?Mohu jednat podle svého vlastního svědomí?? ptala se jedna paní ve zpovědi. Zpovědník tušil, že si chce ospravedlnit něco ne zrovna čistého, proto jí dal tuto odpověď: ?Nejenže můžete jednat podle svědomí, musíte tak jednat. Ale je tu i další otázka: ?Jaké svědomí chcete mít, katolické nebo nekatolické?? Naznačil se tím starý problém, se kterým se setkáváme už v evangeliu, otázka, jak spolu souvisejí dva hlasy Boží: v osobním volání svědomí a v Božích příkazech, které jsou v Písmu svatém a v tradici církve.

Problémem se zabýval už v prvních křesťanských dobách Origenes. Vychází z textu Listu k Židům (1,1): ?Mnohokrát a mnoha způsoby mluvíval ústy proroků Bůh k otcům, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.? Origenes však jde ještě dál, i za proroky. Adam v ráji neznal ještě proroky a Písmo, přesto však slyšel Boží hlas. Kde? Ve svědomí a v hlasu stvořeného světa, který hlásá Boží slávu. Stačilo to? Jistě, ale jenom do té doby než zhřešil. Hříchem se tyto dva původní hlasy zatemnily. Proto vzbudil Bůh proroky, tj.lidi, kteří hlas Boha zase slyšeli, hlásali a také napsali. Písmo je tedy k tomu, aby se stalo výchovnou školou pro obnovu svědomí, pro jeho čistotu, ne proto, aby svědomí prostě nahradilo písemným předpisem. Tomuto nebezpečí říkáme farizeismus, protože jej známe ze sporu, který vedl častěji Ježíš s farizeji, např. v otázce svěcení sobotního klidu.

Společný život mezi lidmi směřuje k tzv. institualizaci. Jako se domluví dva lidé, chtějí-li spolu vyjít, tak i celá společnost ustanoví místa, dobu setkání, čas práce a klidu. I náboženství, nakolik je v něm lidský prvek , má své stanovy a instituce. Jakou mají platnost a nakolik jsou měnitelné? Jedním z takových posvátných ustanovení byl ve Starém zákoně sobotní klid. Dnes je nahrazen nedělním. My víme, jak se k němu zachovat. Je to zákon církevní a církev sama prohlašuje, že nás nezavazuje v případě, že by to bylo na škodu vyšším hodnotám. Pro rabínské moralisty byla otázka těžší. Všechny předpisy Mojžíšova zákona se považovaly za smlouvu uzavřenou přímo s Bohem. Může ji člověk sám ze své strany nedodržet? Jistěže ne. Bohu musíme zůstat věrni za každou cenu. Ale výslovně říkáme: Bohu jako osobě, ne slovům vytrženým ze souvislosti a odloučeným od něho samého. Bůh pak je láska. Všechny jeho příkazy slouží k tomu, abychom jeho lásku uskutečňovali ve světě. V tom smyslu jsou tedy všechny ?pro člověka?.

Tzv. laická morálka v době osvícenské vychvalovala spisy římského císaře a stoického filosofa Marka Aurelia. Je prý v nich spojena moudrost lidského rozumu s ušlechtilou skromností člověka. Pravý filosof má postřehnout úžasně krásný světový zákon, kterým se řídí hvězdy a celá příroda. Ten zákon je ?kosmický Bůh?. Jemu pak se rozumný člověk za všech okolností podřídí. Zní to vznešeně. Odvodí se z toho ideál konání povinností vždy a za všech okolností. A přece to není ideál biblický. Pro Marka Aurelia je člověk jen malou součástkou ve velkém mechanismu světa. V biblickém pojetí je naopak celý svět pro člověka. Bůh jej stvořil, Bůh mu dal zákony. Ale to všecko se stalo pro toho, kdo měl přijít na konci, pro Adama a jeho potomstvo. A i později, když Bůh mluvil k Abrahamovým potomkům, každé jeho slovo vyjadřuje dar. Nejsou tedy Boží zákony, ať už přirozené nebo zjevené, pánem nad lidmi, ale darem, privilegiem, slovem, které člověk rád přijímá v duchu dárce.

Jako pán světa má člověk jistou suverenitu i nad jeho zákony, ovšem ve smyslu cíle, který jim dal zákonodárce. Kristus však sobě připisuje autoritu vyšší, když prohlásil, že je pánem i nad sobotou. Všecko, co bylo stvořeno, bylo skrze něho stvořeno, a on, jako Boží slovo, je smysl všeho, co Bůh lidem zjevuje. Proto i ti, kdo jsou s ním spojeni, jsou osvobozeni od ?otroctví prvků? (srov. Gal 4,3) a od ?litery zákona?. Horlivým zastáncem této ?svobody Božích dětí? (Řím 8,21) se stal sv.Pavel, který byl předtím fanatickým obhájcem ?litery? slov Božích. Pronásledoval Krista až do té chvíle, kdy pochopil, že je to právě Ježíš, který jediný může dát zákonům smysl a cíl. On měl odvahu i proti ostatním apoštolům zrušit příkaz obřezávání pro křesťany. Pochopil, že to byl jen přípravný obřad pro výchovu ke Kristu. Zřekl se tedy své lásky k předpisům zákona? Jistěže ne. Věděl, že to, co se naplní, se neruší, naopak dospěje k cíli.