Po pravé straně Baziliky sv. Petra, za tzv. královským schodištěm, stojí zřejmě nejproslulejší kaple na světě. Těžko rozhodnout, zda Sixtinskou kapli proslavila víc konkláve, papežské korunovace nebo Michelangelovy fresky. Kaple má protáhlý obdélný půdorys a je velmi vysoká. Její architekt chtěl totiž dodržet rozměry Šalamounovy svatyně, tak, jak jsou zaznamenány ve Starém zákoně (40,93x 13,41, výška 20, 70m).
Pro papeže Sixta IV. vybudoval kapli v letech 1473-1484 Baccio Pontelli, pod dohledem Giovannina de´Dolciho. Při první mši svaté, 19. srpna roku 1483, byla kaple zasvěcena Nanebevzetí P. Marie. Fresky na stěnách provedli nejslovutnější renesanční malíři Sandro Botticelli, Domenico Ghirlandaio, Pietro Perugino, Cosimo Rosselli a Luca Signorelli se svými spolupracovníky, mezi nimiž byl i Pinturicchio nebo Piero di Cosimo. Jejich obrazy zachycují dějiny spásy, od lidu Staré smlouvy po narození Krista a začátek křesťanské éry.
Valenou klenbu s lunetovými výsečemi zdobily původně zlaté hvězdy na modrém pozadí. Když Julius II. roku 1508 pozval Michelangela, aby vyzdobil strop papežské kaple, slavný Florenťan prý odtušil, že po něm chce vymalovat stodolu. Papeže to nevyvedlo z míry a opáčil, že tedy chce, aby mu z té stodoly udělal nejskvostnější kapli v Římě. Podle prvních plánů měly klenbu zdobit fresky 12-ti apoštolů. Nakonec dal ale papež Michelangelovi volnou ruku a ten ji zalidnil zástupem více než tří tisíc postav.
V letech 1508 až 1512 Michelangelo vytvořil síť iluzivních architektonických rámců a do nich umístil postavy sybil, proroků a devět příběhů z knihy Genesis. Ikonografický program oslavuje v mnoha tóninách velkolepost Božího záměru s člověkem. Nejprve stvoření Vesmíru: Bůh odděluje Světlo od temnot, tvoří slunce a měsíc, odděluje vody od země a zemi zaplňuje zvířaty a rostlinami. Stvořitel je v prvních scénách svrchovaným Pánem, jediným původcem všeho. Pak přichází na scénu člověk. Bůh se rozhoduje stvořit bytost se svobodnou vůlí, k svému obrazu. Vdechuje život Adamovi a přivádí na svět Evu. Muž a žena však záhy pociťují dvousečnost svobody, kterou jim dal Bůh do vínku; svobodu odvrátit se od Boha, dát se svézt vlastní pýchou a líbivými řečmi Pomlouvače, diabola - ďábla, který rozděluje, jak o tom vypráví Genesis v příběhu o jablku a ztraceném ráji. Michelangelo mistrovsky ukazuje, jak člověk po tom, co okusil svobodu hříchu, dostává strach ? strach ze sebe i ze světa, ztrácí samozřejmost Boží blízkosti. Do tváře vyhnanců z ráje se zakousl čas, bolest a hrůza ze smrti. Vyprávění v první knize Mojžíšově pokračuje příběhem Noeho. On je prvním z těch, na kterých Bůh ukazuje svou nekonečnou trpělivost s člověkem. Noe je vyvolen, aby přežil zkázu hříšného světa a Hospodin s ním uzavírá smlouvu, znamení smíření mezi nebem a zemí. Michelangelo ve třech scénách ukazuje Noemovu oběť, Potopu a nakonec Noemovu opilost ? nezvyklou scénu, popsanou v 9. kapitole Genesis. Noe vypěstoval vinnou révu, opil se a zůstal ležet odkrytý uprostřed svého stanu. Jeho synové vešli pozpátku, aby neviděli otcovu nahotu, a přikryli jej.
Hlavní scény doprovázejí po stranách Sybily a Proroci, vědoucí, kterým bylo dopřáno zahlédnout Boží plán záchrany člověka. Kristovi předkové v lunetách upomínají, že plán vykoupení se děje v čase, že v něm má svou důležitost každý individuální osud, který Boží Prozřetelnost umí využít často navzdory vší logice. V kápích koutových kleneb jsou zachyceny čtyři Starozákonní motivy, předobrazy vítězství nad zlem a Kristovy oběti: vidíme Davida jak stíná hlavu Goliáše, Juditu s hlavou Holofernovou a vlevo, na straně oltáře, se objevuje Mojžíšův Bronzový had a jak říká Vasari v Michelangelově životopise: ukazuje nekonečnou hrůzu ze smrti, i úlevu těch, kterým pohled na hada zachraňuje život. Poslední výjev z knihy Ester ukazuje potrestání Hamána, králova rádce, který chtěl vyhubit vyvolený národ.
