? říká prorok ? by se projevily ve spravedlnsoti a pravosti. Planou révou pak je násilí, prolévání krve a útisk, které nechávají člověka úpět pod jhem nespravedlnosti.
V evangeliu se obraz proměňuje: vinná réva přináší dobré hrozny, ale vinaři si je nechávají pro sebe. Nechtějí je odevzdat pánu vinice. Zbijí a zavraždí jeho posly a zavraždí jeho Syna. Jejich důvody jsou prosté: chtějí se sami stát majitely, zmocnit se toho, co jim nepatří. Ve Starém zákoně stojí v prvním plánu obvinění z porušení sociální spravedlnosti, z pohrdání člověka člověkem. V pozadí se ovšem objevuje, že v pohrdání Torah, právem darovaným Bohem, dochází k pohrdání Bohem samým, cílem je pouze užívat si vlastní moci. Tento aspekt je pak plně rozvinut v Ježíšově podobenství: vinaři nechtějí mít pána ? a tito správci vinice nastavují zrcadlo také nám. My lidé, kterým bylo stvoření, abychom tak řekli, svěřeno do správy, si na ně uzurpujeme právo. Sami chceme být jeho jedinými pány. Chceme vlastnit svět i svůj vlastní život zcela neomezeným způsobem. Bůh je nám naobtíž. Buď se z Něj uděla zbožná fráze nebo je zcela odmítnut, vykázán z veřejného života, tak aby ztratil veškerý význam. Tolerance, která řekněme připouští Bpha jako soukromý názor, ale upírá mu veřejný vliv, nepouští do skutečného světa a do našeho života, není tolerancí, aleu pokrytectvím. Tam, kde se člověk pasuje na jediného pána světa a vlastníka sebe sama, nemůže být spravedlnost. Tam může vládnout pouze libovůle moci a zájmů Jistě, je možné vyhnat Syna z vinice a zabít ho, abychom sobecky mohli sami vychutnávat plody země. Tehdy se ale vinice velmi brzy změní v nehostinnou pustinu, po které se prohání ?kanci z lesa?, jak se říká v dnešním mezizpěvu (Ž 79,14).
Tak přicházíme k třetímu prvku dnešních čtení, Pán, jak ve Starém tak v Novém zákonu, ohlašuje nevěrné vinici soud. Ten soud, který Izaiáš předvídal, se uskutečnil velkými válkami a vyhnanství, jež provedli Asyřané a Babyloňané. Soud ohlášený Ježíšem se vztahuje především na zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Tímto evangeliem Pán křičí také do našich uší slova, která v knize Zjevení adresuje církvi v Efezu: ?Jestliže se neobrátíš, přijdu brzo na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa? (2,5). I nám může být vzato světlo a děláme dobře, necháme-li ve své duši zaznívat toto napomenutí v celé jeho vážnosti, tím, že zároveň voláme k Pánu: ?Pomoc nám obrátit se! Dej nám všem milost pravé obnovy! Nedopusť, aby v nás pohaslo tvé světlo! Posil naši víru, naši naději a naši lásku, abychom mohli přinášet dobré plody!?
V tomto bodu však v nás povstává otázka: ?Cožpak v dnešním čtení a evangeliu není žádný příslib, žádné slovo na posílení? Je posledním slovem pouze hrozba?? Ne! Přislíbení je a je to poslední a podstatné slovo. Slyšíme je ve verši před evangeliem, který je vzat z Janova evangelia: ?Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce? (Jan 15, 5). Těmito slovy Pána, nám Jan ilustruje poslední a pravý výsledek dějin Boží vinice. Bůh neztroskotává. Nakonec vítězí On, vítězí láska. Zastřený náznak na tohle se nachází již v podobenství o vinici, jak je předkládá dnešní evangelium a v jeho závěrečných slovech. Tam také synova smrt není koncem dějin, i když to není přímo vyprávěno. Avšak Ježíš vyjadřuje tuto smrt prostřednictvím nového obrazu vzatého ze žalmu: ?Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se nárožním kvádrem?...?(Mt 21,42; Ž 117,22).
Ze Synovy smrti vyvěrá život, vytváří se nová budova, nová vinice. On, který proměnil v Káně Galilejské vodu ve víno, proměnil svou krev ve víno pravé lásky a tak proměňuje víno ve svou krev. Ve večeřadle předjímal svou smrt a přeměnil ji v dar sama sebe i úkon radikální lásky. Jeho krev je darem, je láskou, a proto je to pravé víno, které Stvořitel očekával. Tímto způsobem se sám Kristus stal vinným kmenem a tento vinný kmen nese stále dobré plody: přítomnost jeho lásky k nám, která je nezničitelná.
Tak tato podobenství nakonec ústí do tajemství eucharistie, v níž nám Pán dává chléb života a víno své lásky a zve nás na slavnost věčné lásky. My slavíme eucharistii s vědomím, že jeho cenou byla smrt Syna ? oběť jeho života, který v ní zůstává přítomen. Kdykoli jíme tento chléb, nebo pijeme tento kalich, zvěstujeme smrt Pána, dokud nepřijde, říká sv. Pavel (srov. 1 Kor 11,26). Víme ale také, že z této smrti vyvěrá život, protože ji Ježíš přeměnil v obětní úkon, v úkon lásky, tím, že ji v hlubině proměnil: láska přemohla smrt. Ve svaté eucharistii nás On všechny přitahuje k Sobě (Jan 12,32) a dává nám, abychom se stali ratolestmi vinného kmene, jímž je On sám. Zůstaneme-li s ním spojeni, pak budeme přinášet plody i my, pak také z nás nebude vyvěrat ocet soběstačnosti, nespokojenosti s Bohem a jeho stvořením, nýbrž dobré víno radosti v Bohu a lásky k bližnímu. Prosme Pána, aby nám dal svou milost, abychom během tří týdnů synodu, který nyní zahajujeme, neříkali jen krásné věci o eucharistii, nýbrž abychom především prožívali její sílu. Prosme o tento dar skrze Marii, drazí synodální otcové, které s láskou zdravím, spolu s různými komunitami, z nichž pocházíte a které zde zastupujete, abychom byli vnímaví pro působení Ducha svatého a mohli pomoci světu, aby se stal v Kristu a s Kristem vinným kmenem, který přináší plody Boha.
Amen
Přeložil J. Koláček, SJ a J. Bronková
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
