Česká katolická církev prožila téměř celé dvacáté století v situaci latentního či přímo otevřeného konfliktu s politickou mocí. Od prvorepublikové nevraživosti vůči církvi jako údajnému nositeli cizích, nenárodních tradic, přes německou okupaci, při níž trpěla naopak jako církev vlastenecká, až po komunistické pronásledování usilující ji zničit jako soupeře při výchově ?nového člověka?, realizovala vždy své poslání ve ztížených podmínkách. Navzdory tomu, a možná i díky tomu, vyrostla v jejích řadách celá plejáda kněžských osobností, předbíhajících svou dobu v nejlepším slova smyslu. Nepřízeň, v níž se jejich dílo uskutečňovalo, však ztížilo jeho reflexi a je smutnou skutečností, že k ní v úplnosti nedošlo dodnes. Krátké připomenutí některých z nich ji nehodlá nahrazovat, pouze k ní opět vyzývá. Chce upozornit také na to, že nikoliv množství odborných publikací a jiných výsledků, ale schopnost ?žít naplno a tvořivě pro Krista ve všech situacích? je měřítkem pro hodnocení křesťana a kněze či teologa zvláště.
Jezuita Adolf Kajpr, narozený v roce 1902, je postavou, kterou je možné připomenout jako první. Sirotek vychovávaný ve značné chudobě tetou v Bratronicích na Kladensku se vlastní pílí vypracoval nejen na post profesora pražské teologické fakulty, ale jako kněz se stal rádcem a vychovatelem i jiných kněžských spolubratří. To vše za podmínek, které by menšího ducha zlomily. Vřelé a přitom spravedlivé vlastenectví jej přivedlo brzy po zahájení druhé světové války do sporu s německým nacionálním socialismem, takže byl v březnu 1941 zatčen a přes pankráckou věznici putoval do Mauthausenu a poté do Dachau. Po čtyřech letech utrpení se po osvobození vrací do Prahy, aby okamžitě obnovil svou horlivou činnost. Zakládá časopis Katolík, který se stal jedním z nejlepších katolických časopisů krátkého období do komunistického puče, a jak později napsal Oto Mádr, ?otvíral okna do světa a duše myšlenkám budoucího koncilu?. Jeho jednoznačné a zřetelné odmítání komunistických záměrů předznamenalo další osudy. Katolík byl zrušen a Kajpr v roce 1950 zatčen a odsouzen v procesu se skupinou významných řeholníků na 12 let. Ani nové věznění, přes špatný zdravotní stav, neznamenalo konec jeho péče o duchovní růst a neúnavné služby ostatním. V leopoldovské věznici se stal ?jakýmsi spirituálem kněžského oddělení?, připravoval pro ostatní témata k rozjímání, formuloval duchovní myšlenky na den, vyučoval a přednášel. V září 1959 však srdeční záchvat ukončil jeho život a z vězeňského hřbitova byly jeho ostatky převezeny až v roce 1968, kdy byl pohřben na Vyšehradě.
Přes své rozsáhlé vzdělání se Kajpr nestal vědeckým teologem, odtaženým od každodenních a aktuálních problémů. Nepřízeň doby jej přinutila reagovat v břitkých polemikách, nejčastěji na stánkách Katolíka, zabývat se tím, co bylo nejžhavější. Právě tento postoj byl však Kajprovi vlastní ? Kristus nežil mimo konkrétní svět, ale na konkrétním místě mluvil s konkrétními lidmi. Jeho teologie byla již před koncilem teologií ?aggiornamenta?, poslouchat to dobré v druhém, špatné odmítnou, ale vyhnout se pohrdání a nenávisti a nikdy nezapomínat, že církev ze všech jako první potřebuje stálé vědomí nebezpečí selhání. Jeho základním životním postojem byla radost, neboť ?ze strachu se mnoho nerodí?, a otevřenost k celému světu, neboť jen při vyrovnání se s celou skutečností může člověk duševně růst. Tak přetvářel i vykládal těžké zkoušky, které jeho život provázely.
Další články z podrubriky Čeští teologové 50. let 20. století