Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí mladí, těší mě, že se s vámi setkávám tady v Kolíně, na břehu Rýna! Přišli jste z různých částí Německa, Evropy, světa, jako poutníci následující Tři Krále. V jejich stopách chcete objevit Ježíše. Sami jste se rozhodli vyjít na cestu a dojít každý za sebe a zároveň ve společenství ke kontemplaci tváře Boha, kterou odhalil jako tvář dítěte v jeslích. Tak jako vy i já jsem se vydal na cestu - spolu s vámi - abych poklekl před bílou proměněnou hostií, v níž oči víry rozpoznávají reálnou přítomnost Spasitele světa. Společně budeme i nadále rozjímat nad tématem tohoto Světového dne mládeže „Přišli jsme se mu poklonit“ (Mt 2,2).

Drazí mladí, přišli jste zblízka i zdaleka po cestách světa a cestách vašeho života. S nesmírnou radostí vás zdravím a vítám vás. Zvláštní pozdrav patří těm, kdo přišli - z východu - stejně jako Tři Králové. Jste zástupci bezpočetného zástupu našich bratří a sester v lidství, kteří - aniž to vědí - čekají až se na jejich nebi objeví hvězda, která je povede ke Kristu, Světlu Národů, aby v Něm nalezli odpověď, jež uhasí žízeň jejich srdcí. S láskou zdravím také ty mezi vámi, kteří nejsou pokřtěni, kteří ještě neznají Krista nebo se nehlásí k církvi. Právě vám adresoval papež Jan Pavel II. zvláštní pozvání na toto setkání. Děkuji vám, že jste se rozhodli přijet do Kolína. Někteří z vás se možná ztotožňují se slovy Edith Stein, jimiž popisovala své dospívání, ona, která pak žila na Karmelu v Kolíně: „Vědomě a z vlastního rozhodnutí jsem ztratila zvyk modlit se.“ Během těchto dní budete moci učinit vnitřní zkušenost modlitby jako dialogu s Bohem, o němž víme, že nás miluje, a kterého chceme milovat i my. Všem bych chtěl se vší naléhavostí říci: otevřete svá srdce Bohu, nechte se překvapit Kristem! Dejte mu slovo, „právo mluvit k vám“ v těchto dnech! Otevřete brány své svobody jeho milosrdné lásce! Předložte své radosti a bolesti Kristu a dovolte, aby svým světlem osvítil vaši mysl a svou milostí se dotkl vašeho srdce. V těchto požehnaných dnech vzájemného sdílení a radosti, zakuste osvobozující zkušenost Církve jako místa milosrdenství a Boží náklonnosti k lidem. V Církvi a skrze Církev dojdete ke Kristu, který na vás čeká.

Po dnešním příjezdu do Kolína, kde se spolu s vámi účastním 20. Světového dne mládeže, s dojetím a s vděčností nemohu nepřipomenout Božího služebníka Jana Pavla II., kterého máme všichni tolik rádi a který přišel s onou osvícenou myšlenkou povolat mladé lidi z celého světa, aby společně oslavovali Krista, jediného Vykupitele lidstva. Díky hlubokému dialogu, který se rozvinul během více než dvaceti let mezi Papežem a mladými lidmi, mnozí dostali příležitost prohloubit svou víru, posílit soudržnost společenství, nadchnout se pro Radostnou Zprávu o spáse v Kristu a hlásat ji v mnoha částech světa. Tento velký Papež porozuměl výzvám, které stojí před mladými dnešní doby, choval k nim velkou důvěru a neváhal je povzbuzovat, aby byli odvážnými hlasateli evangelia a statečnými staviteli civilizace pravdy, lásky a pokoje.

Dnes je na mě, abych se chopil tohoto mimořádného duchovního dědictví, které nám papež Jan Pavel II. odkázal. On vás miloval, vy jste to pochopili a dávali jste mu to najevo s rozletem vlastním vašemu věku. Nyní máme všichni společně za úkol uvádět do života jeho učení. Právě proto jsme tady v Kolíně, jako poutníci ve stopách Tří Králů. Podle tradice jejich jména řecky zněla: Melichar, Kašpar a Baltazar. Matouš ve svém evangeliu zaznamenává otázku, která hořela v srdcích svatých Tří Králů: „Kde je ten právě narozený král Židů?“ (Mt 2,2) Jeho hledání bylo důvodem, proč se vydali na dlouhou cestu až do Jeruzaléma. Museli kvůli tomu snášet obtíže a nepohodlí, nepodlehnout malomyslnosti a pokušení vrátit se kudy přišli. A když už byli blízko cíli, neměli žádnou jinou otázku, než právě tuto. Také my jsme přišli do Kolína, protože jsme v srdci pocítili stejně naléhavou otázku, i když třeba jinak formulovanou, stejnou jako tu, která pobízela ony muže z Východu, aby se vydali na cestu. Pravda, my už dnes nehledáme krále, ale máme obavy o situaci na světě a ptáme se: Kde mám hledat kriteria pro svůj život, kde najít kritéria, pro zodpovědnou spolupráci na budování přítomnosti a budoucnosti našeho světa? Komu mohu důvěřovat, komu se mohu svěřit? Kde je Ten, kdo mi může nabídnout odpověď, která by uspokojila očekávání mého srdce? Když si klademe podobné otázky, znamená to především poznání, že cesta není u konce dokud jsme nepotkali Toho, který má moc obnovit universální království spravedlnosti a míru, po kterém lidé touží, ale nedokáží ho vybudovat sami. Když si klademe takové otázky, znamená to, že hledáme Někoho, kdo neklame a nemůže klamat, a proto je s to nabídnout jistotu natolik pevnou, že stojí za to pro ni žít nebo, je-li to potřeba, i zemřít.