Kromě řečených hlavních scén Michelangelo přidává další příběhy v monochromních medailonech, figury sochařsky pojatých gigantů, podpírající iluzivní architekturu, a celá velkolepá kompozice se stává také oslavou umění, tvůrčí činnosti člověka, v malířství, sochařství i architektuře ?
Slavní ?Ignudi?, nazí mládenci, kteří sledují dění v hlavních výjevech a doprovázejí pohledem diváka, jsou nakonec ale novým chvalozpěvem na Stvořitele, z jehož ruky vyšla krása, oslava lidského těla, které nese nejen podpis, ale i podobu Tvůrce universa.
Víc než 20 let po dokončení fresek klenby povolal papež Klement VII. (1523-1534) Michelangela, aby doplnil výzdobu kaple freskou Posledního Soudu. K realizaci ale došlo až za jeho nástupce, Pavla III., papeže, který svolal Tridentský koncil. Práce začaly stavbou lešení 16. dubna 1535, právě před 470-ti lety. Freska byla odhalena na svátek Všech svatých, 1. listopadu 1541.
Michelangelo nedělí plochu iluzivní architekturou, nevysunuje soud do nadzemské sféry, jak to činilo mnoho jeho předchůdců. Dějištěm soudu je náš prostor, otvírá se před námi a my směřujeme bezprostředně k němu. Středem kompozice je Kristus ? Soudce, pod jeho zvednutou pravici se utíká i Maria, tentokrát nikoliv v roli Přímluvkyně, jak jsme zvyklí. Panuje napětí. Oproti všem zvyklostem Michelangelo zachycuje lidstvo v okamžiku těsně před vynesením rozsudku.
V kruzích kolem Krista se shromažďují apoštolové a světci, někteří z nich rozpoznatelní podle atributů, jiní bezejmenní. Nad zemí sedm andělů z Apokalypsy povolává před soud mrtvé ze všech stran světa, a další dva nesou otevřenou knihu, ?ve které každý může číst a rozpoznat svůj minulý život, téměř jako by měl soudit sám sebe? ? píše Condivi v Michelangelově životopise. Podle Ezechielova proroctví mrtví vstávají z hrobů, dostávají zpět svá těla a v rázném pohybu jsou vynášeni před Krista. Do jeho blízkosti se ale dostávají jen vyvolení. Kdo opovážlivě zamířil příliš vysoko je stahován dolů démony.
Obrazy podsvětí a pekla čerpal Michelangelo od Danteho. Cháron a démoni nutí odsouzence k výstupu ze člunu převážejícího do podsvětí. Soudce Minos pak rozhoduje o trestech.
Michelangelo začal práci od lunet, kde andělé nesou nástroje Kristova umučení. Dílo provedl ve 456 giornátách, denních úsecích, jak si žádá umění fresky. Někdy zpracoval velkou plochu, to když vykrýval pozadí modří vzácného ultramarínu. Jindy celý den pracoval na detailu tváře.
V některých postavách rozpoznávají badatelé Michelangelovy současníky, ve svatém Petru spatřují rysy Pavla III., zatímco v pekle, v nelichotivé pozici, je jeden z kritiků díla, papežský ceremoniář Biagio da Cesena. Nepomohla mu odtud ani stížnost před papežem. Odpověděl mu prý, jak traduje Vasari, že jeho autorita do pekla nedosahuje.
Omnia nuda et aperta sunt ante oculos Eius, před očima Stvořitele je všechno odhalené a otevřené, připomíná v Římském Triptychu Jan Pavel II. Bylo zbytečné pokoušet se zakrývat lidskou nahotu, jak bylo rozhodnuto necelý měsíc před Michelangelovou smrtí, v roce 1564. Poslední restaurační práce až na několik detailů obnovily původní stav díla. V těchto dnech se znovu celý svět ocitne na prahu Sixtiny, a se zatajeným dechem bude sledovat volbu Petrova Nástupce. Ve velkolepém obrazu universa, mezi Počátkem a koncem, se sejdou kardinálové. A Jan Pavel II. uzavírá svou báseň o Sixtinské kapli slovy:
Je třeba, aby při konkláve Michelangelo lidem připomněl ?
Nezapomínejte: Omnia nuda et aperta sunt ante oculos Eius.
Ty, který vše pronikáš ? ukaž!
On ukáže...
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
