?Uvidí Syna člověka, jak přijde v nebeských oblacích...? Kdopak na to myslí? Ve středověkých kostelích jsou obrazy posledního soudu na zadní straně nad východem, ale lidé se na ně nedívají. Kazatelé se tomu tématu také dnes vyhýbají, ačkoli to dříve bývalo jedno z hlavních témat postních a exercičních promluv. Tento postoj se stal také předmětem diskusí mezi východní a západní církví. Obviňuje se západ, že ztratil smysl pro eschatologismus, tj. pohled na konečný cíl člověka, a že se tuze soustřeďuje jenom na dnešek. Když se v 19. století začali němečtí protestanté zajímat o ruské pravoslaví, nemohli se vynadivit, že je tam úplně jiný postoj ke světu. Píše například von Harnack, že je ruská církev typickým příkladem náboženství, které se přesunulo z tohoto světa na onen svět, že se ?sotva dotýká nohama země?, že chce jenom ?předem vychutnávat nebeský život?.

Vznikla z toho i vzájemná obvinění. Východním křesťanům se vytýká, že ztratili zájem o sociální spravedlnost na zemi. Oni zase naopak obžalovávají západ. První křesťané, jak říkají, žili v očekávání druhého příchodu Spasitele na zemi, modlili se: ?Přijď, Pane Ježíši Kriste, přijď brzy (Ap 22, 20)!? Ale západní církev z toho udělala dies irae, den hněvu, bídy a strachu. Proto se celá vrhla k činnosti, aby se vybudovalo Boží království na zemi už nyní, v tomto přítomném světě.

Jsou-li tu mezi křesťany dvě protichůdná mínění, je to známka, že jsou obojí částečná a že se musí navzájem doplňovat. Můžeme při této příležitosti vzpomenout i jinou diskusi, která se rozvinula na jednom teologickém kongrese v otázce mariologické, konkrétně v otázce neposkvrněného početí Panny Marie. Bylo nebezpečí, že se polemika zvrhne v hádku. Ujal se tedy slova jeden z umírněných a pokusil se o načrtnutí syntézy. Vyšel z psychologických předpokladů. Prohlásil, že západní člověk je zásadně technický. Cokoli se stane, hned se ptá, kde to má příčinu, aby se to dalo napravit. Nesvítí světlo, hned zkontroluje žárovku, pojistky. Východní člověk reaguje jinak. Něco se přihodilo. Zamyslí se nad problémem, kam to povede a jaké to bude mít následky. Tento dvojí postoj neopustí lidi ani v teologii. Jak východní tak i západní církev vyznává, že Panna Maria je plná milosti, naprosto čistá od hříchu. Západ se ptá: Kde to má první příčinu? Odpoví: V prvním vyvolení Božím od samého počátku. Východ se zajímá o to, jaké to bude mít následky, proto slaví jako největší mariánský svátek Nanebevzetí Matky Boží, zatímco na západě raději slaví Neposkvrněné početí. Jde tu tedy o začátek a konec téže reality a obojí patří k sobě, je neoddělitelné. Podobný dvojí postoj je tedy i k otázce celé historie světa. Buď se ptáme, co máme dělat nyní, abychom jej očistili od hříchu, nebo se zamyslíme nad tím, jak bude svět vypadat na konci, až bude očistění dokonáno.

Otázka konce světa tedy patří ke křesťanské víře. Přesto však má tzv. eschatologismus různé odstíny. Ve vývoji světa má velký význam tajemství kříže. Předpovědi o konci světa tedy mluví o velikých katastrofách, které mají přijít dřív, než bude vzkříšení mrtvých. Kazatelé rádi rozváděli tyto katastrofy, aby vzbudili spasitelnou bázeň Boží a aby ukázali marnost všeho toho, oč se lopotíme. Stavíš domy? Počítej s tím, že to jednou všechno zničí světový požár! Je známa jedna ikona z prostředí tzv. starověrců. Je tam vymalován apokalyptický anděl, který hlasem trouby zapaluje celý svět. To, co bylo slovem Božím stvořeno, bude i na rozkaz Boží zase zničeno.

Na první pohled se zdá, že to odpovídá předpovědím a hrozbám, které čteme v Písmu. Ale je to tak jednostranné, že to můžeme nazvat heretickým. Kdyby to odpovídalo pravdě, nebyly by celé dějiny světa a stvoření samo k ničemu. Mluví-li Písmo o katastrofách, ty jsou vždycky ve znamení kříže, kříž pak předchází vzkříšení. Písmo mluví o ohni, který sežehne všechno, co bylo ve světě zlé, oheň, který spálí hřích. Podle listu k Židům (10, 27) zničí ten oheň všechnu vzpouru proti Bohu. Ale bude to oheň očistný, po něm se země zaskví ve své původní kráse.

Vedle tzv. eschatologismu katastrofického se v tradici mluví více o tzv. eschatologismu apokatastickém, tj. o návratu do ráje. Dějiny světa se tu jeví jako cyklus: stvoření světa a ráj, pád v hříchu, očištění a návrat tam, odkud jsme vyšli. V lidovém podání to čteme v legendě našeho věrozvěsta Konstantina-Cyrila. Předtím než přišel na Moravu, šel jako vyslanec cařihradského císaře k Chazarům. Tam jej přivítali hostinou. Ptali se ho však, jakého je původu, aby mu označili správné místo, kde zasednout. Svatý Cyril se představil takto: Můj otec žil v blízkosti nevyššího krále a požíval jeho plné důvěry. Ale on tuto důvěru zklamal, byl tedy vyhnán. A já, jeho syn, jsem ubohý světoběžník, který hledá cestu nazpět. Tvrdí se, že Chazarové tomu přirovnání rozuměli, protože už u nich hlásali víru Židé.

Rozhodně však se tomu máme snažit porozumět my a vidět dějiny světa jako návrat marnotratného syna nazpět k otci. Zhřešil, poznal zlo, ale svým návratem poznal i bezměrnou lásku otcovu, takže nakonec i to poblouzení a neštěstí, které s tím byly spojeny, vyšly k dobrému. Na proroctví o konci světa se nakonec dá aplikovat to, co se zpívávalo při pohřbu jednotlivců: ?V náručí Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas. Kdo by se děsil, kdo by se třás! Po trapné pouti navždy zase domů ?? Svět byl opravdu stvořen jako náš dům a šťastným domovem se má zase lidem stát. Taková je křesťanská víra a naděje.