Počátek přeměny hlavního města římského impéria na křesťanskou metropoli není možné jednoduše datovat. Konstantinovo vítězství nad Maxenciem v roce 312 a edikt milánský o rok později jsou jen orientačním bodem, který by znamenal jen málo bez zakořenění v životě raných římských křesťanských komunit a bez postupného růstu v dalších staletích. Jedním z archeologicky výmluvných dokladů je oblast císařských fór. Konstantin si netroufal postavit křesťanské chrámy v centru města, kde žilo mnoho bohatých patricijských rodin, uctívajících stará božstva. Až o sto let později, roku 408, edikt Valentiniána III. a Teodosia zabavil majetky pohanských chrámů a dovolil, aby byly přestavěny na křesťanské. Nedocházelo ale k horečnému plenění uměleckých pamětihodností. Městský prefekt zvažoval případ od případu, jak naložit z památkami považovanými za ozdobu města. Jinak se zachovali Vizigóti v roce 410 a další barbaři, kteří je následovali. Úpadek slavných římských fór přišel až po polovině 6. století s byzantskou nadvládou. Urbs, Věčné město, bylo poníženo na provinční.
Právě z doby válek mezi Góty a Byzancí před polovinou 6. století, pocházejí první zprávy o kostele sv. Kyrika a Julity. Střízlivá barokní fasáda bělostně zářící za slunečných dnů za někdejším Augustovým fórem skrývá jediný zachovaný kostel v oblasti mokřin a bažin, které vznikly po zanesení slavného římského kanálu Cloaky Maximy. První kostel zasvěcený svatým jáhnům Vavřinci a Štěpánovi vznikl nejpozději v 6. století. Památku na vysvěcení jeho oltáře papežem Vigilem (537-555) cituje nápis z doby přestavby kostela o víc než tisíc let později, v roce 1584.
Nové zasvěcení kostela nacházíme poprvé v 8. století. Mučedníci Kyrik a Julita byli uctíváni nejen v Římě, ale i v řeckých a východních církvích. Jejich jména se objevují v Martyrologium hieronymianum z poloviny 5. století a ve východních kalendářích a menologiích. Podrobnosti o jejich osudu zaznamenává dojemný příběhu z Akt mučeníků (6. stol.). Vypráví o Julitě, která se svým malým synkem Kyrikem prchala z Lycaonia za Maxminiánova pronásledování (235-238), jiné prameny uvádí o Diokleciánově pronásledování. V Cilicijském Tarsu však byla prozrazena. Odmítla uctít pohanské bohy a hlasitě vyznala svou křesťanskou víru. V tom dítě, které držela v náručí, vykřiklo: ?I já jsem křesťan.? Načež bylo na místě zabito před očima matky. I ta pak zaplatila svou víru a odvahu životem. Kyrik byl uctíván jako nejmladší mučedník, který se veřejně přihlásil ke Kristu. V Římském kalendáři se jejich památka připomíná 16. června, na východě 15. července.
Jak napovídá situace všech starých budov v oblastí římských fór, také kostel sv. Kyrika a Julity stál původně o čtyři metry níž. Ještě plány z 16. století prozrazují také obrácenou orientaci kostela, kterou potvrdily znovu archeologické vykopávky v minulém století. Původní kostel ? dosud zachovaný v podzemí - byl jednolodní, zakončený širokou apsidou zachovanou částečně pod místem dnešního vstupu, a po stranách doplněný o čtveřice menších kaplí nad půdorysným půlkruhem. Dodnes zachovaná drobná zvonice se datuje do 12. století. Z vnitřní výzdoby přežily fresky, z nichž nejstarší, patrně z 11. století, zobrazuje apokalyptického Beránka.
Do velké přestavby kostela se pustil roku 1584 jeho tehdejší titulář, kardinál Alessandro de´ Medici. Díky vysušení bažin začalo okolí kostela přitahovat nové obyvatele a celkový obraz osídlení se změnil. Kardinál dal proto obrátit orientaci, vstup byl otevřen na místě původního presbytáře. V letech 1606-1608 kostel dostal novou fasádu, hlavní oltář a byla zvýšena úroveň podlahy.
Po požáru v roce 1716 svěřil Inocenc XIII. kostel Kyrika a Julity dominikánům (1722) z nedalekého kláštera. Novou fasádu a řadu dalších restauračních prací včetně dalšího vyzvednutí úrovně dlažby provedl Filippo Raguzzini. Po komplikacích se špatně vypočítaným skolem střechy, která hrozila zhroucením, byla stavba dokončena roku 1734. V poslední stavební fázi, v letech 1750-53, postavil Gabriele Valvassori konvent po straně kostela, dnes využívaný jako luxusní hotel. Zvláštním zadáním pro architekta bylo vybudovat dormitář nad klenbou kostela, ale tak, aby ji nijak nezatížil. Valvassori proto vybudoval po stranách oblouky roznášející tíhu zdiva, které byly dlouho interpretovány jako doklad výšky stavby ve středověku.
Jednolodní interiér se čtveřicemi mělkých výklenků po stranách ústí do užšího presbytáře. Malířská výzdoba, převážně z 18. a 19. století, z valné části připomíná dominikánské světce. Vyniká mezi nimi druhý oltář vlevo, se sv. Dominikem a Kateřinou Sienskou, kteří adorují obraz P. Marie. Titulárním patronům, Kyrikovi a Julitě, byla vyhrazena čestná místa na klenbě a na hlavním oltáři. Barokní obraz od neznámého umělce zaskočí na prvním pohled ostrým kontrastem horní a dolní sféry. V průhledu, který v jinak temném interiéru působí jako okno ven, odnášejí andílci do nebes duši malého světce Kyrika. Jeho matka Julita je v dolní, temné sféře, zachycena v momentě před popravou. Kromě katanů jí asistuje i vládce, který ji odsoudil, a socha pohanského boha, snad přímo Dia. Julita už ale hledí do jiné budoucnosti. Ohlašuje ji světlo náhle rozsvěcující objemy ponuré scény a anděl s korunou mučedníků a palmovou ratolestí.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma