Nový portál Vatikánského rozhlasu

Poslední svátek velikonoční doby má různá jména. Česky říkáme letnice, ale to není příliš liturgické. V církevním kalendáři byzantském je označen jako svátek nejsvětější Trojice, u nás jako svátek svatého Ducha, ale to neodpovídá názvu latinskému a řeckému pentecostes. Je to ostatně svátek dost pozdní. Kdy a jak vznikl? Ve staré církvi se dlouho s neobyčejným důrazem slavily velikonoce. Nebyl to jenom jeden den, ani týden, ale celá velikonoční doba: sedm týdnů, tj. sedmkrát sedm dní, obraz dokonalosti světa. Sedmý týden uzavírá osmá neděle, obraz začátku budoucího věku. Protože je to dohromady 50 dní, dalo se jim název pentecostes, doslova ?padesátina?. V této velikonoční době, době radosti, se neklekalo na kolena a byly vyloučeny postní dny. Připomínalo se ovšem nejenom vzkříšení Kristovo, ale všecko, co s tím souvisí: vystoupení na nebe, seslání Ducha svatého, založení církve, svědectví o jeho zázračné přítomnosti ve věřících ve způsobu různých darů. Ale liturgický rok nemá rád slavení všeho v jednom, ale jednotlivé události se připojují k jednotlivým dnům. Proto se připomínka seslání Ducha svatého spojila s posledním padesátým dnem, a tak vznikl dnešní svátek. Z homilií církevních Otců si připomeňme tři zajímavé motivy, které při této příležitosti rozvíjejí v kázáních.

Prvnímu z nich můžeme dát titul: založení nové smlouvy boha s lidmi. O první základní smlouvě nám vypravuje kniha Exodus (24 a násl.). Izraelité vyšli zvláštním Božím zásahem z egyptského otroctví a shromáždili se na úpatí hory Sinaje. Mojžíš však vystoupil na vrchol hory, tam mluvil s Hospodinem, odtud přinesl desky zákona. Ty byly jakoby smluvním kontraktem: budou-li židé zákon zachovávat, Bůh se zavazuje, že bude při nich a bude je chránit. Co se stalo na počátku Nového zákona? Ježíš jako nový Mojžíš vystoupil na nejvyšší horu, tj. na nebe, až k samému Otci. Odtud pak posílá na zem jako kontrakt s učedníky ne už desky psaného zákona, ale Ducha svatého do srdcí í věřících. Nebudou-li jeho hlasu vzdorovat, Bůh bude s nimi po všechny dny až do skonání světa.

Druhé téma, které Otcové církve rozvádějí při této příležitosti je srovnání svatodušního divu s babylónskou věží. Vypravování bible o babylónské věži uzavírá prvních deset kapitol Genese, které se mohou nazvat přehled dějin světa a lidstva až do počátku vyvoleného národa. Vypravování je charakteristické. Lidé stavějí věž, tj. vymýšlejí ideály, kterými se chtějí povznést nad všední život. Ta věž je jako chrám, druh náboženství, a její cíl je také politický a humanitní: sjednotit všechny lidi v jednotném ideálu. Výsledek? Rozptýlení, zmatek, vzájemné neporozumění. Podle rabínských židovských vykladačů vzniklo u babylónské věže 70 jazyků, z nichž ani jeden nerozumí druhému.

Ve spisech církevních Otců najdeme srovnání tohoto starozákonního tématu s vypravováním Skutků apoštolských o seslání Ducha svatého (kap. 2). Apoštolové, kteří zůstali po nanebevstoupení Páně v Jeruzalémě, nestaví věž lidských ideálů, ale modlí se o pomoc, o osvícení. To přichází shůry k nim. I oni začnou mluvit různými jazyky, ale s tím rozdílem, že jim všichni rozumějí. Jsou tedy oni povoláni k tomu, aby sjednotili rozptýlené lidstvo ne na základě nějakých lidských ideálů a programů, ale v Duchu svatém, který se stává duší univerzální církve, spojující všechny národy a rasy v jednotě Kristova těla.

Třetí text bible, kterého užívají Otcové církve při srovnání s vypravováním o seslání Ducha svatého, je podobenství z Ježíšova kázání o tom, že se nemůže nalévat nové víno do starých měchů, ale do nových (Mt 9,17; Lk 5,37-38). Jak k tomu přišli, vždyť tu jde o témata tak rozdílná? Všimli si toho, co říkali židé, když slyšeli, že mluví apoštolové mnoha jazyky. Komentovali to takto: ?Jsou opilí, jsou plni sladkého vína (Sk 2,12). Smáli se jim, poznamenává sv. Augustin, ale ve skutečnosti říkali pravdu. Apoštolové byli jako opilí, ne však vínem, ale osvícením Ducha svatého, který dává radost. Je dvojí opilost: jedna je omamnými nápoji, ta zbavuje člověka úsudku a svobodného rozhodování; jiná je opilost pravdou, při té se naopak mysl rozjasňuje a svoboda zvětšuje. Opilí vínem se často smějí, ale je to radost přihlouplých. Duch svatý dává naopak pravou radost, chuť a odvahu do života. Proto se v podobenství evangelia říká, že je nové víno výbojné ve svém kvašení. Apoštolové se chystali k založení nové církve, která se měla stát kvasem, duchovní revolucí pro celý svět. To nové víno se ovšem musí nalévat do nových měchů. Ty jsou obrazem srdce, které má pravdu Ducha svatého přijmout. Nezmění-li se člověk vnitřně, nemůže přijmout osvícení Boží milosti.

Tři motivy, které jsme vybrali z homilií Otců, nám ukazují jejich neobyčejnou schopnost vidět jednotlivá zjevení bible v jejich vzájemné souvislosti, a proto i souvislost církevních svátků mezi sebou. To je také myšlenka, která inspirovala liturgickou reformu na II. vatikánském koncilu. Církevní rok má být symbolicky viditelným obrazem dějin spásy a dějin celého světa. Ten vývoj je veden Duchem svatým a vede k jednomu poslednímu cíli, k trvalému sestupu Boha do světa. Do tohoto světového dění se musíme zařadit i my svým vlastním pokrokem, Proto se s celou církví modlíme: ?Přijď, ó Duchu přesvatý, světla svého bohatý paprsek v nás ráčíš vlít!?