Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes je první adventní neděle, kterou začíná nový liturgický rok. Církev v něm udává rytmus běhu času slavením hlavních událostí Ježíšova života a dějin spásy. Takto, jako Matka, osvěcuje naši existenciální pouť, podporuje nás v každodenních starostech a usměrňuje k definitivnímu setkání s Kristem. Dnešní liturgie nás nabádá k prožívání adventu, prvního a výrazného období liturgického roku, které připravuje na Narození Páně časem očekávání a doufání. Očekávání a naděje.

Svatý Pavel (srov. 1 Kor 1,3-9) konstatuje, že je třeba čekat. Na co? »Až přijde náš Pán« (v.7). Apoštol vybízí korintské křesťany i nás, abychom soustředili svoji pozornost na setkání s Ježíšem. Pro křesťana je nejdůležitější ustavičné setkání s Pánem, přebývání s Pánem. A přivyknutím na přebývání s Pánem života se připravujeme na setkání a přebývání s Pánem na věčnosti. A toto definitivní setkání přijde na konci světa. Pán však přichází každý den, abychom s Jeho milostí mohli prokazovat dobro v životě svém i těch druhých.

Náš Bůh je Bohem-který-přichází. Nezapomeňme, že Bůh je Bohem, který přichází ustavičně. On naše očekávání nezklame! Pán nikdy nezklame. Možná nás nechá čekat chvíli ve tmě, aby dal uzrát naší naději, ale nikdy nezklame. Pán stále přichází, je vždycky s námi. Někdy se nedá vidět, ale vždycky přichází. Přišel v přesném dějinném okamžiku a stal se člověkem, aby na sebe vzal naše hříchy. Slavnost Narození Páně připomíná tento první Ježíšův příchod v určitém dějinném kamžiku; přijde na konci časů jako soudce všech a přichází každý den navštívit svůj lid, každého muže a ženu, kteří Jej přijímají ve Slovu, ve svátostech a v bratřích i sestrách. Ježíš, jak praví Bible, je u dveří a klepe. Každý den. U dveří našeho srdce. Klepe. Umíš naslouchat Pánu, který klepe, přichází Tě dnes navštívit a klepe na tvoje srdce neklidem, myšlenkou, inspirací? Přišel do Betléma, přijde na konci světa, ale přichází k nám každý den. Bděte, sledujte, co cítíte v srdci, když Pán klepe.

Víme dobře, že život má své výšiny i nížiny, světlá i stinná místa. Každý z nás zakouší chvíle zklamání, nezdaru a zmatku. Prožíváme navíc situaci, poznamenanou pandemií, což v nás budí starosti, obavy a malomyslnost. Hrozí pád do pesimismu, uzavřenosti a apatie. Jak na toto všechno reagovat? Žalmista radí: »Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. V něm se raduje naše srdce« (Žl 32, 20-21). Důvěřivé čekání na Pána skýtá oporu a odvahu v temných chvílích života. A z čeho se rodí tato odvaha a sázka na důvěru? Rodí se z naděje. A naděje neklame, je ctností, která nás vede vpřed, vstříc setkání s Pánem.

Advent odkazuje neustále k naději: připomíná nám, že Bůh je přítomen v dějinách, které vede k jejich cíli a plnosti, jímž je Pán Ježíš Kristus. Bůh je v dějinách lidstva přítomen, je „Bohem-s-námi“, Bůh není vzdálený, je vždy s námi a často klepe na dveře našeho srdce. Bůh putuje po našem boku, aby nás podpíral. Pán nás nikdy neopouští, provází nás v našich životních peripetiích, aby nám pomáhal objevit smysl této pouti, význam všednosti a naplňoval nás odvahou ve zkouškách a bolestech. Uprostřed životních bouří nám Bůh stále podává ruku a vysvobozuje nás z ohrožení. V knize Deuteronomium je krásná pasáž, kde prorok říká lidu: »Kterému národu by byli bohové tak blízko, jako jsem já tobě?«  (srov. Dt 4,7). Žádnému, pouze my máme tuto milost mít Boha blízko. Očekáváme Boha, doufáme, že se ukáže, ale také On doufá, že my se ukážeme Jemu!

Nejsvětější Maria, žena v očekávání, ať provází naše kroky v tomto novém liturgickém roce, který začínáme, a pomáhá nám uskutečňovat poslání Ježíšových učedníků. Co je tím posláním?  Podávat důvody naší naděje (srov. 1 Petr 3,15).

Přeložil Milan Glaser