Chlapec šel ke zkoušce na Universitě, celý se třásl, nechtěl ani snídat. ?Co když propadnu!? lamentoval. Slyšela to matka a dozlobila se. ?Tak se ke zkouškám nechodí. Myšlenku na propadnutí si nesmíš vůbec připouštět. Ta nesmí mít v tvé hlavě místo. Jenom tak se dá žít. Občas se sice přihodí neúspěch, ale i ten se musí co nejdřív zapomenout a ne na něj myslet předem?.

Nezdá se nám, že projevil tento zdravý optimismus i sv. Petr, když napomenul Ježíše, aby nemluvil o svém umučení? Zvláště se tyto řeči nehodily k tomu, co předcházelo. Sestoupili z hory, kde se Ježíš před očima učedníků proměnil, kde ho viděli ve slávě a slyšeli z nebe svědectví o jeho božím synovství. A teď z čista jasna začne Ježíš dávat učedníkům najevo, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží i vykladatelů Písma a být zabit a třetího dne být vzkříšen. Evangelium k tomu dodává, že si Petr vzal Ježíše stranou a začal mu to rozmlouvat: ?Bůh uchovej, Pane! To se ti nesmí stát? (Mt 16,22).

My ovšem dnes vidíme události v jiné perspektivě. Ale to neznamená, že by šlo o pravdy lehko přijatelné. Zkusme si to osvětlit příkladem z křesťanského umění. Tu je přirozeně hlavním tématem zobrazení kříže. Ale jak jej podat, aby vyjadřoval skutečně tajemství víry. Východní autoři někdy kritizují realistické podání smrti Kristovy, jaké je časté na Západě. Dodávají, že při pohledu na takový kříž každého mimoděk napadne myšlenka podobná jakou měl sv. Petr: Probůh, ať se nám něco podobného nestane! Realistické zobrazení muk budí strach, protože tu vidíme jenom neštěstí. Na to pak je lépe nemyslit. Ve staré době a dodnes na Východě zobrazují proto kříž jako oslavený, neoddělitelný od tajemství vzkříšení a oslavy. Byly časté typy nazvané crux gemmata, kříž s perlami, plný zlata a ozdob. Nebývá tam osoba Krista, je to jenom symbol a to vítězství, života a ne smrti. Takový kříž ovšem nevzbuzuje strach a nosí se jako ozdoba.

Jsou ovšem ve staré době také obrazy realističtější s osobou rozpjatého Spasitele. Ale malíři si dávali pozor, aby nezašli příliš daleko. Na nejstarších malbách je Kristus sice na kříži, ale je oblečený v bílé roucho, colobium, korunu má na hlavě zlatou, je bez známek utrpení, protože z kříže kraluje světu. Po stranách je slunce a měsíc. Nad jeho říší slunce nezapadá. Co tím chtěli malíři vyjádřit? Nutnost vidět kříž ve světle víry. Kristovo umučení není tím, čím se jeví očima profánníma, není to porážka a neúspěch, ale vítězství a sláva. Není divu, že vznikla tato zobrazení v prvních dobách křesťanských. Kříž byl do nedávna ještě obvyklý popravní nástroj a sám v sobě nemohl budit nic jiného než hrůzu. Před křížem zlaceným a ozdobeným perlami se ten odpor ztrácel.

Ale i tento způsob podání měl nevýhody. Před zlaceným křížem se snadno zapomene na to, že je to opravdu kříž a že jím zůstává, i když se ozdobí perlami. Ve středověku proto začali zobrazovat umučení Kristovo realisticky. Vznikají křížové cesty, Boží muka, sloupy bičování, apod. Pobožnosti a modlitby nás povzbuzují, abychom si uvědomili, kolik a jak pro nás Ježíš trpěl, abychom tedy snášeli i my trpělivě utrpení naše.

Je tedy jakoby druhá strana téže mince. Na jedné je zobrazeno vzkříšení, na druhé smrt, která k němu vede. Přesto všechno si dovedeme těžko představit ty dvě stránky současně. Abychom viděli jednu, musíme obrátit stranu. Nejlépe si to představíme, když obojí oddělíme časově: napřed smrt a utrpení, potom přijde vzkříšení a věčné štěstí v Bohu. Tak tomu přece bylo podle vypravování evangelia. Tak to viděli očití svědkové, apoštolé. Ale viděl to tak i sám Ježíš?

Před jistým časem vedli spolu dva římští teologové dlouhou a živou diskusi o Kristově vědomí. Jako Bůh a člověk viděl všechno z dvojí perspektivy: božsky a lidsky. Jak se ty dva pohledy prolínaly, o tom si těžko dovedeme udělat dokonaly obraz. Ale přece jenom jsme si jistí, že jeden doplňoval druhý. Jako člověk viděl Ježíš své utrpení lidsky a lidsky se ho i děsil. Vždyť se potil i krvavým potem úzkosti. To však, že své utrpení svobodně a s tak neobyčejnou silou nesl, nám ukazuje, že našlo jeho lidské vědomí oporu vyšší ve vědomí Božím.

Jak jsme řekli, těžko se můžeme vžít do vědomí Bohočlověka. Ale přesto pozorujeme v životopisech svatých odlesky tohoto spojení. Cítí, vnímají životní události přirozeně a nadpřirozeně současně. To se nejlíp projeví v bolestech a pronásledováních. Příklad toho druhu, který bychom skoro nazvali klasickým, je v životě patronky nemocných, sv. Lidvíny. Začátek je celkem banální. Holandské děvče, plné života, se klouzalo na ledu. Holanďané bruslili už ve středověku. Dělali to na rybích kostech uvázaných na boty. Mládež se přitom šťouchá, padá se, nějaký nos se i rozbije. V případě Lidvíny se zlomilo žebro. Dnes je to jeden z nepatrných sportovních úrazů. Ale tenkrát se vinou zmýleného ošetřování vyvinula tragédie: vnitřní hnisání spojené s postupným odumíráním celého organismu a prudkými bolestmi. Myšlenka na sebevraždu v takových okamžicích není daleko. Lékaři nepomáhali, ale pomohl kněz. Přinesl nemocné kříž se slovy: ?Tu máš knihu a čti ji stále!? A četba pomohla. Nemocná se neuzdravila, bolesti nepřestaly, ale z úst trpící vyšla neuvěřitelná slova: ?Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila?.

Máme tu něco, co se v lidské logice a psychologii nedá spojit: z jedné strany živelný odpor k utrpení a z druhé strany hluboké přesvědčení o jeho smyslu a o jeho nesmírné hodnotě před Bohem. Spojuje se tu lidské a božské a může to pochopit jenom ten, kdo to zažil. Nejsou to jenom velcí světci. V menší míře to prožívají všichni křesťané v hlubokých zážitcích své pouti. Vědí, že musí trpět, ale nelekají se toho, neříkají, že se to nesmí stát, ale modlí se: ?Buď vůle tvá!?

Mluvil jsem o malířích. Znám jednoho moderního, který často zobrazuje Krista. Jeho touha pak je podat jej jako trpícího, bez znaků slávy, ale přitom tak, aby samo utrpení se jevilo jako symbol krásy a vítězství. Taková je totiž podstata radostného poselství evangelia. Kříž i bez zlata a bez perel je symbol slávy.