Jel jsem ve vlaku v severní Itálii. Přisedla jedna studentka. Ukázalo se, že je členkou Katolické akce a rozhovořila se o tom, jakou mají činnost. ?Scházíme se měsíčně a diskutujeme o aktuálních problémech?. ? ?Děláte to sami nebo máte nějakého asistenta?? ? Děvče se stalo trochu rozpačitou a pak vyhrklo: ?Sami. Chodíval mezi nás kaplan z fary, ale jsme rádi, že už přestal. Přinesl vždycky evangelium, kousek přečetl a udělal nám kázání, které nás naprosto nezajímalo. Naposledy mluvil o zázračném rozmnožení chlebů. Co s tím máme dělat my? Nás zajímají otázky dneška: rozvod, antikoncepce, apod. O tom se dnes mezi mládeží mluví a v tom chceme mít jasno?. Pravděpodobně měla ta dívka pravdu ve svém úsudku o aktualitě jistých otázek pro mládež. Ale v duchu jsem si pomyslil: Šťastní mladí, pro které není denní chléb problémem, o kterém by se mělo hovořit. Není takových ve světě mnoho. Je přece známé, že dobré dvě třetiny lidstva na zemi trpí podvýživou a těch, kteří doslova umírají hladem, je velký počet.

Tato situace ovšem klade závažný problém pro křesťany a pro všechny lidi dobré vůle. Opravdu se nedá nic dělat, nedá se pomoci alespoň tam, kde je bída největší? Při jednom kongresu o kontemplativní modlitbě pozvedl hlas profesor Lazzati, bývalý rektor milánské katolické university. Zasáhl do debaty způsobem, který vypadal nevhodný, ale který v prostředí zapůsobil. Diskutovalo se totiž o tom, která metoda rozjímání má výhody pro dnešní svět a která je méně vhodná. ?Užitečná diskuse?, prohlásil dotyčný profesor, ?ale když myslím na to, kolik lidí denně umírá hladem, je ten problém přece jenom sekundární. Ježíš nasytil hladovějící zázračně. Ale my víme, že se máme snažit dělat poctivou prací to, co on ukázal zázračným znamením, tedy sytit hladové?.

Není to ojedinělý hlas, který se tímto tónem ozývá. Ale vždycky pak následuje konkrétní otázka: Co se dá doopravdy dělat? Obyčejný občan řekne spontánně, že on na světové problémy nestačí. A ministerský předseda světové mocnosti prohodí, že kdyby řekl doopravdy, co by se mělo dělat, padla by jeho vláda, jeho strana by řekla, že si ho na to nezvolili. Jsme celkem vzato už zvyklí na situaci, že ani vlády ani světové organizace nevyřeší světové problémy. Je zbytečné také, kdy se nad tím pohoršujeme. Vždyť vlády jsou normálně jenom veřejným vyznáním veřejného mínění. Jak se to projevuje v naší konkrétní otázce?

Jeden americký psycholog napsal studii o tom, jak se v tzv. urbanistické společnosti postupně ztrácí pocit soudržnosti s druhými, pocit odpovědnosti za bližního. Uvádí tam také některé křiklavé příklady. Tak, když např. velký počet matek se nechce zajímat o to, kam dcera chodí a jak žije. Když jsou otázány, odseknou: ?To je její vlastní záležitost!? Velký počet starých rodičů ze zámožných rodin žije ve starobincích a jejich děti se ozvou jenom pozdravem o vánocích. Je-li takové odcizení v rodinách, tím více se projevuje mezi sousedy a na ulici. Lidé, kteří mají ve stejném domě vchod do bytu naproti sobě, nikdy spolu nemluví. Padne na ulici člověk, je mnoho těch, co jen překročí a dělají, že jej nevidí.

Psycholog ovšem není kazatel, nepohoršuje se, ale hledá příčiny. Ten, o kterém mluvíme, zašel až do dalekých experimentů. Shromáždil myši na poměrně malém prostoru. Pochopitelně tam bylo mnoho myších konfliktů. Ale pak začal postupně počet myší zvětšovat a přidávat jim nadbytek stravy. Výsledek prý byl stejný jako u dnešních lidí ve městě. Jedna myš se přestala zajímat o druhou, jen u některých se projevila violentnost, chuť napadat jiné bez potřeby. My nemáme zkušenost s myšmi. Ale sami pozorujeme, jak se ztrácí zájem o člověka tam, kde je nashromážděno mnoho lidí. Toto hromadění pak postupnou urbanizací stále roste. My sami nejsme schopni tomu zabránit. Ale každý rozumný člověk si hledí uvědomit, jakému nebezpečí je kde vystaven a hledí se chránit před škodlivými vlivy, reagovat. Jak se dá uskutečnit v našem případě?

První aplikace se ovšem musí projevit v rodině: obnovit společná jídla, společné večery, společné vycházky. U společného jídla se musí brát stále ohled na druhé, aby se na všechny dostalo. Ztrácí se nesmyslný pocit, že všechno je moje, co si nahrnu sám na talíř. Společné večery vytvářejí společné zájmy, názory. Není to potřeba rozvádět. Kdo měl dobrou rodinu, ví, co to pro něho znamenalo. Kdo ji neměl, a takových je bohužel už dnes mnoho, ví, co ztratil. Ale právě proto se má snažit, aby to napravil v rodině, kterou má založit on sám.

Výrazem ohledu na druhé ve školách je tzv. kamarádství. Jak je to pěkné, když celá třída drží při sobě, když se umějí rozdělit o svačinu, když si pomáhají při úkolech. Právě tato soudržnost patří k nejhezčím vzpomínkám na mladá léta. Příhodným prostředím k vyvinutí kamarádství byla odjakživa i vojenská služba. Ale mělo by to být i každé společné pracoviště.

To všechno jsou ovšem hodnoty přirozené, lidské. Křesťanství má tomu všemu dát hlubší rozměry. Živý cit pro druhého je projev víry v mystické tělo Kristovo. Klasickým zůstává kázání sv. Pavla: ?Tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: ´Nejsem ruka, a proto k tělu nepatřím´, proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: ´Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím´, proto ještě k tělu patří? Oko nemůže říci ruce: ´Nepotřebuji tě!´ nebo zase hlava nohám: ´Nepotřebuji vás!´ Spíše naopak tělesné údy zdánlivě slabší jsou nejpotřebnější? (1 Kor 12,14násl.).

Sv. Pavel opírá své kázání o dogmatický důvod. Tělo je jedno, protože má jednu společnou duši. Křesťané dostali všichni jednoho Ducha svatého. Ten je jejich společnou duší. Pocit soudržnosti s druhými je tedy výraz vlastní životnosti duchovní. V této souvislosti se nedivíme některým radikálním výrokům v tradici církve, jako např.: ?Spasí se jenom ten, kdo spasí druhého?. Připisuje se sv. Antonínu Poustevníkovi. Dnešní člověk se cítí sám v přeplněném městě, sv. Antonín neměl pocit osamocenosti ani na poušti. Je to dar prožívání jednoty všech v Kristu.