Florencie. V době sociálního distancování a celé řady nařízení omezujících společenský život, jistě potěší - možná i na dálku - počin hutě florentského dómu Santa Maria Del Fiore. Návštěvníci mohou požádat o výklad a prohlídku jednoho z nejvýznamnějších děl Michelangela Buonarrotiho, Piety Bandini, na níž právě probíhají restaurační práce.
Pieta Bandini patří k pozdním Michelangelovým dílům z let 1547-1555. Na rozdíl od známé vatikánské Piety i jeho vůbec posledního díla Piety Rondanini, kde - byť pokaždé ve zcela jiných výrazových polohách - zachycoval klasické téma matky s mrtvým tělem syna, florentskou Pietu tvoří čtyři postavy: Kristovo tělo podpírají spolu s Marií také Magdaléna a Nikodém, kterému Michelangelo propůjčil svou podobu.
Vasari a Condivi, Michelangelovi životopisci, svorně vyprávějí, že sousoší bylo určeno do římského kostela, na místo, kde si umělec přál spočinout po smrti. Michelangelo jej však nedokončil. Ve chvíli neútěchy se dokonce pokusil o jeho zničení. Poškozené dílo po složitých peripetiích doputovalo z Říma do Florencie. Pieta se ocitla nejprve v podzemí baziliky San Lorenzo, v roce 1722 byla z popudu Cosima III. přenesena za hlavní oltář florentské katedrály a teprve před pěti lety umístěna do nového Dómského muzea.
Probíhající restaurační práce jsou vůbec prvními, jimiž Pieta Bandini prochází. Za celých 470 let její existence nenacházíme v pramenech dokumentaci o žádném zásahu, s jedinou výjimkou Michelangelova přítele, Tiberia Calcagniho, v době velmi blízké vzniku díla (1565). Doloženo je však pořízení sádrové kopie v roce 1882, uchovávané v Gipsotece florentského uměleckého lycea (Liceo Artistico di Porta Romana).
Právě očištění značných sádrových zbytků je věnována první fáze restauračních prací. Dále se bude hledat vhodná technologie k odstranění chromatických změn vyvolaných různými úpravami povrchu carrarského mramoru, aby se obnažily dosud neznámé detaily díla, dokumentující Michelangelovu sochařskou techniku.
(job)
odeslat článek
vytisknout článek
