Žurnalisté mají periody, kdy se nic neděje. Ale noviny je potřeba zaplnit. V takovém případě hledají interview kdekoli i s kýmkoli. Jeden z nich v zoufalosti zapadl do starobince a chytil řeholní sestru, která právě krmila paralyzovanou stařenku. Taková práce ovšem vyžaduje dobrou dávku trpělivosti. ?Proč to vlastně děláte? Jak jste se sem dostala?? byla otázka žurnalisty. Odpověď byla celkem jednoduchá: ?Poslala mě sem představená. Je to naše práce. Jsme sestry, které se věnují práci pro chudé.? ?Tak vy jste sem nepřišla dobrovolně?? dotíral žurnalista. ?A pokud vím, vy sama nejste za to ani placená. Proč tu práci tedy děláte?? Sestra se zasmála: ?Slyšel jste snad to, co stojí v evangeliu, že totiž ani číše vody podaná z lásky ke Kristu nezůstane bez odměny.? To ovšem žurnalista slyšel. Ale jeho zájem byl vyprovokovat co nejpodivnější odpověď. Proto naléhal: ?Tak to vy vlastně tu babičku zde nekrmíte z lásky k ní, ale z lásky k někomu jinému, ke Kristu Pánu, a vlastně ani ne k němu. Děláte to proto, abyste dostala odměnu na věčnosti, abyste si zasloužila nebe. Tedy i vy jistým způsobem vyděláváte. Pročpak tedy tolik řečí o lásce!? Žurnalista čekal nějakou duchaplnou nebo nezvyklou odpověď, ale tentokrát se zklamal. Bylo to příliš na prostou sestru. Neměla zájem o tak duchaplné diskuse.

Ale otázka sama byla a je předmětem teologických úvah. Víme, že velká masa obyčejných věřících myslí skutečně v pojmech práce a odměny. Vždyť takový je denní život. Pracujeme osm hodin a víc denně, abychom si vydělali na živobytí, abychom si postavili domek, abychom si dopřáli dovolenou a cestu do ciziny. To všechno je normální. Proč bychom tedy nemohli udělat i něco dobrého proto, aby nám to Pán Bůh odměnil na věčnosti? Nikoho neobviňujeme proto, že si šetří na stáří. Věříme-li, že je život i po smrti, není snad logické, že si hledíme střádat poklad i tam, kde jej nekazí moli a nekradou zloději, tj. u Boha? (srov. Lc 12,33). Námitku proti této přirozené mentalitě začali vynášet od dob reformace zastánci tzv. čisté lásky. Ti tvrdili, že ten, kdo má někoho opravdu rád, zapomene na sebe, nemyslí na odplatu, ale žije jenom pro druhého. Pověstný francouzský myslitel La Rochefoucauld píše, že je každá touha po odměně egoismus, ve kterém se pravá ctnost utopí, jak ve vodě. Toho názoru nebyl ani Aristoteles ani sv. Tomáš Akvinský.

Aristoteles dokonce myslí, že nemůže existovat žádná opravdová láska než k sobě samému. Člověk má opravdu rád jenom sám sebe. Ale copak nevidíme ve společnosti i v přírodě i opak? Jeden má rád druhého, někdy i vášnivě. Nejlepší příklad je láska mateřská. Ta je silná nejenom u lidí, ale i u zvířat. Ptačí samička skočí před tlamu psa, aby ho odvedla od mladých. Co tomu řekne řecký filosof? Jeho odpověď je jednoduchá: Matka má proto ráda dítě a proto je ochotna i se za ně obětovat, protože je považuje za kus sebe. I přítele máme rádi, protože patří k nám: amicus alter ego, přítel je moje druhé já.

