Nový portál Vatikánského rozhlasu

Sv. Vavřinec patří k nejproslulejším mučedníkům rané římské církve. Rané dokumenty jako Depositio Martyrum nebo Martyrologium Hieronymianum uvádějí přesné datum jeho smrti - 10. srpna a místo jeho pohřbu u Via Tiburtina. Sv. Cyprián podává v jednom svém listu (Ep. 80, in CSEL, III, 2, s. 839 ad) zprávu o mučednickém smrti papeže Sixta II. a čtyř jáhnů na jakémsi římském hřbitově v době Veleriánova pronásledování, v srpnu roku 258. Vzhledem k tomu, že nejstarší záznamy o Vavřincově smrti mluví o jeho setkání s papežem Sixtem II., badatelé dnes kladou Vavřincovu smrt právě do roku 258. To s sebou ale přináší další obtíže: podle tradice byl totiž Vavřinec mučen a odsouzen k smrti upálením na roštu za císaře Decia. Na rozdíl od Deciova nebo i později Diokleciánova pronásledování, doprovázených krutým mučením křesťanů, Valerián byl syrově věcný. Nařídil prostě popravu veškerého římského kléru: biskupů, kněží i jáhnů ? a to bezodkladně, bez zájmu na nějakých změnách názoru či nucení k odpadu od víry. Z toho důvodu historici posunují tradici o okolnostech Vavřincovy smrti mezi legendická vyprávění.

Mučednickou smrt sv. Vavřince líčí Passio Polycronii(nejstarší edice z konce 5. století). Najdeme tam Vavřincovo setkání s papežem Sixtem II. vedeným na smrt, výzvu římského prefekta k odevzdání církevního majetku a Vavřince, který rozdává majetek chudým a přivádí je pak, aby je označil za poklad církve. A nakonec i sarkastickou poznámku během mučení: z téhle strany už jsem dost opečen, otočte mě. K této scéně mělo dojít v císařském paláci přímo před očima Decia, podle tradice právě na místě, kde stojí kostel sv. Vavřince in Panisperna, nedaleko baziliky Santa Maria Maggiore.

Podle některých autorů zvláštní místní název ?Panisperna? znamená chléb a šunku ? jídlo, které se tam prý rozdávalo. Poblíž dnešního kostela sv. Vavřince totiž stával chrám Jupitera od buku a k jeho poctě se obětovali vepři vykrmení bukvicemi. Jejich maso pak bylo po dokonání oběti rozdělováno zástupům. Tradice říká, že křesťanský kostel stál na místě už od časů Konstantinových, v pramenech je doložen v VI. století. Významné restaurační práce byly provedeny před prvním jubilejním rokem: Bonifác VIII. kostel vysvětil 23. července 1300. Osm let na to nechal kardinál Giacomo Colonna obnovit budovu kostela a postavil při něm konvent klarisek. Gotická stavba měla nepochybně portikus, atrium a vestibul, jak prozrazuje dodnes zachovaná dispozice.

V druhé polovině 14. století hostil přilehlý konvent Brigitu Švédskou. Tam také 23. července 1373 zemřela a byla pohřbena v kostele sv. Vavřince. Její dcera ? rovněž uctívaná jako světice ? Kateřina, ji odtud o rok později převezla do rodného Švédska. Roku 1517 Lev X. povýšil kostel na kardinálský titulus. V 60. letech 15. století byl titulářem u sv. Vavřince polský kardinál Stanislav Hosius, jeden z papežských legátů na tridentském koncilu. Pro historii místa sehrál ale důležitější roli další titulární kardinál, Guglielmo Sirleto, který zahájil kompletní rekonstrukci kostela. Jako člen pokoncilní komise pro revizi posvátných textů měl na starosti edici spisů sv. Ambrože. Na základě Hymnu na sv. Vavřince dal přestavět místo umučení slavného římského mučedníka. Nový kostel dostavený k jubilejnímu roku 1575 se měl stát hlavním památným místem sv. Vavřince uvnitř městských hradeb. Kardinál Sirleto svěřil stavbu Fracesco Caprianimu da Volterra. Další slavné obřady jsou pak doloženy v roce 1590 u příležitosti odhalení fresky v závěru kostela, provedené na náklady vévody Viléma V. Bavorského. Zároveň byly oficiálně uznány za pravé relikvie mučedníků Kryšpína a Krispiniána, nalezené během přestavby roku 1566.

K další významné úpravě kostela došlo až o dvě stě let později. V roce 1757 zahájil rekonstrukci opět titulární kardinál, Johann Theodor von Bayern, bratr císaře Karla VII. Habsburského. Během několika let dostaly kaple unifikovaný vzhled v suchých, nicméně elegantních formách pozdního barokního klasicismu. Také oltářní plátna byla vyměněna.

Přístup ke kostelu včetně dvouramenného schodiště byl vybudován roku 1893, v rámci oslav 50. výročí biskupského svěcení papeže Lva XIII., k němuž došlo právě u sv. Vavřince na via Panisperna.

Prostá dvouetážová fasáda kostela členěná toskánskými pilastry a završená ve střední části tympanonem pochází ze Sirletovy doby, nese dataci 1574. Prostor kostela je jednolodní s trojicemi pravoúhlých kaplí po stranách. V první kapli vpravo se zachoval náhrobek kardinála Sirleta, provedený podle nedávné atribuce Giovanni Antoniem Praccou, řečeným Valsoldo. V mramorové urně pod oltářem následující kaple jsou uloženy relikvie sv. Kryšpína a Krispiniána. Ze starší výbavy kostela zůstal také svatostánek hlavního oltáře, ve formě tempietta, a po levé straně presbytáře velký dřevěný kříž ze 14. století. Oltářní obrazy z poloviny 18. století navazují na ikonografii klarisek a připomínají dějiny místa: vpravo Zázrak sv. Kláry z Assisi, Neposkvrněné početí P. Marie, Archanděl Rafael s Tobiášem, a na protější straně Stigmatizace sv. Františka, Vidění sv. Brigity a Ukřižovaný mezi P. Marií a sv. Janem.

Hlavní součást výzdoby z konce 16. století však zůstala zachována. Závěr kostela totiž otvírá monumentální freska se scénou umučení sv. Vavřince. Mistrovské dílo nezapírající některé zuccariovské a michelangelovské prvky provedl Pasquale Cati. Návštěvník, který vstoupil hlavním vchodem má dojem, že rytmus oblouků po stranách je pouhým vestibulem vedoucím k císařskému paláci. Uprostřed rušné scény tam svatý jáhen Vavřinec před zraky pohanského císaře už už dosahuje na mučednickou korunu. Anděla, který onen věnec slávy přináší z nebes však vidí jen mučedník. A kompozice ústící do prázdna otevřené architektonické kulisy napovídá, že kolem podstatného může projít bez povšimnutí i ten, kdo vešel do chrámu.

Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma