Nový portál Vatikánského rozhlasu

Říká se, že vyspělost civilizace lze posoudit podle toho, jak se chová ke svým nejkřehčím a nejslabším členům. A mohlo by se tedy dokonce zdát, že dnešní prazvláštní historický moment, kdy se celá společnost podřizuje drakonickým opatřením ve jménu ochrany několika ohrožených procent obyvatelstva, je jakousi zkouškou dospělosti. Jak už to ale bývá, stačí jen malé odhlédnutí od omletých sloganů k realitě, a objeví se zcela jiný obraz. Nemocnice přeplněné lidmi, kteří nemají kam jít, ačkoli nutně nemocniční péči nepotřebují. Lidé v pečovatelských zařízeních deprimovaní steskem po svých blízkých ještě více než přívaly covidových zpravodajství. Děti ze speciálních škol a jejich rodiny, pro které je zrušení prezenční výuky dramatickým zásahem do každodennosti. Nemluvě o těch, kterým se ve jménu ohleduplnosti, před očima hroutí dlouhá léta budovaný svět.

Žádné státní nařízení však nemůže regulovat vnitřní úroveň naší lidskosti, nedosáhne do komnaty lidského srdce, v níž stojí nejhlubší pohnutky našich činů i nečinností před zracadlem svědomí, nejposvátnějšího místa v člověku, v němž je sám s Bohem (Gaudium et Spes, 16). Záplavy zbytečných informací a obrazů našeho inflačně mediálního životního prostoru dosti rafinovaně užírají momenty těchto vnitřních obrácení, procitnutí, a nabízejí nepřeberná alibi. A uprostřed tolika hlasů nemusí být vždycky na první pohled snadné rozpoznat, kdy se ukazují nové stránky věcí a kdy se naopak jejich podstata zamotává v pavučinách slov. Kde je pokrok v lidství a kde je úpadek. Podívejme se blíže na jedno výročí, osvětlující chování naší civilizace k naprosto nejzranitelnějším – k nenarozeným dětem.

Na začátku tohoto týdne oslavila 99. narozeniny Wanda Poltawská, blízká přítelkyně Jana Pavla II., lékařka a vytrvalá obhájkyně života, svědkyně hrůz totalit 20. století.

Wanda Poltawská (za svobodna Wojtasik) se narodila 2. listopadu 1921 v Lublinu. Po obsazení Polska německou armádou vstoupila, tehdy gymnaziální studentka a vedoucí skautské skupiny, do tajné odbojové organizace. V únoru 1941 byla odhalena, uvězněna a po měsících v lublinském vězení převezena v září roku 1941 do koncentračního tábora Ravensbrück. Stala se vězeňkyní číslo 7709. Ze 40 tisíc polských žen, uvězněných v tomto táboře, přežilo jen 8 tisíc. Wandu čekal jiný osud: stala tzv. „Kaninchen“, tedy vězeňkyní určenou k experimentům na klinice SS vedené doktorem Gebhardem. Přestala být člověkem, stala se pokusným materiálem, musela podstupovat experimenty vyvolávající ohromné bolesti, dovádějící téměř k šílenství. Po osvobození tábora 30. dubna 1945 se Wanda přestěhovala z Lublinu do Krakova, kde potkala mladého kněze Karola Wojtylu a začala s ním splupracovat na obraně života a rodiny.

„Viděla jsem, jak nacisti házejí novorozence do pecí krematoria. Po celý život jsem měla před očima tyto srdcervoucí obrazy… Předsevzala jsem si tehdy, že pokud přežiji, budu studovat medicínu a hájit život,“ vyprávěla v rozhovoru publikovaném v roce 2014 (Wlodzimierz Redzioch, Accanto a Giovanni Paolo II. Gli amici e i collaboratori raccontano, ed. Ares) – a pokračovala -  „V roce 1956 byl v komunistickém Polsku vydán zákon o potratech. Já, jako lékařka, a on, jako kněz, jsme byli tímto rozhodnutím proti životu šokováni. Začali jsme společně pracovat proti tomuto zákonu. Úsilí o záchranu novorozence, nového rozkvétajícího života začalo tehdy a trvalo padesát let, až do konce.“

Autor zmíněné knihy rozhovorů, Wlodzimierz Redzioch, připomíná také genezi potratových zákonů a nařízení. Hitlerovo úsilí o vytvoření nadřazené, čisté a biologicky silné rasy vedlo už v roce 1933 k legalizaci zabíjení nenarozených dětí, u kterých se předpokládala možná postižení. Po dobytí Polska rozvinuli nacisti tzv. „Plan Ost“, který v rámci záměru postupného vyhlazení dobytých národů východní Evropy doporučoval mimo jiné co nejširší podporu antikoncepce a legalizaci potratů na okupovaných územích.

Hitler však nebyl prvním, kdo zavedl potraty do státní legislativy. Prvenství drží Sovětský svaz. Po vítězství bolševické revoluce vydal Lenin 18. listopadu 1920 příkaz, aby byly zrušeny veškeré zákony, které brání umělým potratům. Odhaduje se, že v roce 1928 končilo potratem přes 40% všech těhotenství a v roce 1934 přes 70%. Příklad sovětského Ruska následovaly postupně všechny jeho satelity. V zemích západní Evropy byl legalizován až koncem 60. let.

„Nemám pochyb o tom, že máme co do činění s koordinovanou politikou namířenou proti křesťanským hodnotám, rodině a lékařské etice. – Říká Wanda Poltawská a pokračuje – Samotné hodnoty humanismu jsou již zpochybněny. Arcibiskup Hoser (polský biskup a původním povoláním lékař) prohlásil, že medicína se stále více blíží veterinární medicíně. Je to přirozený důsledek odstranění duchovní sféry z obrazu člověka. Jakmile zůstává jen tělo, je lidství přesouváno do zvířecího světa. Přesto přese všechno, člověk není pouhé tělo, ale duch. Nyní se však o duchu již nemluví,“ říká polská lékařka.

Právě Wanda Poltawská v článku publikovaném u příležitosti 100. výročí narození Jana Pavla II. na stránkách vatikánského deníku Osservatore Romano (vydání z 15. května 2020) vybízela k obrácení smýšlení, aby dnešní lidé pochopili, že každé dítě a každý člověk mají právo na život, neboť jediným Pánem života je Stvořitel, který miluje své stvoření.

22. října, na liturgickou památku sv. Jana Pavla II., polský ústavní soud uznal, že eugenetický potrat není v souladu s ústavou. Odpovídal na žádost předloženou už v loňském roce 119 poslaci, neboť koncept života, který si nezaslouží být žit, je v rozporu s principem demokratického právního státu. V Polsku je tedy umělý potrat dovolen pouze v případech těžkého ohrožení života matky nebo sexuálního násilí.

Následovala vlna demonstrací. Wanda Poltawska se z okna svého bytu kouká na manifestanty s nápisy „Potrat je OK“ a „Toto je válka“.

A možná i nějaké jiné nezúčastněné diváky napadlo, jestli je zapotřebí takhle vířit hladinu společnosti. Vždyť  je to tak všude a kdo nechce nepůjde a kdo chce půjde stejně… a další slovní pavučiny.

Rozostřenost pohledu však není výrazem tolerance, nýbrž krátkozrakosti.