1. Naslouchali jsme slovům 125. žalmu a před našima očima jakoby znovu vyvstala událost, o níž se hovoří v druhé části knihy Isaijáš jako o ?novém exodu?. Je to návrat Israele z babylonského zajetí do země otců následně po dekretu perského krále Kyra v roce 538 před Kristem. Opakuje se tedy radostná zkušenost prvního exodu, když židovský národ vyšel z egyptského otroctví.
Tento žalm získával zvláštní význam, když byl zpíván ve dnech nového ohrožení a strachu pro Israel, když byl podrobován novým zkouškám. Žalm vskutku obsahuje modlitbu za návrat těch, kdo jsou v té chvíli zajatci (verš 4). Z něho se tak stávala modlitba Božího lidu v jeho historickém putování plném nebezpečí a zkoušek, avšak vždy otevřeném důvěře v Boha Spasitele a Osvoboditele, který podporuje ponížené a utlačované.
2. Žalm nás uvádí do atmosféry radostného jásotu: vládne veselí, slaví se dosažení svobody, ústa jsou plná smíchu a radostných písní (verše 1-2).
Reakce tváří v tvář znovu získané svobodě je dvojí. Na jedné straně pohanské národy poznávají velikost Boha Israele: ?Velkou věc s nimi udělal Hospodin!? (v.2) Spása vyvoleného národa se stává jasným důkazem účinné a mocné existence Boha přítomného a jednajícího v dějinách. Na druhé straně je to Boží lid, který vyznává svou víru v Hospodina, který zachraňuje: ?Velkou věc s námi udělal Hospodin.? (v.3)
3. Myšlenka potom přechází do minulosti, znovu prožívané v záchvěvu strachu a hořkosti. Chtěli bychom zaměřit pozornost na zemědělská obraz použitý žalmistou: ?Kdo seje v slzách, žnout bude s jásotem?. (v.5) Pod tíhou práce je často tvář zalij slzami: Dovršuje se namáhavá setba, možná pokládaná za zbytečnou či odsouzenou k neúspěchu. Ale když přijde hojná a radostná sklizeň, zjišťuje se, že prožitá bolest byla plodnou.
V tomto verši žalmu je zhuštěna velká nauka o tajemství plodnosti a života, který může zahrnovat utrpení. Právě tak jako Ježíš řekl na prahu svého utrpení a smrti: ?Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.? (Jan 12,24)
4. Obzor žalmu se tak otevírá slavnostní sklizni, symbolu radosti zrozené ze svobody, pokoje a hojnosti, jež jsou plodem Božího požehnání. Tato modlitba je tedy zpěvem naděje, k němuž se vracíme v dobách zkoušek, strachu, vnějšího ohrožení i vnitřního neklidu.
Ale může se stát i obecnější výzvou k prožívání našich dnů a plnění našich rozhodnutí v ovzduší věrnosti. Vytrvalost v dobrém, byť nevědomě či protikladně, nakonec vždy dosáhne přístavu světla, plodnosti a pokoje.
Právě to sv.Pavel připomínal Galaťanům: ?Kdo však seje do ducha, z ducha sklidí věčný život. Když prokazujeme dobro, nesmíme přitom propadnout únavě.? Vydržíme-li, dočkáme se doby, kdy budeme sklízet.? (Gal 6,8-9)
5. Zakončíme jednou reflexí od sv.Bedy Ctihodného (672/3 ? 735) o žalmu 125, kterou komentuje Ježíšova slova, jimiž oznamuje apoštolům smutek, který je očekává, a současně radost, která bude vyvěrat z jejich bolesti.? (srov.Jan 16,20)
Beda připomíná, že ?plakali a naříkali ti, kteří milovali Krista, když ho viděli zajatého od nepřátel, spoutaného, vedeného na soud, odsouzeného, zbičovaného, vysmívaného a nakonec ukřižovaného, probodeného kopím a pohřebeného. Radovali se naopak ti, kteří milovali svět?, když odsuzovali k hanebné smrti toho, kdo byl pro ně obtížným jen tím, že ho viděli. Byli rozbolestnění Pánovou smrtí učedníci, ale s vědomím jeho vzkříšení se jejich zármutek obrátil v radost; když pak viděli zázrak nanebevstoupení , s radostí pak ještě větší chválili a velebili Boha, jak dosvědčuje evangelista Lukáš (Lc 24,53). Ale tato slova se hodí pro všechny věřící, kteří se skrze slzy a trápení ve světě snaží dospět k věčným radostem a kteří po právu nyní pláčou a jsou smutní, protože nemohou dosud vidět toho, koho milují. Neboť dokud budou žít v pozemském těle, vědí, že jsou daleko od domova a vlasti, přestože mají jistotu, že přes všechny zkoušky dojdou cíle. Jejich zármutek se změní v radost až, na konci tohoto pozemského boje, obdrží odměnu věčného života, tak jako o tom hovoří Žalm: ?Kdo seje v slzách, žnout bude s jásotem.? (Homilie k Evangeliu, 2,13, XC, Roma, 1990, s.379-380)
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
