Vatikán. Dovolte, abych na závěrem našeho vysílání poblahopřála jednomu z věrných posluchačů naší rozhlasové stanice, ba dokonce s velkou pravděpodobností posluchači nejvěrnějšímu, protože nejdlouholetějšímu: Včera, 21. prosince, oslavil 100. narozeniny P. Karel Exner z Nové Paky
Na kněze byl vysvěcen v roce 1944, ve svých 23 letech - potřeboval k tomu dokonce dispens z Říma, dva roky byl kaplanem v Jaroměři, poté v Horních Šěpanicích od roku 1946 do roku 1950. Odtud byl také odvezen do Želivi:
V Želivě jsem byl rok, v Hájku u Prahy dva roky, pak rok a čtvrt na vojně, a pak krátkou dobu doma, potom jsem chodil do továrny v Zálesní Lhotě do závodu /“Sport” asi dva a půl roku. Celkem šest let mimo duchovní správu.
Vypráví dnes již stoletý P. Karel Exner. Vzpomíná na chvíle, kdy po letech deportace a nemožnosti vykonávat kněžskou službu, dostal přidělenou malou farnost na Vysočině.
„Když jsem byl pozván do Hradce po šestileté pauze, nejprve mně tam dával “kapky” státní zmocněnec, který tam hlídal pana biskupa. Říkal mi, že mi udělali velkou milost, když mi udělují státní souhlas, a že si musím uvědomit, že žijeme v lidově demokratickém státě - že se musím přizpůsobit. Nic jsem na to nedopovídal, nechal jsem ho mluvit. Pak mě vedl k panu biskupovi, aby mi určil nějakou farnost. Pan biskup Mořic Pícha tam byl jako v zajetí a tak jsem mu říkal, že jsem šest let mimo, že bych rád nějakou malou farnost, abych se tak nějak zaběhl. A on mi v tom vyhověl. Dostal jsem opravdu pěknou farnost - Chřenovice, v Posázaví. Byla to pěkná farnost, nezkažená. Většina lidí byli katolíci. Samozřejmě už tam byli také komunisti, ale lidé drželi při sobě - a jak se říká „viděli si do talíře“.
Ve svých vzpomínkách - které natočila Marie Kofroňová - se vrací také k okamžikům, kdy jako se jako mladý kněz ocitl v želivském klášteře, kam v rámci akce “K” byli v padesátém roce svezeni řeholníci a kněží z našich zemí.
“V Želivě to bylo jako v kriminále. Okna byla zamřížovaná, stále jsme byli hlídaní, každý den byl apel, ráno a večer nás počítali. Vozili nás po etapách. Byli tam kněží z Čech, Moravy a ze Slovenska. Když jsme se tam ocitli, nevěděli jsme, co s námi bude, protože nám nikdo nic neřekl. Z chodby bylo okénko do kostela. Tam jsme v neděli mohli nahlédnout, jak tam slouží mše svatá. Bylo to pro nás, kněze, deprimující. Samozřejmě jsem se také snažili dostat hostie a víno. Nacházeli jsme všelijaké cestičky. Tak jsme si sloužili mši svatou tajně. Seděli jsme na posteli a jako patenu jsme měli víčko od konzervy. A mešní formulář jsme měli ještě latinsky, uměli jsme ho zpaměti. Vždycky musel někdo hlídat. Bývalo nás na světnici několik, myslím, že asi deset… Když se někdo blížil, kdo hlídal, dal nám echo.”
Vzpomíná na 50. léta Karel Exner, probošt z Nové Paky, který až do 98 let sloužil v poutním chrámu P. Marie i ve farním chrámu sv. Mikuláše. A dodnes u svého stolu na faře slouží každý den mši svatou a jeho farníci za ním přicházejí pro pohlazení, dobré slovo – na poděkování. Jménem našich posluchačů - a věřím, že i těch, kdo jsou už na věčnosti, gratulujeme otče Exnere.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
