Jel jsem ve vlaku s Italem, který pracuje v Německu. Pochází z tradiční katolické rodiny v Kalabrii, ale v Německu našel práci v typicky protestantské vesnici a oženil se. ?Chodíte někam do kostela??, ptám se. ?S ženou do jejího. Mně to nevadí. Já jsem katolík, ona je evangelička, ale Pán Bůh je jenom jeden. Jaké pak tedy dělat rozdíly!? Jistě není tento italský dělník jediný, kdo tak smýšlí. Lidé jsou unaveni zbytečnými náboženskými rozepřemi a fanatický fundamentalismus vzbuzuje právem odpor. Ale současně vidíme, jak je nebezpečné upadnout do opačného extrému, jakoby víra ve vyznání přesvědčení ztrácela význam. Rozplyne se pak smysl pro pravdu i pro možnost Božího zjevení.

Při dnešním mísení obyvatelstva země, při snahách o správný ekumenismus a pravý postoj k jinověrcům se tato otázka stala velice aktuální a teologové se musejí stále snažit o to, aby našli správné vyjádření teoretické i praktické.

Problém je starý a není jenom náboženský. Jde tu vůbec o otázku, můžeme-li poznat pravdu a můžeme-li se navzájem o pravdě dohodnout. Zabývá se tou otázkou už Platón v dialogu Kratylos. Vychází z docela konkrétního základu: různost řečí u různých národů. Všichni např. známe koně, ale slovo, kterým se označuje je jiné v řečtině, v latině, v němčině. Kdybychom znali jenom ta slova a nikdy koně neviděli a neměli pojem, jaké je to zvíře, nikdy bychom se nedomluvili. Dohoda mezi lidmi je možná, když se shodnou v pravdě, v myšlence. Jakými slovy ji vyjádří navenek, je otázka řeči národa, ke kterému kdo patří.

Přenesen tento příklad na pole náboženské, ukazuje nám první stupeň plurality, mnohosti v církvi: týká se otázky jazyka, liturgických zvyků a vnější tvářnosti náboženského vyznání. Konsekrační slova zní jinak v latině než v češtině nebo v angličtině. Hlavní však je, abychom měli stejnou víru v přítomnost Krista v eucharistii. Úctu k němu pak vyjadřují různé obřady různě: pokleknutím, poklonou, sepjatýma rukama, atd.

Znamená to tedy úplnou svobodu v těchto vnějších úkonech? I jazyk má své omezení. Nemohu se rozhodnout, že chci slovem ?kůň? označit vůz a slovem ?vůz? koně. Výsledek by byl, že bych se s ostatními lidmi nedomluvil. A kdybych na ulici místo smeknutí klobouku pozdravil známého pokleknutím, myslel by si o mně, že mně přeskočilo v hlavě. Přirozená snaha života ve společnosti je, aby se mluva a gesta sjednocovaly.

Ale přesto je fakt, že tu jsou různosti často prastaré a těžko překonatelné. Ty pak zasahují nejenom vnější výraz, ale i sám význam slov. To ovšem ztěžuje dorozumění. Vidíme ty potíže i v teologii. Na chalcedonském koncilu se např. křesťané dohodli, že vyjádří tajemství Bohočlověka těmito výrazy: Kristus je jedna jediná osoba, ale uskutečňuje se ve dvou přirozenostech: v božské a lidské. Tzv. monofyzitské církve (egyptská, syrská, arménská) ten způsob mluvy nepřijaly. Užívají výrazu, že je v Kristu jenom jedna přirozenost. Mělo to zlé následky. Jednota církve se rozpadla, následovalo vzájemné odsuzování z bludu. Teprve v poslední době došlo k vzájemnému prohlášení např. mezi církví římskou a egyptskou v tomto smyslu: Užíváme jiných slovních výrazů, které si zdají odporovat, ale máme stejnou víru, že je Kristus opravdový Bůh a člověk. Proč bychom se tedy přeli jenom o slova? Připustili jsme tedy pluralitu, různost vyjádření pro stejnou společnou víru.

Tento příklad však svádí. Dnes se setkávají národy s tolika různými tradicemi. Slova přestávají mít stejný význam a staré osvědčené pojmy se vyprazdňují. Jsou jako ušlapané cesty, na kterých už nic živého neroste. Uvádějí někteří příklad posvátných dogmatických formulí. Řekněte obyčejnému člověku na ulici, že je v Kristu jedna osoba a dvě přirozenosti. Možná jen pokrčí rameny a je-li věřící dodá: ?Když to říkáte vy, bude to pravda, ale já tomu nerozumím.?

Nedivme se tedy, že mnoho těch, kteří volají po tom, aby naše společná víra hledala nová vyjádření, po případě i různá, podle různé mentality a různých schopností lidí, s kterými se stýkáme. Tuto snahu musíme ovšem považovat za chvályhodnou. K tomu cíli se svolávají i všeobecné církevní koncily. Ale přiznejme si, že se v dnešním novinovém myšlení i ušlechtilé snahy stávají frázemi. Nedomyšlené fráze pak jsou velmi nebezpečné. To můžeme pozorovat i v případě tzv. teologické plurality.

Upozorněme proto na některé falešné plurality. Mnohost výrazu nemůže být na úkor jednoty víry a snahy o jednotu pravdy. I v jazyce se občas projeví potřeba vytvořit nové slovo, najít výraz pro novou věc. Požadujeme, aby to nové slovo odpovídalo duchu jazyka a nebylo tam čímsi cizím, umělým. Hyzdí se snadno mateřský jazyk. Praví obohatitelé jazyka bývají básníci, kteří mají ducha rodné mluvy. V podání církve to byli obyčejně světci, kteří našli nové formy výrazů. Důvěřujeme jim, když si nejsme jisti, že byli vedeni Duchem svatým. Úřední církev byla vždycky skeptická k formám tuze nezvyklým. Jde tu o aplikaci staré zkušenosti, že není radno, abychom se ze snahy přiblížit se jedněm odcizili mnoha jiným. Nesmí se mechanicky aplikovat zásada, že je církev jednota v mnohosti. Snadno se klade důraz na mnohost neharmonicky spojenou, a tím se popře základní funkce církve, která je mystérium jednoty. Ta pak je plod lásky a Ducha svatého.