Na Velký pátek a na Bílou sobotu se navštěvují tzv. Boží hroby. V Římě poutníci hledají mnoho relikvií na umučení Páně, které sem v různých dobách byly přeneseny ze Svaté země. Místo Ježíšova hrobu bylo identifikováno krátce před r. 326. Z r. 333 máme zprávu poutníka z Bordeaux, že je v Jeruzalémě v úctě sloup, u kterého byl Ježíš přivázán při bičování. Dnes je umístěn v boční kapli baziliky sv. Praxedy v Římě. Nebylo snadné určit, kde sídlil při svém pobytu v Jeruzalémě římský správce Pilát. Schody paláce, po kterých byl Ježíš veden k odsouzení, později převezli také do Říma a jsou umístěny v blízkosti lateránské baziliky v budově zvané Scala santa, svaté schody; poutníci po nich vystupují na kolenou. Spolu s křížem Kristovým našli ve stejné době i destičku s nápisem, který byl na kříži umístěn; její značná část je dnes také v Římě v kostele Sv. kříže Jeruzalemského. (Poznamenáváme mimoděk, že je to titulární kostel pana kardinála Vlka). S tím souvisí také trnová koruna, hřeby atd. V pozdějších dobách se rozmnožily mnohé jiné památky, které ze Svaté země přivezli křižáci a vznešení poutníci a doma pro ně vybudovali kostely a kaple.
Historikové jsou ovšem skeptičtí v otázce pravověrnosti těchto relikvií. Jisté je, že není možné zaujmout jednotný postoj. Je potřeba vidět případ od případu, kde jde o starou hodnověrnou tradici a kde naopak pracovala obrazotvornost a dokonce i podvody. Snadno bylo totiž oklamat důvěřivé poutníky, kteří chtěli mít pěknou památku z daleké a nebezpečné pouti do Ježíšovy vlasti.
Ale to není podstatné, díváme-li se na to z hlediska křesťanské zbožnosti. Nemodlíme se k trnu z koruny Pána nebo ke hřebu z ukřižování, ale k osobě Ježíše Krista. Konkrétní památka na jeho umučení, ať je autentická nebo méně, dává této pobožnosti jistý směr. Jsou tu vystaveny k úctě tzv. nástroje umučení. Ten název už dnešní doba dobře nechápe. Je proto potřeba se vžít do dob, kdy vznikl.
Ve středověku bylo mnoho světců, kteří prožívali mysticky umučení Páně. Vžívali se, nakolik je to možné, do myšlenek a citů samého Ježíše při vrcholném činu vykoupení lidstva. Schématicky se je pokoušeli zařadit do tří hlavních postojů: 1) láska, která je poslušná až k smrti, 2) láska blíženská, schopná krajní oběti, 3) ponížení až k smrti kříže.
Co tedy máme říci o poslušnosti Kristově? Vyjadřuje jeho základní postoj k Otci, kterého miluje celou svou bytostí. Když se Bůh Otec rozhodl zjevit svou lásku k lidem, Ježíš přijímá z lásky celý Otcův úmysl. To přijetí nemůže být částečné, přikývnutím, intelektuálním souhlasem, ale děje se celou bytostí. Stal-li se Kristus poslušným až k smrti, znamená to, že neměl nic svého vlastního, že celý život daroval Otci. Smrt je ovšem bolestná, ale prožívá-li se tu úplné spojení s Otcem, je to současně vrchol blaženosti. Z tohoto hlediska můžeme pochopit věty mystiků, jako např. sv. Terezie z Avily, která prohlásila: ?Buď trpět nebo umřít?. Profánní pozorovatel to možná hodnotí jako nenormální bolestínství. Vidí jenom jednu stránku skutečnosti, jenom prostředek a ne cíl, ke kterému vede, tj. jistotu, že je duše v úplné jednotě s nebeským Otcem.
Druhý prvek v postoji mystiků utrpení je blíženská láska schopná krajní oběti. Všichni pravověrní křesťané jsou zajedno, že je dokonalost v lásce. Je však dvojí láska: lidská, která miluje dostávání darů, a láska božská, která miluje, protože dává ze svého. Dokonalost je ovšem v té lásce druhé. Je-li to dokonalost božská, je v tom i božské štěstí a věčná blaženost. Dal-li Ježíš z lásky k lidem všecko, co měl, celý svůj život, bylo v tom i jeho nejvyšší štěstí. Sv. Lidwina holandská, patronka nemocných, si chtěla zoufat, když upadla do těžké bolestné nemoci. Zpovědník ji dal do ruky kříž se slovy: ?Čti tuto knihu, ta tě poučí?. Výsledek mystické četby kříže byl takový, že světice prohlásila: ?Kdybych věděla, že si pomodlením jednoho Zdrávas vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila?. Je to řečeno bizardně, ale jaké hluboké zážitky duchovní se za tím skrývají.
Jako třetí a poslední bod jsme označili ponížení až k smrti kříže (Fil 2,7-8). Psychologové uvádějí příklady, jak časté ponižování ničí člověka, jak mu bere odvahu žít a vede často až k nenormálnostem. Ponížení ničí, protože se jeví jako padnutí, z kterého se nemůže povstat. Evangelium nás učí jinému pohledu: ?Kdo se ponižuje, bude povýšen? (Mt 18,4). Kdy? Až po smrti? Jistě a definitivně. Ale u Boha je všechno současné a mystici prožívají budoucí věčný život už jako přítomný. Světci to tak prožívali. Mladý důstojník francouzské armády Karel Foucauld byl nemálo ctižádostivý a jeho plán byl ovšem udělat kariéru pokud možná nejvyšší. Ale četba evangelia o posledním místě jej uvedla na jinou cestu. Ježíš došel nejvýš tím, že se nejhlouběji ponížil, a to až k smrti. Ježíš si tedy zvolil poslední místo mezi lidmi. To poslední místo je tedy už obsazené. ?Já, Karel Foucauld, budu hledat alespoň místo předposlední.? Jeho životní pouť se řídila tímto předsevzetím, až je nakonec nalezl dobrovolnou smrtí ve spojení s nejodstrčenějším kmenem beduínů na Sahaře.
To všechno jsou ovšem příklady vzaté ze života mystiků. Ale nemysleme si, že jsou tak daleko od normálního života. Ty matky, které chodí na pouti k bolestné Matce Boží, ti smutní, kteří se zastavují nenápadně v polích u Božích muk, sotva by dovedli své city navenek vyjádřit, ale podvědomě cítí, že v opravdovém utrpení je nejlepším lékem zamyslet se nad utrpením Kristovým. Liturgický hymnus to vyjadřuje slovy: ?V kříži je spása, v kříži je naše spasení?. Kdo to můžeš chápat a prožívat, pochop! Zdá se to pošetilé, ale může se k tomu dodat: ?Najdeš útěchu, stupeň blaženosti nedosažitelným pro jiné.?
odeslat článek
vytisknout článek
