Jeden indický guru jezdil v západním světě a měl přednášky. V jedné z nich vypravoval nějakou starou mytologii, která měla objasnit původ zla ve světě. Ale nenašel příznivý ohlas. Jeden z posluchačů mu řekl upřímně: ?Pěkně se takové báje poslouchají, ale nenajde se dnes někdo, kdo by tomu věřil?. Ale indický moudrý se dostal snadno z potíže. Přidal toto vysvětlení: ?Smysl těch starých mýtů není objasnit, jak zlo na svět přišlo. To je tajemství. Úmyslem vypravování je zjištění, že zlo skutečně je a že k němu musíme zaujmout správný postoj?.

Dalo by se říci, že má stejný smysl i podobenství o obilí a pleveli, koukolu? I nás učí evangelium, jaký postoj máme zaujmout vůči zlu? Ale jak bychom se k němu mohli postavit, kdybychom nevěděli odkud přichází? Už první kapitoly Bible se zabývají problémem zla ve světě. Není divu, že se k otázce vrací i Ježíš. Dělá to svým charakteristickým způsobem: podobenstvím, jednoduchým obrazem. Ale obrazy se vysvětlují. Tento pak našel mnoho vykladačů v duchovní literatuře Otců. I jejich výklady nejsou složité. Opírají se o hlubokou zkušenost, o zážitky z denního života. Ta je všem lidem společná.

Pole, na kterém se seje, je srdce člověka. Je to půda, kde může vyrůst mnoho dobrého i zlého. Jak se tam jedno nebo druhé dostane? Pozitivističtí filozofové si představovali, že je lidská mysl na počátku jak čisté plátno, tabula rasa, bude na něm takový obraz, jaké barvy a jaké tvary se tam nanesou. Prakticky s tou teorií počítají všechny totalitní systémy. Mají zásadu: nechat staré lidi vymřít a mladí budou myslet jenom na to, co jim napumpujeme do hlavy. Indoktrinovaní proto patří zásadně k výchově jak mládeže, tak všeho lidu. Nejsou daleko od této zásady ani ti, kdo se chtějí za každou cenu zmocnit tisku a televize, aby ovládli světové mínění. Jejich postup je nebezpečný, mohou způsobit mnoho škody. Ale přesto není jejich metoda neomylná. Musí konstatovat, že se vyskytnou disidenti, odchylkáři tam, kde by se toho byli nejméně nadáli. Mládež, která neslyšela nic jiného než průpovědi jedné ideologie, nakonec myslí opačně. Vyvstává tedy otázka, kde se to v nich vzalo. Hledají se vlivy tajné propagandy. Ale je to zbytečná námaha. Jisté myšlenky postoje mají docela jiný původ.

Křesťanští autoři nevycházejí z předpokladu, že by byla lidská mysl a lidské srdce na počátku tabula rasa, plátno nepomalované. Člověk přichází na svět jako Boží tvor. Bůh pak netvoří prázdnotu. V Bibli je naopak prázdnota opak Božího díla. Lidská duše je stvořena jako Boží obraz a je v ní proto od samého počátku neskonale mnoho možností. Podobá se poli, které je oseto dobrým semenem. Stačí, aby vyrostlo a přineslo plody. Nejenom J.J.Rouseau, ale i křesťanští autoři jsou přesvědčení, že je člověk zásadně dobrý. Je-li v něm nějaká zlá náklonnost, ta není z něho samého, ale přichází zvenčí.

Je tedy stará osvědčená pedagogická zásada: uchránit sebe a zvláště mladé od špatných vlivů. Šlo se v té praxi někdy až tuze daleko. Vznikaly pensióny, kde se dívenky nesměly bez dovolení ani podívat z okna. Dopisy a četba se přísně kontrolovaly. Na vycházku se chodilo v řadě. Tím se mělo předejít všem špatným vlivům a uchovat jenom dobrá semena, která Bůh zasel do srdce. Měla a má tato metoda úspěch? Nevíme jak, ale nějakou škvírou i do dobře zavřeného pensionátu proniklo vždycky něco, co tam nepatřilo. Chovanky začaly mluvit o tom, o čem mluvit neměly, a zachtělo se jim potají utéci ze zavřeného ráje.

I církevní pedagogie dávala důraz na ochranu před špatnými vlivy zvnějšku. Kláštery mají tzv. klauzuru, uzavřený prostor, kam se nepouští nikdo, kdo do toho prostředí nepatří. Přitom však duchovní autoři vždycky zdůrazňovali, že tyto vnější ochrany slouží málo tomu, kdo se nenaučí chránit se uvnitř. Tzv. hesychasté, tj. hnutí, které usilovalo o dosažení vnitřního klidu, vypracovali s jemnou psychologií metodu, jak se co možná uchránit koukolu do srdce.

Jejich hlavní myšlenka je tato. Pole oseté Bohem je lidské srdce. Co vychází přímo ze srdce je tedy dobré. Pozorujeme však, že se na každém kroku vyskytne něco, co přišlo zvenčí. Jakou to má formu? Je to myšlenka, nápad, na kterém hned pozorujeme, že není z nás. Nesouvisí s tím, co jsem a čím doopravdy chceme být. Otcové, kteří vypracovali pravidla o rozlišování myšlenek, měli proto neobyčejně jemný smysl. Jednou mě vyzvali, abych tato pravidla podal lidově tak, aby jim rozuměl i obyčejný člověk. Jak to udělat? Přišlo mně na mysl toto přirovnání. Jednou jsem byl v Holandsku a akademii pro malíře u profesora, který právě klasifikoval výkresy studentů. Nerozuměl jsem dobře jeho měřítkům. Proto on žertem zvedl jednu malbu, dal mi ji před oči a ptal se, jakou bych dal známku. Obrázek se mně líbil. Bylo tam děvče s kyticí květů. Všechno se zdálo jemně propracované. Neskryl jsem proto svůj obdiv. Ale profesor se zasmál. ?To je právě jediný výkres, který propadne?. Když jsem se tvářil nedůvěřivě, nabídl se profesor, že mi to vysvětlí. Vzal kus papíru, začal přikrývat části obrazu a ptát se mne: ?Čí je to obličej?? ? Malého děvčete?. ? Čí je ta ruka?? ? ?Dospělé ženy?. ? Komu patří ta noha?? ? ?Je chlapecká?. Vidíte, všechny části vypadají dobře propracované, ale nepatří k sobě, proto je obraz zkažený?.

Tímto přirovnáním se dá vyjádřit naše vnitřní zkušenost. I my kreslíme v duši obraz. Je tam základní prvek: odlesk obličeje Boha, který nás stvořil ke svému podobenství. Ale časem se tam přidružuje spousta nových prvků, které s ním nesouvisejí. Mohou vypadat i líbivě. Vždyť přece koukol v pšenici se také dobře vyjímá! Ale nepatří k původnímu semenu. Křesťanská moudrost je tedy v umění rozlišovat. Stačí si dávat trochu pozor a zjistíme, kolik disparátních myšlenek nás během dne napadne! Nemají nic společného s námi a s naší prací. A jak zatěžují mysl! Jsou všechny plevel. V jistém smyslu se jim nemůžeme ubránit. Je potřeba mít trpělivost se sebou samým. Ale nesmíme se s nimi ztotožnit, přijat je za své. Světci je uměli spálit ohněm vnitřní lásky, proto si uchovali pole srdce čisté. Naše srdce je často nevypleté. Alespoň však musíme znát, co je naše a co nám musí zůstat cizí. To pak, co je opravdu naše, je krásné, protože má původ Boží.