Nový portál Vatikánského rozhlasu

K tomu nejcennějšímu, co náleží do obrazu českého adventu a Vánoc, patří hudba českých mistrů, zimní motivy grafik a básní Bohuslava Reynka a idylické venkovské zasněžené scenérie obrazů Josefa Lady. Na nich ještě existuje lidská pospolitost a krajině dominuje kostel. Mnohé se od těch dob změnilo a v nižších středoevropských končinách postrádáme už i sníh. Existuje však v našich novodobých dějinách  jedna adventní událost, která se do duše národa vepsala velice expresivně, podivuhodně a  tajemně. Událost, která je neodmyslitelně spojená s místem i dějinnou chvílí a současně vystupuje nad horizont, jako něco mimořádného a symbolického. Jako kdyby ona událost v našem vyhlížení příchodu Pána odkrávala ještě další rozměr adventu.

Píše se konec roku 1949. Zasněžená Vysočina, mrazivé ráno třetí neděle adventní. V malém kostelíku v zapadlé obci Číhošť kněz Josef Toufar z kazatelny právě zakončuje svoji homilii, znovu se vrací ke slovům Jana Křtitele „uprostřed vás stojí, kterého neznáte“ a pokračuje metaforickým obrazem: „Zde, ve svatostánku, kde je náš Spasitel, žije, bije a nás hříšníky čeká milosrdné srdce Spasitelovo.“ V té chvíli, za knězovými zády, se na oltáři podivuhodně rozkývá padesáti centimetrový oltářní křížek, třikrát se vychýlí doprava a doleva v úhlu až padesáti stupňů  a zůstane zvláštně vychýlen a přetočen směrem ke kazatelně. Pohybu kříže si všimlo dvacet svědků z různých míst v kostele a svoji výpověď později potvrdili i před státními prokurátory. Místní kněz, sedmačtyřicetiletý Josef Toufar, tedy pohyb neviděl a dozvěděl se o něm až druhý den ráno. Tímto podivuhodným okamžikem začíná   nejen příběh číhošťského kříže, který o pár týdnů později komunistická propaganda nazve „takzvaně Číhošťský zázrak“, ale je i prologem martyria  nevinného venkovského kněze, jedné z prvních obětí komunistického režimu u nás.

Zpráva o pohybu křížku – přestože se jednalo o zapadlou oblast a ve vsi byl jediný telefon -  se rychle rozkřikla po celých Čechách i na Slovensko a z Číhoště se na počátku roku 1950 začalo stávat poutní místo. Zájezdy, zbožní i zvědavci nepřestávali přijíždět, modlit se i okukovat, několik fotografů zkroucený křížek nasnímalo, členové SNB místo ohledali. Nic podezřelého nalezeno nebylo, křížek dál stál na oltáři vychýlen. Jak celou událost vnímal sám pater Toufar? Zájmem veřejnosti je zaskočený a k výkladu pohybu opatrný. Očekává, že biskup bude jmenovat odbornou církevní komisi, která záhadu důkladně prozkoumá. Přičemž zdůrazňuje: „Zatím můžeme konstatovat čistě jen věc. Že Bůh ukázal, že je skutečně, že je mezi námi, že kněz musí si býti vědom svého posvátného úřadu, že právě při slovech „zde je ve svatostánku“ dal vychýlením svatého kříže souhlas, že je to pravda. Je to pro náš kostelíček veliká milost Boží. Hlavně, aby si každý dal do pořádku své srdce a duši a pak se nemusí bát ani zlého.“ Tolik Josef Toufar. Krutou dohru známe. Po pár týdnech přešlapování státní aparát rozjíždí zbrkle drtící akci, na kterou kladou špičky komunistického aparátu velký důraz  –  využít této příležitosti k vypořádání se s nepřítelem číslo jedna -  katolickou církví, a ukázat světu křesťanské náboženství jako podvodné opium pokrokového lidstva. Kněz měl být představen jako ubohý a zvrhlý inscenátor, který na popud papeže a biskupa tahá za drátky a hýbe křížkem a tím tahá za nos i obec věřících. Připravuje se první velký monstrproces a přepadení klášterů. Josef Toufar je surově mučen a nakonec zavražděn. A technikům ze Státní bezpečnosti se nepodaří podvodný mechanismus sestrojit. Propaganda chrlí lži o podvodu a umlácené tělo kněze je zahrabáno pod jiným jménem.

Vraťme se však znovu do III. adventní neděle před jednasedmdesáti lety. Dnes zcela prokazatelně víme, že číhošťský křížek se nehýbal ani pomocí nějakého sestrojeného mechanismu, a  nebyl ani provokací Státní bezpečnosti. Otázka, kterou si kladl básník Jan Zahradníček, však nemizí : „Ale co se to s tebou stalo v Číhošti? / Jako rubáše ždímané v brodech žalu/ zkrouceno dřevo kmene tvého/ tím vychýlením tak náhlým, tak úpěnlivým/ z propasti nahoře do propasti dole.“

V adventním číhošťském kříži je přítomna celá škála motivů, obrazů a metafor. Vyberme pro tuto chvíli alespoň dvě.

Josef Toufar v kázání upozorňoval na to, že Jan Křtitel jako přímý svědek hovoří o příchodu Mesiáše: „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte - ten, který přichází za mnou.“ Jako kdyby říkal – je třeba se vyladit na jeho vlnové délky, abyste ho mohli poznat a přijmout. Janovo svědectví je vážné a ryzí. Ostatně silná svědectví jsou pro nás důležitá, ba i zásadní v každé době. Inspirují a pomáhají orientovat se či se v závažných situacích rozhodovat. A my víme, že Jan Křtitel za svým svědectvím stojí bytostně, celým svým životem a také za to zaplatí životem. Zahlížím v tom spojitost s finále života Josefa Toufara, který se také stal svědkem až na hranici možného a svým životem následoval Jana i Ježíše.

Jinou vrstvou číhošťské události je jedinečné propojení vánoční zvěsti s velikonočním příběhem. Dvou existenciálně vypjatých příběhů. Jako kdyby se v Číhošti odehrály takřka současně, v zrychleném čase. Betlémské jesle, do kterých se má narodit Spasitel, se postupně proměňují v kříž. Tma, okraj světa, vydanost. Podobně o tom píše Reynek v jedné básni z padesátých let: „ Hle, kostra z jeslí,/ už není slámy,/ ven jesle vynesli,/ kříž sám je s námi.“ Onu zvláštní situaci „spojených nádob“ vánočně-velikonočních si uvědomoval i sám Josef Toufar. Jednomu svému příteli tehdy sděloval: „Každou neděli zpíváme po mši 3 sloky sv. Kříži. Zítra při noční adoraci máme také oslavu sv. Kříže.“

Číhošťský kříž se rozechvěl, rozkýval, padal, ale nespadl. Také církev a Boží lid se v následných měsících a letech chvěl a kolísal, procházel temnou nocí kriminálů, koncentráků a ponižování. A zdá se, že ta očistná pouť ještě není u konce.  

Tehdy v adventu, jako dnes – řečeno se Zahradníčkem – se Spasitel blíží, přibližuje a doslova potápí „v prohlubeň běd našich, /a chceš nás obejmout, chceš nás ochránit.“