Sv. Tomáš Akvinský musel odpovědět i na jinou námitku. Evangelium nás vybízí, abychom milovali bližního jako sebe samého (Mk 12,31). Máme tedy zapomenout na sebe? V duchu Aristotela se odpovídá: Máme jej milovat ?jako sebe sama?, ne ?místo sebe sama?. Kristus nás totiž tak spojuje, že jsme opravdu jedno. Láskou k bližnímu opravdu nic sami neztratíme. Když tedy řeholní sestra krmí paralyzovanou stařenku, dělá to jak pro ni, tak i sama pro sebe a právem čeká odměnu na věčnosti.

Těm, kteří obviňují dobré lidi z merkantilismu, z jakéhosi posvátného obchodničení se zásluhami, už tridentský koncil odpovídá odvoláním na paraboly evangelia. Vždyť se tam přirovnává Boží království k dělníkům, kteří byli najati na práci na vinici a večer mají dostat vyplacenou mzdu (Mt 20,1 násl.). Ale přesto všechno měli v některých prostředích k pojmu ?odměny na věčnosti? stále odpor. Nezdá se jim vznešené dělat ?něco za něco?. Je přece daleko krásnější, když vidíme, jak matka slouží dětem a na sebe přitom nemyslí. Kromě toho není vhodné, aby se duchovní věci kupovaly. Odměny u Boha na věčnosti jsou duchovní. Mají se získávat za něco hmotného? Nejhůř to zní, když řekneme, že se dostává věčná odměna za almužnu. Dámě peníz a tím si máme koupit Boží království?

Protože byl tento odpor k tzv. duchovnímu merkantilismu silný zvláště v anglikánské církvi, jeden anglikánský biskup, známý kazatel z rozhlasu, se pokusil o to, aby dal příhodnou odpověď. Jeho myšlenka se dá více méně takto shrnout. V obchodě skutečně kupujeme něco za něco, především za peníze. Je to velká výhoda, jinak bychom nemohli normálně žít. Ale jsme si současně vědomi, že se nedá celý život převést na obchod a všecky hodnoty na peníze. Proto také nemohou být všecky odměny peněžní a hmotné. Jsou odměny, které s prací souvisejí a které s ní nesouvisejí. nenamítáme nic proti tomu, když zaplatíme dělníkovi, který přišel spravit topení. Pracuje proto, aby si vydělal. Zle by se tvářil, kdybychom ho místo výplaty objímali a ujišťovali ho, že mu budeme do smrti vděčni. Jeho odpověď by byla jednoduchá: ?Proto jsem sem nepřišel, za vaši vděčnost si nic nekoupím.? Tu je přirozený vztah tento: za objednanou práci se platí stanovený plat.

Docela jiný případ je však následující. Dva mladí lidé se měli rádi. Přišla doba, kdy už by se z toho měly vyvodit důsledky. Ale on se jich zalekne. Nemíní se oženit. Aby si utěšil svědomí, nabídne děvčeti sumu peněz: ?Mělas mě ráda, nějak se ti odvděčit musím. Vezmi si tedy tento dar!? Samozřejmě vidíme, že tu nejde o odměnu, ale o hrubou urážku. Láska se neodměňuje penězi. Docela jiná ej situace, když on řekne: ?Tak a tak dlouho jsi mně byla věrná. Za odměnu tvé věrnosti si tě beru za manželku.? I to se dá nazvat ?odměnou?. Ve skutečnosti to však není nic jiného než dokončení toho, co se začalo, naplnění vztahu mezi dvěma osobami tak, aby byl dokonalý. Tímto způsobem musíme chápat tzv. odměny na věčnosti. Křesťan dělá dobré skutky z lásky ke Kristu. Na věčnosti se tedy za odměnu setká s ním samým. V životopise sv. Tomáše Akvinského čteme charakteristický příklad. Psal mnoho. Zjevil se mu Ježíš a řekl mu. ?Dobře jsi, Tomáši, o mně napsal. Co žádáš za odměnu?? ?Jenom tebe samého, Pane.? Ale dodejme k tomu ještě další. Kdo se setká s Kristem, setká se za odměnu i se všemi, kdo jsou s Kristem spojeni, tedy se všemi věřícími, se všemi, komu jsme podali z lásky i pouhou číši vody.