Když se na obzoru naší existence objeví podobná odpověď, musíme, drazí přátelé, umět učinit nezbytnou volbu. Je to stejné, jako když se ocitneme na rozcestí a rozhodujeme se, jakou cestou se vydáme. Tu, kterou nám vemlouvají naše vášně nebo onu, kterou ukazuje hvězda zářící v našem svědomí? Králové uslyšeli odpověď: „V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka“ (Mt 2,5) a rozhodli se pokračovat v cestě, ve světle tohoto slova vytrvat až do konce. Z Jeruzaléma šli do Betléma, neboli řídili se tím slovem, které jim ukazovalo, kde je Král Židů, jehož hledali, až se nakonec setkali s oním Králem, který je zároveň Beránkem Božím, který snímá hříchy světa.
Tato slova jsou adresována také nám. Také my musíme učinit svou volbu. Ve skutečnosti nemusíme chodit daleko. Právě toto je zkušenost, kterou máme při účasti na každé Eucharistii. Při každé mši nás totiž setkání s Božím slovem uvádí k eucharistickému stolu, ke společenství s Kristem. Na oltáři je přítomen Ten, kterého Tři Králové spatřili položeného na slámě: Kristus, živý chléb, který sestoupil z nebes, aby dal život světu, pravý Beránek, který dává svůj život za spásu lidstva. Osvíceni Slovem, právě v Betlémě - tedy v „Domě chleba“ - můžeme prožít vzrušující setkání s nepředstavitelnou velikostí Boha, který se snížil natolik, že se nám ukázal v chlévě a dal se nám jako pokrm na oltáři.

Není těžké představit si údiv Králů před oním Nemluvnětem! Jedině víra jim dovolila rozpoznat v tomto dítěti Krále, kterého hledali, Boha, za nímž je vedla hvězda. V Něm byla překlenuta propast mezi konečným a nekonečným, mezi viditelným a neviditelným, Věčný vstoupil do času, Tajemství se dalo poznat a svěřilo se nám v podobě křehkého malého dítěte. „Králové jsou naplněni úžasem před tím, co vidí; nebe na zemi a země v nebesích; člověk v Bohu a Bůh v člověku; v drobném tělíčku vidí toho, jehož nemůže obsáhnout celý svět“ (Sv. Petr Chrysolog, Sermone 160, n. 2). V těchto dnech, v tomto „Roce eucharistie“, hledíme se stejným úžasem ke Kristu přítomnému ve Svatostánku milosrdenství, v Nejsvětější svátosti.

Drazí mladí, štěstí, které hledáte, štěstí, které máte právo zakusit, má jméno a má tvář - Ježíše Nazaretského, skrytého v eucharistii. jedině on dává lidstvu plnost života! Spolu s Marií řekněte své „ano“ tomuto Bohu, který vám chce dát sebe sama. Opakuji vám dnes to, co jsem řekl na začátku svého pontifikátu: „Kdo dovolí Kristu, aby vstoupil do jeho života, nic neztrácí, nic - vůbec nic z toho, co činí život svobodný, krásný a velký. Jedině v tomto přátelství se dokořán rozevírají brány života. Jedině v tomto přátelství se uvolňují skutečně veliké možnosti člověka. Jedině v tomto přátelství zakoušíme to, co je krásné a co osvobozuje“ (Homilie u příležitosti zahájení služby Nejvyššího Pastýře, 24. dubna 2005). Můžete si být zcela jisti: Kristus nebere nic z toho, co v sobě nesete krásného a velkého, naopak všechno to dovádí k dokonalosti pro slávu Boží, pro štěstí člověka a pro spásu světa. Vybízím vás, abyste se v těchto dnech nešetřili síly a nasadili se bezvýhradně pro službu Kristu, ať to stojí co to stojí. Setkání s Ježíšem Kristem vám dovolí zakusit vnitřní radost z jeho živé a oživující přítomnosti, abyste pak o ní mohli svědčit ve svém okolí. Ať se vaše přítomnost v tomto městě stane prvním znamením hlásání evangelia skrze svědectví vašeho jednání a vaší radosti ze života. Ať se z našich srdcí zvedne hymnus chvály a díkuvzdání Otci, za všechno dobré, co nám udělil, a za dar víry, kterou společně slavíme, a ukazujeme světu z této země uprostřed Evropy, Evropy, která za mnohé vděčí evangeliu a jeho svědkům v minulých stoletích.

Nyní se vydám jako poutník do kolínské katedrály, abych tam uctil relikvie sv. Tří Králů, kteří se rozhodli všechno opustit a vydat se za hvězdou, jež je vedla ke Spasiteli lidstva. Také vy, drazí mladí, jste už měli - nebo budete mít - příležitost učinit tuto pouť. Jejich relikvie jsou pouze křehkým a ubohým znamením toho, kým byli a co prožili před mnoha staletími. Relikvie ukazují k Bohu samému: je to totiž On, kdo silou své milosti dává křehkým bytostem odvahu, aby o něm svědčily před světem. Když nás církev vybízí k úctě k tělesným pozůstatkům mučedníkům a svatých, nezapomíná, že ve skutečnosti jde sice jen o ubohé lidské kosti, ale že jsou to kosti osobností, které navštívila všechno přesahující Boží moc. Relikvie svatých jsou stopami oné neviditelné, ale reálné, přítomnosti, která osvěcuje temnoty světa a ukazuje Nebeské království, které je v našem nitru. Proto volají s námi a za nás: „Maranatha! - Přijď Pane Ježíši!“. Drazí, těmito slovy vás zdravím a těším se na setkání s vámi na vigilii v sobotu večer. Naviděnou!

Přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii