Nový portál Vatikánského rozhlasu

Mluvilo se o textu sv. Jana, kde stojí, že máme v nebi přímluvce Ducha svatého. Kněz, který text vysvětloval, upozornil na to, že se přímluvce v latinském textu jmenuje advocatus. Máme tedy jakoby advokáta, který nás hájí před Božím soudem. Je to přirovnání, ale jako každý obraz je neúplné. Není ostatně tuze vhodné. Český výraz ?přímluvce? je vhodnější. Přimlouvá se, kdo mluví při nás. Mluvíme tedy dva. Už Origenes tuto myšlenku pěkně rozvíjí ve svém spisku O modlitbě. Tam dokazuje nutnost Ducha svatého pro modlitbu. Jak jinak by totiž lidská slova doletěla do nebe?

Po první světové válce začali bolševici vydávat spoustu protináboženské propagandy. Padl mě do rukou také pamflet, kde se zesměšňovala modlitba. Byly tam namalované housenky, které se namáhavě šplhají po stéblech trávy, ale sotva se dostanou do jisté výšky, stéblo se ohne a housenky spadnou na zem. Mělo se tím říci: Člověče, nemysli si, že se dostaneš do nebe tím, že budeš odříkávat slova modliteb. Tím se jenom unavíš a nenajdeš žádnou podporu!

Křesťan však věří, že takovou oporu má. Máme v modlitbě Přímluvce, který se modlí spolu s námi. Skrze něho vstupujeme do dialogu, do věčného rozhovoru, který vede Otec se Synem v Nejsvětější Trojici. Potřeba Ducha sv. při modlitbě se stala svého času předmětem diskusí mezi katolíky a pravoslavnými. Naštěstí je to diskuse dávno překonaná. Šlo o následující. V byzantském obřadu po slovech Páně: ?Toto je moje tělo? Toto je moje krev?? následuje zvláštní modlitba, zvaná epiklese. Vzývá se tu Duch svatý, aby sestoupil na dary, předložené na oltáři, aby je i nás všechny posvětil. Jistí polemisté začali tvrdit: V latinském katolickém obřadu tato modlitba chybí. Je tedy jejich mše, jejich proměnění chleba a vína neplatné. Bez Ducha svatého nemá žádná modlitba moc. Odpověď na námitku je celkem jednoduchá. Za prvé není pravda, že v latinském obřadu epiklese chybí a za druhé není nutné, abychom při každé modlitbě výslovně Ducha svatého vzývali. Jeho přítomnost se vždycky předpokládá. I Otčenáš i Zdrávas a cokoli jiného se modlíme silou Ducha svatého, který je v nás, který v našem srdci volá: ?Abba, Otče!? (Gal 4,6).

Daleko důležitější je však jiná otázka: Máme všichni Ducha svatého stejně? On je jako světlo, které silněji nebo slaběji proniká do tmy světa, který je v hříchu. I světci jsou jím prosvíceni v různých stupních. Když ještě žil známý Pater Pio, stigmatizovaný zpovědník v Jižní Itálii, často chodívaly i velkým okruhem dopisy z Čech s touto prosbou: ?Vzkažte Pateru Piovi, aby se za mne a za mou záležitost pomodlil!? Některým se to zdálo přehnané. Odpovídali: ?Copak se musí modlit jenom Pater Pio? Nemůžete se pomodlit sami nebo kdokoliv jiný?? Ale věřící taková odpověď neuspokojovala. Byli si dobře vědomi, že to není totéž. Čím je kdo světější, tím víc je proniknutý Duchem svatým, tím silnější je tedy jeho modlitba. Proto také věříme, že je všemocná modlitba Panny Marie, právě proto, že je plná milosti.

Zvláštní sílu mají také modlitby, které se konají jménem moci církve, kterou dostala od Krista. Jsou to svátosti. Jde o modlitby zvláštní, právě proto, že tu jde o moc a svatost celé církve, ne jednotlivce. Církev totiž dostala Ducha svatého, aby jej předávala. Když se kněz modlí při mši: ?Toto je moje tělo? Toto je moje krev??, jeho modlitba je jistě vyslyšená, i kdyby on sám byl ve stavu hříchu. Stejně je tomu při svátostném rozhřešení ve zpovědi, při kněžském svěcení a ostatních svátostech.

A jak je tomu při našich soukromých modlitbách? Každý z nás žije v různém stupni svatosti. Ale to nemůžeme měřit. Jistě však je, že se můžeme k jednotlivým modlitbám lépe připravit, disponovat, abychom působení Ducha nekladli překážky. Tzv. charismatická hnutí různých odstínů na to kladou velký důraz. Jde jim o to, aby se při modlitbě vytvořilo takové prostředí, při kterém by se vyloučily jiné vlivy, aby duše byla celý k dispozici Ducha svatého. Jde tu ovšem o úsilí chvályhodné. Ale nesmíme zapomenout na to, že podmínky působení Ducha nejsou jenom psychologické, ale především mravní. To, co umožňuje jeho příchod do duše, je především láska.

V Apoftegmatech, tj. ve vyprávěních o životě Otců v egyptské poušti, se ta pravda osvětluje anekdotou. Dva mniši se neshodli a neusmířeni šli spát. V noci pak jeden zabušil na dveře druhého. Probudil ho. Tomu ovšem nebylo milé a nevlídně se ptal, co ještě chce. ?Přišel jsem tě odprosit.? ? ?Tos nemohl počkat až na ráno?? ? ?Ne, brzo ráno se modlíme a moje modlitba by byla slabá pro nedostatek lásky.? Z toho důvodu vznikl také zvyk vzájemného usmíření před přijetím svatého přijímání. Nedostatek lásky překáží, aby byla milost Boží v nás účinná.

Duch svatý však nejenom naše modlitby posiluje, ale dává jim také směr, obsah. Světci mluví často o ?osvíceních?, které dostali při modlitbě. Nazýváme Ducha svatého světlem, ve světle pak se vidí věci, jaké skutečně jsou. To pak má vliv na samu prosbu, s kterou se na Boha obracíme. Často se totiž modlíme za něco, co považujeme za nepostradatelné pro život. Nedostaneme-li to, jsme nešťastní, že nás Pán Bůh nevyslyšel. Ale vzápětí nás osvítí Duch svatý a pochopíme, že by nám to bylo na škodu, že je lépe, že se to nepřihodilo. Lidové rčení to vyjadřuje názorně: Když si děvče na Pánu Bohu násilím vymodlí muže, ten ji pak bije.

Modlíme se za něco, protože myslíme, že bez toho nemůžeme být. Duch svatý nás poučí, že se dá žít i bez toho a dokonce líp. Taková modlitba je ovšem vyslyšená, ale jinak, než jsme si to představovali. V samém životě Kristově najdeme příklad, který to osvěcuje. V olivetské zahradě se Ježíš modlil: ?Otče, je-li možné, ať mě mine tento kalich? (Mt 26,39). Zdánlivě nebyl vyslyšen. Utrpení Krista neminulo a on sám věděl, že ho minout nemůže, protože je dobrovolně přijal. Byla tedy jeho úpěnlivá modlitba docela nadarmo? Něco důležitého se přece jenom stalo. Jeho lidská přirozenost se děsila, bál se, zpotil se úzkostí až do krve. Po modlitbě však vstal a odvážně šel sám vstříc stráži, která ho přišla zatknout. Dostal sílu, aby utrpení vydržel s odvahou.

V tomto smyslu máme rozumět i my tzv. nevyslyšeným modlitbám v našem životě. Bůh nám nedá to, zač prosíme, ale dává nám sílu k tomu, abychom se bez toho minuli. Ukáže se pak později, že to druhé je daleko lepší. Origenes říká, že v těchto případech je modlitba vyslyšená ne podle hlasu našich citů, ale podle hlasu Ducha svatého, který se modlí spolu s námi, který je náš stálý Přímluvce u Otce a který nám ovšem přeje to, co je nejlepší.