Kostel historického sídla římské university je zasvěcen patronu právníků, sv. Ivovi. Tento mimořádný muž se narodil r. 1253 v bretaňském městečku Kermartin u Treguier. V Paříži vystudoval filosofii, teologii a právo. Právě poslední z předmětů si jej získal nejvíc, pokračoval proto ve studiu práva v Orleans. Už tehdy vynikl dokonalou sebekontrolou, pečlivě cvičenou přísným asketickým životem a sebezápory. Po studiích nastoupil jako církevní právník v Rennes a později v rodném kraji v Treguier. Proslavil se jako ?advokát chudých?. Platil ze své kapsy výdaje na spory nemajetných, odmítal úplatky bohatých, navštěvoval ve vězení ty, kdo své pře prohráli, usiloval o řešení sporů mimosoudní cestou. V 31 letech přijal kněžské svěcení a vedle práce právníka se začal věnovat pastoraci. Založil špitál, kde sám pomáhal ve službě pacientům, a položil základ konfraternit, pro právní pomoc chudým. Už na počátku 14. století vznikla o patronu právníků průpovídka:
Sanctus Ivo erat Brito, advocatus et non latro, res miranda populo. (Sv. Ivo byl z Bretaně, advokát a přec ne zloděj, to se hned tak nestane). Zemřel v roce 1303, měsíc po tom, co papež Bonifác VIII. založil římskou universitu. O věhlasu právníka Iva svědčí i jeho brzká kanonizace v roce 1347.
Universitní kostel sv. Iva v Římě patří k absolutním vrcholům architektonického umění. Jeho stavbu svěřil papež Urban VIII. roku 1632 Francesco Borrominimu. Situace, do které přišel nijak nenasvědčovala tomu, že by zde mohla vzniknout perla římského baroka. Kostel vznikal ve dvoře univerzitního bloku, založeného už v posledních letech 15. století. Jeho obnova pak probíhala za Pia IV. a Řehoře XIII. Dnešní stav je do značné míry dílem Giacoma della Porty, z poslední čtvrtiny 16. století. Když přišel k dílu Borromini, bylo potřeba ještě leccos dokončit ve třech traktech univerzitní budovy. Kromě kostela postavil také knihovnu a průčelí obrácené ke kostelu sv. Eustacha. Universita zůstala ve svém starém sídle u Pizza Navona až do roku 1936, kdy byl dokončen mussoliniovský kampus, který jí slouží dodnes. Historické budovy hostí Státní archiv a částečně také úřady Italského senátu.
?Initium Sapientiae timor Domini? (Počátkem moudrosti je bázeň Hospodinova) stojí v kartuši nad středním oknem v průčelí univerzitní budovy. Prostým portálem vstoupíme do vestibulu a dál na podélný dvůr. Na protilehlé straně jej uzavírá prospekt Dellaportovské exedry navazující v pilastrovém řádu na rytmus pilířových arkád dvora. Nad ním ale vystupuje tambur kupole, která přes všechny důmyslné analogie nemá žádné srovnání.
Základní kámen kostela byl položen 26. ledna 1643, o dva roky později už byla osazena lucerna. Krytina střechy z olověných desek byla položena v roce 1648. Se štukovou výzdobou interiéru se začalo až rok před vysvěcením kostela (1659). Chrám vysvětil 14. listopadu 1660 papež Alexandr VII. V kostele, zasvěceném patronu advokátů, sv. Ivovi, přitom uložil relikvie mučeníka Alexandra, nalezené v Prisciliných katakombách (dnes vráceny na původní místo).
Základem půdorysu kostela sv. Iva jsou dva rovnoramenné trojúhelníky. Žádný z nich však není plně přiznán. Vrcholům prvního architekt opsal půlkruhy z poloviny druhého. Ten naopak z vrcholů vytyčuje kružnicí úsek stěny konvexně vypjatý do vnitřního prostoru. Tento hádankovitě znějící popis představuje nemenší rébus i v praxi. Interiér chrámu vymezuje dynamický rytmus zakřivených i přímých zdí, ve kterém neplatí jednoduchá osová symetrie. Díky tomu je návštěvník nucen zvednout zrak. Teprve pohled vzhůru totiž dovolí, alespoň trochu se zorientovat v prostoru. Marně by tu kdokoli hledal potvrzení tezí o pompéznosti baroka. Borromini pracuje jen s bělostnými štuky, světlem a architektonickým tvarem. Nad korintskými pilastry obepíná prostor jemně šrafované kladí. Hladký pás vlysu a drobná zastíněná římsa vyvolávají dojem, jakoby půdorys kostela byl znovu založen ve vzduchu. Nad tím vším se zdvíhá klenba, která je dokladem Borrominiho technické bravury. V jejím složitém tvaru musel mimo jiné dokázat přechod od konvexního ke konkávnímu průběhu. Také v dolní etáži odlehčuje plochu zdí rytmus nik, tribun a vstupy, které opět nezapřou Borrominiho obdiv ke gotické architektuře. V Sant´Ivo alla Sapienza se ale snoubí obojí, římská práce s plochou stěny, klenební umění a smysl pro ornament, které Borromini pečlivě studoval na antických ruinách z císařské doby, a gotický smysl pro skeletovou konstrukci, který získal v mládí při prvním školení na severu Itálie.
Originální rozvrh kostela i jeho důmyslná výzdoba provedená v bílém štuku inspirovaly a dosud probouzí nejrůznější interpretace. Hlavním motivem, na kterém se téměř všichni shodují, je oslava Božské moudrosti, v návaznosti na dedikaci římské university ?La Sapienza?. Půdorysný šestiúhelník a často opakovaný motiv šesticípé hvězdy odkazují k Šalomounovi, trojúhelníky k tajemství Nejsvětější Trojice. Do řádu Nejvyšší moudrosti se hlásí moc církevní i světská, papežské tiáry i královské koruny, ještě výš jsou umístěny palmy mučedníků. Nade vším však je plamen lásky, Caritas. Ten přesáhl mimo prostor chrámu. Završuje spirálu lucerny a nad ním je už jen zlatá sféra s Křížem, znamením spásy a svrchované lásky.
Velký oltářní obraz započal roku 1660 Pietro da Cortona. Po jeho smrti v roce 1669 jej vystřídal Giovanni Ventura Borghesi. Cortonovská horní část ukazuje formou obrazu v obraze nebeskou scénu - Krista, obklopeného světci spojenými s římskou universitou. V oblacích mezi anděly se objevuje patron Arcigymnázia, sv. Lukáš; patron lékařů, sv. Pantaleon; patron teologů, papež Lev Veliký; dále Alexandr, jehož relikvie věnoval kostelu jmenovci papež Alexandr VII. a sv. Fortunatus, který byl spolu se svatým Papežem Lvem Velikým patronem první universitní kaple. V dolní části obrazu sv. Ivo přijímá od prostých lidí žádosti o pomoc.
Nezaměnitelně vstoupil do římského panoramatu tvar lucerny kostela sv. Iva. Badatelé ji interpretovali různě: ohnivý sloup, věž moudrosti jako antiteze Babylonské věže, Maják v Alexandrii, nebo, v návaznosti na Danteho popis, hora Očistce. Z architektonického hlediska jde ale předně o domyšlení principu, který je základem Borrominiho koncepce: totiž rotace, vyvolávající dojem nekonečného pohybu. I v tom smyslu může být čtena jako obraz poznání. Na jehož vrcholu však plane milosrdná láska, inspirovaná paradoxem kříže, která proslavila právníka Iva a mnoho dalších, kdo se vydali na cestu moudrosti.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
