Po klidném slunném začátku requiem za Jana Pavla II. vpadl do náměstí sv. Petra bouřlivý vítr. Okamžitě se mi vybavoval verš ze Skutků apoštolů: ?Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr a naplnil celý dům, kde se zdržovali? (Sk 2,2). V pátek 8. dubna bylo neuvěřitelně zaplněné náměstí sv. Petra. Mocné závany větru rozevlály moře polských vlajek s černou stuhou, rozevlály červená mešní roucha kardinálů i odnášel pileoly z jejich hlav. ?Onen vítr, který obracel stránky evangeliáře, položeného na rakvi před oltářem před ztichlým zástupem... to byl vítr s nadpřirozenou příchutí jako hvězda, která přecházela nad náměstím ? zamýšlel se filmový režisér Franco Zefirelli, - pro tento den znamení mnohem krásnější než déšť (ten přišel až odpoledne), mnohem úchvatnější než slunce, v tom stálém, prudkém obracení stránek, aby došel až k poslední, a znovu aby je otevíral.? Byl v tom větru symbol nekončící historie? Zefirelli dodává: ?Já viděl u sv. Petra, v tom bezbřehém zástupu, znamení síly katolické víry, kterou tento papež dokázal přivést k její jednotě a ke svému původu, jímž je osoba Krista. Ten nedohledný zástup byl sjednocen kolem Krista, ale i kolem osoby Jana Pavla II. Mimořádné divadlo, i náročné, přísné. Udivilo mě, že i naše italská televize vnímala vážnost této hodiny a přestože měla před televizními kamerami mimořádnou přehlídku všech mocných světa, vůbec neulpívala na záběrech tváří jako Bush a jemu podobných. Zabírala je jako shromáždění kamenů, bez jakékoliv přehlídky a měla při pozdravení pokoje ve mši svaté mimořádnou příležitost k senzačním záběrům. Ale všichni na stejné úrovni, všichni prach, tváří v tvář velkoleposti hlásání Kristova slova ? před onou dřevěnou rakví, v níž byl odnášen Jan Pavel II. do hrobu - ne ke smrti, nýbrž k opravdovému životu, jak řekl kardinál Ratzinger v homilii.

Titulní stránka deníku ?Il Giornale?. Výstižná fotografie kardinálů koncelebrantů za oltářem, před nímž je prostá rakev z ohoblovaných ořechových desek a na ní erb Jana Pavla II.: kříž a pod ním velké ?M?, ne v barvách jako na jeho gobelinu, nýbrž vypálený do dřeva, a evangeliář, jehož listy obrací vichr. Tomu vévodí dvě slova SANTO PADRE - Svatý Otec, ale ve smyslu transparentů, které byly nad hlavami věřících na náměstí sv. Petra: ?Santo subito? - česky: ?svatý ihned? vyjadřující, co cítí Boží lid a zvláště mladí, kteří to první skandovali nahlas při čtvrteční vigilii v basilice sv. Jana na Lateránu, ale i adresované kardinálům v konkláve a zvláště novému Petrovu nástupci. Vedle titulní fotografie dva komentáře s nadpisem ?Onen bouřlivý vítr" a na druhé straně: "Delirium lásky". I suchá čísla vyvolávají obdiv: 160 kardinálů, koncelebrantů, 600 kněží, kteří podávali sv. přijímání, rozdalo celkem 100.000 hostií, 176 vládních delegací na vysoké nebo nejvyšší úrovni, jako americká v čele s nynějším presidentem a dvěma předešlými. 1.000 zvláštních vlaků, autobusy zatím nikdo nespočítal, bylo jich daleko víc. 150.000 cestujících letadly na římském letišti Fiumicinu, 135 hodin modlitby od modlitební vigilie v předvečer smrti až po ráno 8. dubna. 1, 500.000 osob dopravila podzemní dráha, autobusy skoro milion, 8.000 dobrovolníků a velmi ochotných a účinných. 10.000 policistů a vojáků, nepočítaje agenty v civilu. 4.000 novinářů, fotografů a kameramanů.

Tituly komentářů v ?Avvenire?: Jako neočekáváné Jubileum nadepisuje Elio Marrone, Všichni se usmívají na všechny, podtitul. ? Mlčenlivý příslib tváří v tvář budoucnosti, nadepisuje Pio Cerocchi. Mše uprostřed budí zvědavost hostů. Maurizio Blondet analyzuje přítomnost představitelů jiných nábožensví. Tón udaný náměstí. Poláky rušil ba otravoval častý potlesk. ? Je třeba doplnit, že homilie kardinála Ratzingera byla 13 krát přerušena potleskem a když 12 ?sediariů? (nositelů papežovy sedie-křesla, které užíval ještě Pavel VI. i Jan Pavel I. - zesnulý Svatý Otec nikdy) trval potlesk 13 minut. Mladí i dospělí krajané Karola Wojtyly byli usebraní, ztichlí, až plaší.

Příbuzní se žlutou jmenovkou ?Wojtylova rodina? sledovali pohřeb na velké obrazovce na Piazza del Popolo. Urazili za 22 hodin téměř 2.000 kilometrů z Czaniec v Polsku, aby mohli být na pohřbu. Bronislawa a František Wojtyla, narození v Andrzychowě, nedostali žádná výsadní místa. ?Můj otec a Karolův byli bratranci", vysvětluje František, elektronický inženýr. Dalších 40 Wojtylů bydlí v různých koutech Polska. Většina z nich jsou starší lidé a neodvážili se na tak dlouhou cestu, i když dostali žlutou jmenovku s nápisem ?Rodzina Wojtyla, pielgrzymka do Rzymu na pogrzeb Ojca Swietego J.P.II?. Mohli se půl hodiny pomodlit u zesnulého, který byl vystaven v basilice sv. Petra, ale na více se pro ně nedostalo. ?Pro nás je důležité být v Římě", poznamenává Bronislava, v ?Lolkově druhém domově?. Naposledy jsme spolu mluvili 18. srpna 2.000 v Klementinském sálu ve Vatikánu. Po mši svaté nás vřele objal, pak nás vyzval, abychom mu říkali jako kdysi: ?wujek?, strýc. ?Budeme těžit z jeho učení ? končí František. ?Teď je na nás, abychom dali našim mladým poznat, kdo to byl ?Lolek?, papež přítel, papež všech, ale tak trochu víc nás Poláků?.

Pročítám nejraději celé stránky krátkých básní, poselství, vzkazů, postřehů mladých i dospělých, jak je uveřejňuje Il Giornale a L´Avvenire: Aspoň ty nejhezčí:
"Člověk nechápe, co dělá: má moře v kapse a jde hledat vodu... Odpusť Svatý Otče, že jsem na to přišla pozdě, jakým jsi byl mořem Ty. Díky za všechno, cos vykonal. Tisknu tě do náruči a prosím Tě bdi nad námi". - Lidia, Řím.
"Mám 21 let a nejsem věřící, ale viděla jsem papeže, velkolepou osobu, která dokázala dávat lásku každé živé bytosti. On je podstata lásky, jeho oči vytyčily cestu mnoha lidem a nikdo na to nebude moci zapomenout". - Irene, Udine.
"Cítím se po tvé smrti náhle sám, opuštěný a bez ochrany. Bůh přenesl duši tohoto fantastického syna Polska na mnohem sladší místo. Nedokáži se smířit s Jeho vůlí. A proto pláču". - Romolo, Minnesota, USA.
"Měl nás ?pouze? rád takové, jací jsme, s našimi obavami, s našimi rozpory, s našimi obtížnými duševními stavy, jež je těžko chápat. Ve světě, kde dospělí usilují o to, aby předstírali že plně žijí, tímže vidí mladé pouze jako nezralé osoby, jeden člověk se ?opravdu? o nás zajímal, probádal naše duše až do těch nejtemnějších koutů a ukázal nám cestu, kterou máme jít, abychom dosáhli pravého štěstí". - Guy Santi, Val d´Aosta.
"Rád si Tě představuji takto: Ty s Ježíšem, který je do Tebe zavěšen a ukazuje Ti nejkrásnější místa ráje. Najednou se podívá z okna, jež hledí do Tvého náměstí a říká: Zavolals je a jsou tam všichni kvůli Tobě. Cos to tam dole provedl?" - Franco D´Eramo, Spoleto.
"Kochám se představou, že u bran ráje čekaly na Jana Pavla II. dvě ženy. Dvě matky, které přijímají svého syna s velkou láskou a něhou. Především mladá matka Emilie: ?Lolku, Můj Karol! Už jsi přišel!? A pak Maria, nebeská Matka všech ve víře. Karol ji bezvýhradně miloval, byl zcela její, cítil, jak ho stále provází, a chrání, jak v mládí, tak jako kněze a zvláště jako Petrova nástupce. Ráj nepotřebuje papeže ani brány ani klíče... ale matky snad ano, protože setkání s vlastní matkou je setkání s tou, která spolupracovala na tajemství a na počátku existence. Mnoho lidí volá v posledních chvílích života po matce, chytají se jí nebo se jí odevzdávají plni klidu a důvěry, že opět dostanou ony polibky, kterými je zahrnovaly v prvních dnech jejich života. Kolik matek v těchto dnech přecházelo kolem ?papeže, který spinká? a snad po prvé jim hovořily o tajemství smrti, tímže vlévaly do svých maličkých onen realismus a onu důvěru, jež jim jednoho dne pomůže umírat beze strachu, protože matka je bude očekávat u bran ráje". - Daniela Maccari, z Trani.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"