Vedoucí jednoho katolického sdružení se vrátil z Ameriky ze světového setkání veřejných pracovníků: ?Jak jste spokojen?? ptám se ho. ?Spokojen? Ptejte se mně, jak jsem unaven. Už mám těch sjezdů až po krk. Mluví se celé hodiny. Ústa všech řečníků jsou plná spolupráce. A nakonec? Kde dnes najdete dva lidi, kteří by se doopravdy shodli?? Je to úsudek snad tuze pesimistický, ale časté sjezdy a mnoho řečí dělají snadno takový dojem.

A přece lidé, mají-li spolu žít, se musejí nějak shodnout. Jde o to v čem. Kupujeme-li něco, musíme se shodnout v ceně. Je to snadné tam, kde jsou ceny stálé a předem určené. Jinde to vyžaduje trochu diskuse. Dva pracovníci se musí shodnout a stanovit, co bude dělat jeden a co druhý. To jsou shody částečné. Těžší je to, když jde o celý životní postoj, o shodu s manželem a s celou rodinou, se sousedy atd. Obyčejně se říká, že je to možné jenom tam, kde je jeden ochoten druhému ustoupit. Ale ani to není neomylná zásada. Stálým ustupováním nakonec vzniknou velké neshody. Máme proto rádi, aby všude platila nějaká pravidla, aby bylo něco stanoveno, co dohodu utvrzuje.

Není-li snadné se shodnout v praktických věcech, tím těžší je to tam, kde je potřeba dosáhnout jednotu názorů, myšlení. V totalitních režimech se prostě předepíše, co se má myslet, alespoň nahlas! Ale dva, kteří chtějí dojít ke stejnému názoru v důležitém podnikání, musejí mít hodně trpělivosti a prodiskutovat všechno.

Evangelium nás tedy staví před závažným problémem, když chválí ty, kdo se shodnou v modlitbě. Jejich prosbám se v tom případě připisuje zvláštní účinnost. Tradice církve chválí modlitbu společnost, dává jí přednost před soukromou. Autoři se přitom odvolávají právě na tento text evangelia. Předpisuje se katolíkům nedělní účast na společné liturgii. Někteří liturgisté z toho odvozovali příliš závažné důsledky. Pamatuji se, že v jednom francouzském městečku místní farář nedovolil řeholníkům, aby sloužili v neděli veřejně mši v jejich kostelech a ve farním byla jenom jediná. Odůvodňoval to tím, že liturgie musí být nutně společenskou modlitbou celé farnosti. Úmysl byl přitom dobrý, ale přehnaná aplikace. K tomu, aby se křesťané opravdu shodli v modlitbě, nestačí jenom to, aby se sešli na jednom místě. Je potřeba dojít k jednotě myslí a srdcí. Ale jak, jakou metodou?

Kromě pověstného románu Mrtvé duše a dramatu revisor napsal ruský spisovatel Gogol také pěknou knížku Vysvětlení Boží liturgie. Tam v úvodě pěkně popisuje sjednocující charakter liturgických textů. Nevychází z předpokladu, že jsme jedno, protože jsme se sešli společně v jenom kostele. Každý tam naopak vchází s hlavou plnou svých vlastních myšlenek a problémů. Na počátku možná ani nevnímá, co se tu děje. Ale brzy se zaposlouchá do zpěvu, začne vnímat slova, texty, jejich obsah. Uvědomí si, že se tu zpívá a říká to, co má vlastně na srdci on sám. Bere tedy texty liturgie jako své vlastní myšlení. Ale v tom okamžiku udělá i jiný objev. Není sám, u koho se tento vnitřní proces projevil. Stojí uprostřed jiných. I ti vzali slova textů za svoje vlastní. Připojí se všichni ke společnému zpěvu a mají radostný zážitek, že mají stejnou mysl, že cítí stejně.

Můžeme se tedy na společnou modlitbu dívat z dvojí perspektivy. Jednak by se řeklo: Cítíme se sjednocení, proto máme touhu společně se pomodlit. Druhá stránka téže reality je ta, kterou vyslovil Gogol: Protože se společně modlíme, stáváme se sjednoceni s ostatními. Jde však ještě o to, abychom si lépe uvědomili, kdo jsou ti druzí, s kterými nás společná liturgie sjednocuje. Jsou to na prvním místě ti, s kterými jsem ve stejném chrámu. To chtěl tak radikálně zdůraznit francouzský farář, když v neděli dovoloval jenom jednu mši v jednou kostele. Vidíme, že přeháněl. Vždyť v jiných kostelech se slaví stejná liturgie a čtou se stejné texty. Sjednocujeme se tedy v mysli i s těmi, kteří jsou místně vzdálení

Liturgické texty jsou však zvláštní. Obnovují se v různých dobách. Ale mnoho z nich je starobylých. Vždyť např. žalmy mají původ už ve Starém zákoně, tedy v době před Kristem. Jiné liturgické texty pocházejí z prvních křesťanských dob. Tím, že je přijímáme za svou osobní modlitbu, sjednocujeme se v mysli s mnoha generacemi věřících, kteří nás předcházejí v dějinách církve. Jan Kronštadský to pěkně vyjadřuje v tomto textu: ?Svatí i po smrti žijí. Vždyť často slyším v kostele, jak tam sama matka Boží zpívá svůj podivuhodný hymnus, který pronikl do srdce (Magnificat), který složila v domě své příbuzné Alžběty po andělském zvěstování. Slyším v kostele píseň Mojžíšovu, hymnus Zachariáše, otce Předchůdce Pána, píseň Anny, matky proroka Samuela, hymnus tří mládenců z ohnivé pece, píseň Mariinu. A kolik svatých pěvců Nového zákona nás doposud utěšuje v Božím chrámě! A liturgie? Svátosti? Obřady? Čí duch tu žije a těší naše srdce? Je to duch Boží a duch jeho svatých. Není v tom snad důkaz nesmrtelnosti duše? Ti lidé zemřeli, ale i po smrti vedou náš život; nezemřeli a ještě mluví, vzdělávají nás a dojímají?.

Někdy se namítá, že je liturgie příliš tradiční, nehybná. Je to otázka vážnější, než se na první pohled zdá. Kde je život, tam je dynamismus, tvořivost, výboj. To platí i pro liturgii. To se ukázalo živě právě v posledních letech v pokoncilové reformě. Ale život se vyznačuje souvislostí s předcházejícími stadiemi. Liturgie pak, jak jsme právě viděli, je důležité pouto mezi věřícími v prostoru a času. Je to místo, kde se shodneme v modlitbě, a proto si jsme jisti, že je Kristus uprostřed nás.

Citovali jsme spisovatele Gogola. On si je neobyčejně vědom této sjednocující funkce liturgie. Proto doporučuje účast při společných modlitbách církve jako jeden z nejúčinnějších prostředků ke sjednocení lidstva, v výchově citů a smýšlení. Člověk je opravdu člověkem ve spojení s ostatními. Při společné modlitbě se to uskutečňuje na nejvyšší úrovni, ve styku s celou zemí a nebem.