Každý člověk má tendenci k zevšednění a k zapomínání na nejzásadnější skutečnosti života, a proto je v životě společenství církve zvykem, že se čas od času připomínají základní životní rozhodnutí, která jsou provázena zvláštní Boží milostí. Největší význam v životě křesťana má svátost křtu. Křestní slib se slavnostně obnovuje v neopakovatelné atmosf éře velikonoční vigilie. Obnova svátosti manželství má zase své místo ve vánoční době o svátku Svaté rodiny. Obnově kněžských závazků patří dopoledne Zeleného čtvrtka.
Obnovovat základní volby života znamená připomínat si to, co jsem kdysi vykonal. Nikdo nevěděl, co ho čeká, ale dal Bohu slovo ve velké důvěře, že Bůh nejen jeho slib přijme, ale že bude k člověku milosrdný a laskavý a že přes všechny životní kříže bude člověka v jeho slabosti posilovat a bude mu zdrojem naděje.
Slib je vždy projevem odvahy a potýká se s nebezpečím, že v něm člověk nevytrvá a odstoupí od něj. Proto existují křesťané nežijící podle své víry, proto se setkáváme s rozpady rodin, proto jsme svědky odchodu kněží z jejich služby. Riziko nevěrnosti je v současnosti velké. Samozřejmě nás takové případy netěší a jsou důvodem zármutku. Měly by ale být i zdrojem mnoha otázek, na které je třeba hledat odpovědi.
Zvlášť pro mladé lidi je setkání s nedodržením životní volby pohoršením a zdrojem ztráty odvahy. Není divu, že se pak zdráhají vzít na sebe odpovědnost a jsou nerozhodní a bázliví.
Slabost člověka je opravdu velká. Jak svátost manželství, tak i svátost kněžství je však zdrojem velké síly. Bůh v nich zaslibuje svou přítomnost v životě člověka a pomoc ve všech obtížných životních etapách. Přesto je člověk schopný na tuto Boží blízkost zapomenout, začít se spoléhat jen na své síly a tváří tvář obtížím a zkouškám se odvrátit a hledat únikovou cestu.
Dnes se soustředíme na povolání ke kněžství. Ptejme se: Co je v něm platné po celá staletí, a tedy i v době současné? Co je jeho podstatou?
Novozákonní kněžství je zcela nového charakteru a nalézá svůj smysl a hodnotu pouze v úzké spojitosti s jedinečným kněžstvím Ježíše Krista. Tak jako Ježíš byl poslán Otcem, prožívá kněz ve svém životě Boží vyvolení a následné poslání. Kněz nepracuje pro sebe, ale pro Boha. On není najat na chvíli, ale je celoživotně svázán s posláním Vykupitele, proto jeho snahou je neustále darovat svůj život i své tělo Kristu a naplňovat poslání být jeho vyslancem. To je podstata kněžské osobnosti.
Proto je pro kněze tak důležité žít ze Slova a z eucharistie. V praxi to znamená naslouchat Slovu a vést s ním rozhovor. V letošním poselství kněžím napsal ještě Jan Pavel II., že v důvěrném vztahu s Kristem život kněze ?přijímá radost a smysl.? Když kněz zanedbává čas, který má věnovat setkání s Bohem v tiché modlitbě a rozmlouvání, upadá do stejné chyby jako manželé, kteří na sebe již nemají čas. Pak sice ještě nějakou dobu prostou setrvačností ve zvoleném povolání zůstává, ale blíží se krize, ztráta pochopení volby a následný odchod.
Být ve službě Kristu však také znamená být ve službě Kristova těla- církve. Ke kněžské identitě proto neodmyslitelně patří prožívat vztahy lásky: především s kněžími a s biskupem a pak utvářet bratrské společenství s laiky.
Kněz je vyslán, aby druhé přiváděl ke Kristu a hlásal evangelium. To ho přivádí k jednomu z paradoxů jeho života. Pěkně o tom hovořil kardinál Josef Ratzinger, současný papež Benedikt: ?Požadavek, aby hlasatel ze všech sil žil podle toho, co hlásá, je samozřejmě správný. Avšak kněz se nesmí bát hlásat i to, co soudí jeho samého. Kněz káže i sobě samotnému.?
Neméně závažnou oblastí přemýšlení je pochopitelně i oblast pastoračního působení a sociálního zařazení kněze. Kolik kněží se celá léta namáhá a nevidí výsledky, kolik kněží je v současné situaci bezradných a neví, do čeho investovat své síly, kolik z nich není schopno pojmout šíři pastoračních aktivit. Kardinál Ratzinger v tomto ohledu neváhal konstatovat: ?Jsme-li čestní, musíme říci, že rutina vnitrocírkevní činnosti úkol evangelizace často úplně potlačuje.?
Myslím si, že se na kněze nelze zlobit. Vždyť s podobnými problémy, byť jiného zabarvení, se setkáváme i v rodinách a v životě nejrůznějších skupin lidí. Nelze však jen konstatovat, je třeba také jednat. Možná celé společenství církve žije přeci jenom v zajetí strnulých schémat a zvyků. Dobře víme, jak má vypadat farář minulých století. Ale jak má vypadat jeho služba v současných podmínkách, kdy se celá společnost tryskem proměňuje?
Je tedy důležité zamýšlet se nad uspořádáním sociální a pastorační oblasti života kněze. Zde bychom mohli hovořit o mnoha konkrétnostech. Zastavíme se však pouze u blahodárné konfrontace s Ježíšovým způsobem chování. On neposílal své učedníky po jednom, ale po dvou, v kněžském společenství.
Můžeme konstatovat, že určité pozitivní zkušenosti máme i v této oblasti. Prozatím je však ještě stále chápeme více jako osobní zálibu konkrétního kněze než rodící se nový životní styl. Připomenu alespoň některé pozitivní zkušenosti. Jedná se o malá kněžská společenství či přímo o společné bydlení kněží, což nabízí možnost společné modlitby a usnadňuje lidský život kněze. Jsou i místa, kde kněží a laici žijí a pracují společně. Tento styl pastorace přináší velký dynamismus a je vysoce evangelizační. Kromě nových církevních hnutí ho přinášejí diecézní centra života mládeže, brněnský FaTym či dobrovolnická služba.
Ze zkušenosti se domnívám, že promýšlení naznačených témat je důležitým úkolem celého společenství církve. Chceme-li motivovat mladé muže k volbě kněžského povolání, nemůžeme se vyhnout odpovědím na otázky, které souvisejí jak s duchovní podstatou, tak i se sociálním prožíváním kněžského povolání. Jinak budeme kněžské poslání ukazovat pouze jednostranně - v útěku do vnější činnosti nebo do pouhé niternosti.
P. Jan Balík
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
