Španělská novinářka Carmen Magallón, šéfredaktorka listu “Můj papež” (“Il mio papa”), vedla s papežem Františkem rozhovor o klíčových tématech života během pandemie a jeho návrzích na překonání tohoto krizového období. Shrnutí interview připravil o. Felipe Herrera.
Mít na zřeteli budoucí generace
“Pandemie změnila svět a odstartovala krizi, jejíž průběh nicméně není všude stejný. Buď totiž vývoj vede k lepšímu, nebo k horšímu. Způsob, jakým z krize vyjdeme, závisí na volbách, které během krize podstoupíme. Jaký životní styl zanecháme následujícím generacím? Měli bychom se odpoutat od sebestřednosti, zaměřené na naši přítomnost, a pozvednout zrak k budoucnosti v perspektivě lidstva, které chce zůstávat v čase jako součást stvoření. Musíme se ujmout budoucnosti, abychom připravili půdu, kterou budou druzí obdělávat. To je kultura, již máme za nynější pandemie rozvíjet, podle oné důležité zásady, že krize nás vždy změní, buď k lepšímu, nebo k horšímu.“
Jak se vyrovnat s bolestí? Obětavost světců „odvedle“
„Jak naložit se smutkem lidí, kteří někoho za pandemie ztratili? Pouze tak, že se jim snažíme být nablízku. Je potřebné ticho, blízkost a vynaložení veškerého úsilí k tomu, abychom mohli být s nimi“. (…) „Existuje mnoho svatých „odvedle“, kteří vydávají život ve službě potřebným. Tito lidé se nesnaží nějak „vyklouznout“ z reality, nýbrž potýkají se s problémy a hledají praktická řešení. Bůh chápe tento jazyk a přisvojuje si ho.“
Ochrana života se netýká jen zdraví
„Stojíme před zásadní sociální výzvou, která vyjevuje, nakolik skartační kultura pronikla do našich vztahů. Důležité je, aby se naše snahy o záchranu života netýkaly výlučně zdraví, nýbrž zaměřily se také na lidi odepisované a vyhošťované stávajícím systémem, na lidi bez práce. Nemůžeme proto pokračovat v tomto ekonomickém uspořádání, které se opírá o nespravedlivé základy. Pandemie nás upozornila na to, nakolik jsme uvykli této atmosféře odpisu – odepisují se staří, chudí, dospívající, nenarozené děti, ačkoli každý život má cenu a zaslouží si úctu. Jako společnost bychom se měli udatně utkat s touto kulturou odpisu, která nás trvale ohrožuje. Skartujeme vše, co nás obtěžuje, co se nám jeví zbytečné, co nám brání ve stále větším zisku. Protikladem ke skartační kultuře je kultura vstřícnosti, blízkosti, bratrství. Dnes, více než jindy, se po nás žádá bratrství, abychom dokázali vyhledat druhého člověka – zejména nejslabšího a nejzranitelnějšího, ujmout se ho, pociťovat za něj odpovědnost, protože nemá stejné možnosti jako jiní.
Mimořádná bohoslužba za ukončení pandemie 27. března
„Zpočátku jsem měl strach, že uklouznu, zatímco jsem vystupoval po schodech. Mé srdce se spojovalo s celým Božím lidem, který trpí, v lidstvu, které musí snášet tuto pandemii, a tak jsem si dodal odvahy k další chůzi. Vystupoval jsem po schodišti v modlitbě, modlil jsem se po celý čas a dopřával jsem druhým, aby se modlili. Tak jsem prožil onen sedmadvacátý březen.“ Generální audience bez přítomnosti věřících, za státem vyhlášení karantény, byly pro papeže trpkou chvílí: „Měl jsem pocit, že mluvím k přízrakům. Snažil jsem se vynahradit fyzickou nepřítomnost telefonáty a dopisy. To mi velice pomohlo k tomu, abych si ověřil, jak to všechno prožívají rodiny a společenství“.
Obecné dobro jako měřítko budoucnosti
„Nemám recept na to, jak vyjít z krize, avšak správný způsob můžeme najít, pokud změníme své ekonomické vzorce, začneme od periferií a lidské důstojnosti. K tomu musíme připočíst péči o svět a vesmír, které jsou naším společným domovem. Jedním z klíčů k utváření budoucnosti je mezilidské bratrství, jak je popisuje právě zveřejněná encyklika „Fratelli tutti“. (…) Vakcína proti koronaviru nemůže být majetkem laboratoře, která ji vynalezla, či skupiny zemí, které se za tímto účelem spojily. Vakcína se má stát světovým majetkem, je univerzální, patří celému lidstvu, protože zdraví našich národů, jak nás učí pandemie, je součástí obecného dobra.“
Migranti
„Migrantů se máme ujímat, protože opustili svou vlast, hledají nové obzory, prchají před hladem a válkou. Pomyslete na Sýrii…Pokud se o migranty nepostaráme, zbavíme se velké části lidskosti a kultury, kterou představují. Během celostátní karantény mnozí migranti obdělávali půdu, uklízeli města a pokračovali v mnoha službách, které poskytují. Je smutné pozorovat, že si jich neceníme a neuznáváme je, že nějaká vzdálená a dávno zapomenutá událost se používá k tomu, aby se diskreditovalo mnoho lidí, kteří nás podporují svou prací…Z Libanonu a Sýrie utíkají celé rodiny před válkou, které nikdo nerozumí. Mohou naše země zůstat za takové situace neutrální?“
Chudá církev a naděje v lidstvo
„Mnozí kněží, řeholníci a řeholnice, laici i biskupové se snaží o to, aby dosáhli tohoto cíle – chudé církve. Existuje mnoho krásných příkladů, které si razí cestu“.
„Mám naději v lidstvo, které je schopno reagovat, a to zejména na periferiích, pokud jsou organizované. Rád přemýšlím o duši národů, o jejich kultuře, oné duchovní zásobárně, která jim umožňuje trvalý úspěch“.
„Vydejte se za pronásledovanými národy – Jezídy, Rohingy. Pokud se jimi nebude zabývat celé lidstvo, nemáme naději. Onu naději vycházející z periferií, od těch, kteří byli odříznuti…“
Alergie na digitální média
„Měl jsem alergii na sociální sítě jako nástroje hlásání evangelia…ale už opadla.“
Vydat se po stopách svatého Ignáce
„Rád bych navštívil Manresu, kde svatý Ignác zahájil svou pouť k obrácení, u příležitosti pětistého výročí jeho konverze. Myslím, že obrácení sv. Ignáce je setkáním v srdci a může podnítit naši osobní konverzi i prosbu o dar větší lásky a služby po způsobu Ježíše Krista“.
Přeložila Jana Gruberová
odeslat článek
vytisknout článek
