Množí se dnes psychologické zkoušky před volbou povolání. Dělají je v Americe dokonce i před uzavřením manželství. Tam je také vyžadují povinně před vstupem do semináře nebo do řeholní společnosti. Jeden seminarista odepřel zkoušku dělat, rektor semináře jej nechtěl přijmout. Kandidát se odvolal do Říma ke kongregaci pro církevní výchovu. Odpověď mu dala částečně za pravdu. Uznala, že jsou ty zkoušky velice užitečné, ale že se nemohou považovat za závazné. Proč se považují za užitečné? Zvolit si povolání je důležitý životní okamžik. Závisí na tom budoucí úspěch a spokojenost. Je to umění se správně rozhodnout. Jak se k takovému rozhodnutí dospěje?

Z hlediska čistě psychologického mají testy při zkoušce zjistit, co dotyčný kandidát dělá nejsnadněji, k čemu má přirozené sklony. Sondují se i předpoklady v okolí, bude-li tu konkrétní možnost, aby své talenty uskutečnil. Co pomůže chlapcovi, když mu zjistí, že má schopnosti ke studiu, když mu to rodinné poměry neumožní. Ilusorní talenty se nejlíp vyléčí zkušební dobou, zkušební prací v tom oboru.

Povolání je jedno z hlavních témat biblických. O všech, kteří mají v dějinách spásy nějaký úkol, čteme, že je k tomu povolal Bůh. Předchází i tu nějaká psychologická zkouška? Je velmi nápadné, že mají povolání v Bibli skoro všechny tuto vlastnost: přicházejí z nenadání, bez jakékoli přípravy. Mojžíš pase stáda svého tchána a upoutá ho keř, který hoří. Jde se podívat z pouhé zvědavosti. Zjevení a slov, která slyší, se ovšem lekne: ?Pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš mu můj lid izraelský z Egypta? (v. 11).

Při povolání profánním hledíme zjistit, k čemu má kandidát schopnosti a k čemu je připraven. Jenom tehdy bude schopen svůj úkol splnit. Biblické povolání je však poslání. Je poslán Bohem. Může se vždycky hájit: Já sám jsem na ta slova nepřišel, která vám zvěstuji. Jsou to slova toho, kdo mě poslal. Ale nejsou to jenom slova. Poslání jsou i činy. Ale i ty dokazují, že ten člověk sám by je nedokázal provést. Je to tedy skutek Boží.

Z života vědce Pasteura se vypravuje tato anekdota. Když žil v létě na vesnici, chodíval večer k místnímu faráři na besedu, hrávali obyčejně šach. Ale jednou byl duchovní zřejmě netrpělivý, bylo vidět, že se chce nějak slušnou cestou hosta zbavit. Ten to zpozoroval a zeptal se přímo, oč jde. Kněz se přiznal. Zítra je neděle a nemám ještě připravené kázání. Pasteur se podivil: ?Je to tak těžké zde kázat? Vždyť lidé jsou docela prostí.? ? ?Právě proto. Poslechněte, pane profesore, jak vy byste vyložil našim venkovanům, že je církev božského původu?? Pasteur se zamyslil a pak dodal. ?Řekl bych jim toto. Vezměme z naší vesnice dvanáct mladých mužů. Dáme jim dvouroční kurs a pak jednoho pošleme do Paříže, druhého do Říma, třetího do New Yorku, čtvrtého do Austrálie atd. Dáme jim rozkaz, aby založili světovou organizaci. Za dva tisíce let se přijdeme podívat, jestli o nich někdo něco ví.?

Situace dvanácti apoštolů jistě nebyla lepší. A přece oni církev založili. Kristus si vybral právě je, aby svět jasně viděl, že to nebyli oni sami, kdo to velké dílo vykonali, ale Boží milost, která jich použila jako nástroje. Znamená to, že oni tedy nemají žádnou zásluhu? Bůh jich použil jako nástroje. Když píši dopis tužkou, autorem písma jsem já. Tužka se pak může zahodit. Mohl jsem dopis napsat jiným písátkem. Nikoho nezajímá, čeho jsem použil, soustředí se na to, co píšu. Proč tedy stavíme sochy a zasvěcujeme kostely apoštolům, když oni sami mají na díle Kristově tak malou zásluhu?

Výraz ?použít někoho jako nástroj? je obrazný. Potřebuje vysvětlení. Jsou nástroje materiální, bezduché: kladivo, péro, stroj. Těm ovšem nepřičítáme zásluhu. Ale představme si jinou situaci. Stala se skutečně. Mladý vdovec se chtěl podruhé oženit. Měl dítě a neodvážil se sám požádat o ruku děvče, na které myslel. Poslal přítele. Ten měl kupodivu okamžitý úspěch, manželství se slavilo brzo nato. I ten přítel byl nástrojem díla, ale nástrojem živým, lidským, dobrovolným a dělal své dílo z přátelství. Takové nástroje chce Bůh, když dává povolání, poslání.

Pěkně je tato stránka vylíčena v povolání proroka Izaiáše. On sám to popisuje (Iz 6,1nn): ?Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, jsem měl vidění Hospodina. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: ?Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.? Jejich voláním se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: ?Běda mně, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů?.

Dnešní čtenář nevnímá snadno hebrejské motivy, které tu jsou. Vidět Boha znamenalo zemřít. I nebeské bytosti, ohňoví Serafové si přikrývají tváře křídly, protože by nesnesli pohledu na Boží tvář. Prorok Boha zahlédl. Cítí se tedy ztracen. Začátek povolání k boží službě je tedy vědomí, jak vysoký úkol by to měl být a jak se člověk k tomu vůbec nehodí, jak je to dokonce pro něho nebezpečné.

Ale vidění pokračuje: ?Tu přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých rtů a řekl: ?Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.? Jaký je tu symbolický význam? Když si Bůh někoho vyvolí, sám ho očistí od nedokonalostí. Ale povolání přímé doposud nepřišlo. Text pokračuje: ?V tom jsem uslyšel hlas Hospodina: ?Koho pošlu a kdo nám půjde?? I řekl jsem: ?Hle, zde jsem, pošli mne!? Povolání boží se tu projevuje ne jako rozkaz, ale jako nabídka. Člověk pak ze své strany se nabízí svobodně: ?Pošli mne!? A teprve teď přichází poslání: ?Jdi a řekni tomuto lidu!?

Z té jedné ukázky už zřetelně vidíme, že se nedá povolání Boží zařadit do kategorií povolání profánních. Kdo a kdy je uslyší a k čemu, to zůstává tajemstvím. Ale je jisté, že jsou blažení ti, kdo se Bohu nabídnou. Dojdou tak vysoko, jak jenom člověk může dojít.