Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní slavností Všech svatých nás církev vybízí zamyslet se nad velkou nadějí, která je založena na Kristově zmrtvýchvstání. Kristus byl vzkříšen a také my budeme s Ním. Světci a blahoslavení jsou nejspolehlivějšími svědky křesťanské naděje, neboť prožili svůj život v plnosti, mezi radostmi i bolestmi, uskutečňováním blahoslavenství, která vyhlásil Ježíš a znějí v dnešní liturgii (srov. Mt 5,1-12a). Evangelní blahoslavenství jsou totiž cestou svatosti. Zastavím se nyní u dvou z nich, tedy u druhého a třetího blahoslavenství.
Druhé praví: »Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni« (v.4). Zdá se, že si tato slova protiřečí, protože pláč není projevem radosti a štěstí. Důvodem pláče a bolesti je smrt, nemoc, morální protivenství, hřích a pochybení: jednoduše každodenní, křehký a slabý život, poznamenaný těžkostmi. Život někdy drásaný, zkoušený nevděčnostmi a neporozuměními. Ježíš hlásá: blahoslavení ti, kdo nad tím pláčí, a navzdory všemu důvěřují v Pána a uchylují se pod Jeho ochranu. Nejsou lhostejní a nezatvrzují své srdce ani v bolesti, nýbrž doufají trpělivě v Boží útěchu. A tuto útěchu zakoušejí už v tomto životě.
Ve třetím blahoslavenství Ježíš praví: »Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví« (v.5). Bratři a sestry, tichost! Tichost je charakteristická pro Ježíše, který o sobě říká: »Jsem tichý a pokorný srdcem« (Mt 11,29). Tiší jsou ti, kdo se dovedou ovládat, nechávají prostor druhému, naslouchají mu a ctí jej v jeho způsobu života, v jeho potřebách a požadavcích. Nemají v úmyslu jej překonat nebo umenšit, nechtějí převýšit a ovládnout všechno, ani vnucovat svoje ideje a svoje zájmy na úkor druhých. Takových lidí si světská mentalita neváží, ale jsou drahocenní v očích Boha, který jim dá za dědictví zaslíbenou zemi, tedy život věčný. Také toto blahoslavenství začíná tady na zemi a dovrší se v nebi, v Kristu. V této etapě života a světa se vysyktuje spousta agresivity. Také v každodenním životě je tím prvním, co z nás vychází, agresivita, obrana. Potřebujeme tichost, abychom pokročili ve svatosti. Naslouchat, mít ohled, žádné výboje – tichost.
Drazí bratři a sestry, volit ryzost, tichost a milosrdenství, svěřit se Pánu v chudobě ducha a v bolesti, zasadit se o spravedlnost a mír znamená jít proti proudu mentality tohoto světa, proti majetnictví, proti zábavě zbavené smyslu a proti aroganci vůči nejslabším. Touto evangelní cestou se ubírali svatí a blahoslavení. Dnešní slavnost, která slaví Všechny svaté, nám připomíná osobní a všeobecné povolání ke svatosti a nabízí nám bezpečné vzory k této cestě, kterou se každý ubírá jedinečným a neopakovatelným způsobem. Stačí pomyslet na nevyčerpatelnou rozmanitost konkrétních darů a osudů světců a světic, kteří nejsou stejní. Každý měl svoji osobnost, kterou rozvinul svým životem ve svatosti. A tak si může počínat každý z nás. Jděme cestou tichosti, tichosti, prosím, a dojdeme svatosti.
Tato nezměrná rodina věřících Kristových učedníků má jedinou Matku, Pannu Marii, kterou ctíme titulem Královna všech svatých, ale která je především Matkou, jež učí každého přijímat a následovat Jejího Syna. Kéž nám pomáhá sytit touhu po svatosti vydáním se na cestu blahoslavenství.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
