Nový portál Vatikánského rozhlasu

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Evangelium této neděle (Mt 25,1-13) nás zve, abychom pokračovali v úvaze o věčném životě, započaté o slavnosti Všech svatých a Vzpomínce na všechny věrné zemřelé. Ježíš v něm vypráví podobenství o deseti pannách, pozvaných na svatební hostinu, která symbolizuje nebeské království.

V Ježíšově době bylo zvykem, že se svatby slavily v noci a průvod pozvaných kráčel s rozžatými lucernami. Některé družičky jsou pošetilé – sice s sebou vezmou lampy, ale nikoli olej, zatímco ty moudré si spolu s lampou přinesou také olej. Ženich se opožďuje a všechny dívky zmůže dřímota. Když pak nějaký hlas oznámý, že zakrátko ženich přijde, pošetilé družičky teprve v tu chvíli zjišťují, že nemají dostatek oleje a prosí o něj ty moudré, které jim ale odpoví, že jim ho nemohou dát, protože by pak olej nevystačil pro nikoho. Jakmile se pošetilé dívky vypraví za prodavači oleje, přichází ženich, moudré družičky s ním vcházejí na svatební hostinu, kdežto ty opozdilé čeká odmítnutí.

Je jasné, že nám Ježíš tímto podobenstvím chce říci, že na setkání s ním máme být připraveni. Nejenom na konečné setkání, nýbrž také na malá – malá a velká – každodenní setkání, která mu předchází a pro něž nestačí pouze lampa víry, ale vyžaduje se také olej milosrdné lásky a dobrých skutků. Víra, která nás skutečně spojuje s Ježíšem, „se projevuje láskou“, jak prohlašuje apoštol Pavel (Gal 5,6), a za takovou víru lze označit postoj moudrých dívek. Moudrost a obezřetnost spočívá v tom, že nečekáme na poslední chvíli, abychom opětovali Boží milost, nýbrž činíme tak okamžitě, začínáme hned. „Ano, pak se možná někdy obrátím...“ – „Obrať se dnes! Změň život dnes!“ – „Ano, jistě, ale až zítra“. Je to tak? Takový zítřek nikdy nenastane, začněme dnes. Pokud chceme být připraveni na poslední setkání s Pánem, máme s ním již od nynějška spoluupracovat a konat dobré skutky podněcované jeho láskou.

Víme, že se nám bohužel často stane, že zapomeneme na svůj životní cíl, tedy konečné setkání s Bohem, čímž se vytrácí smysl očekávání a za absolutní se považuje přítomnost. Když se absolutizuje přítomnost, hledí se pouze na ni, a vytrácí se smysl pro očekávání, který je velice krásný. Je tolik nezbytné očekávat Pána, protože nás to též vymaňuje z momentální rozporuplnosti. Když naopak ztrácíme smysl pro očekávání, maří takový přístup jakoukoli perspektivu posmrtného života: vše se dělá tak, jako bychom nikdy neměli odejít na věčnost. Zajímá nás výlučně, jak stále více vlastnit, vyniknout, zařídit se...Jestliže se dáme vést tím, co se nám zdá přitažlivější, co se nám líbí, pokud hledáme vlastní zájmy, pozbyde náš život plodnosti. Neuložíme tak žádnou zásobu oleje do své lampy, která vyhasne ještě před setkáním s Pánem. Máme žít dnes, avšak onen dnešek směřuje k zítřku, k onomu setkání, obtěžkanému nadějí. Pokud naopak bdíme, prokazujeme dobro opětováním Boží milosti, můžeme klidně očekávat ženichův příchod. Nezneklidní nás, že nás Pán může zastihnout i ve spánku, protože jsme každodenními dobrými skutky shromáždili zásobu oleje. Nastřádali jsme ji v onon očekávání na co možná nejdřívější příchod Pána, který přijde, aby mne odvedl s sebou.

Prosme o přímluvu Nejsvětější Pannu Marii, aby nám pomáhala v prožívání činné víry, jako byla ta její. Maria je zářivou lampou, s níž můžeme překonat posmrtnou noc a dojít na velikou oslavu života.

Přeložila Jana Gruberová