Stejně jako v minulých dvou dílech našeho cyklu, také dnes zůstaneme v rodině římského senátora Pudenta. Vypravíme se totiž do baziliky zasvěcené sv. Praxedě, Pudentově dceři, nad jejímž rodným domem dnes stojí bazilika dedikovaná její sestře, sv. Pudentiáně. Jak už jsme připomínali, tyto příbuzenské vztahy dosáhly až do novozákonního kánonu. Dalšího sourozence obou sester, Timoteje, legenda ztotožňuje s učedníkem sv. Pavla, zavražděným v Efezu v roce 97.
Stejně jako jméno sv. Pudentiány se i sv. Praxeda objevuje v poutnických průvodcích 7. století, jako římská mučednice uctívaná v Priscilliných katakombách na Via Salaria. V martyrologiích připadal její dies natalis ? den zrození pro nebe, skrze mučednickou smrt ? na 21. července. Akta mučedníků (5.- 6. stol.) vkládají vyprávění o osudech Praxedy do úst kněze Pastora. Ten líčí, jak Praxeda skryla za pronásledování u sebe mnoho křesťanů, úkryt však byl prozrazen a všichni byli popraveni. Praxeda pak v noci těla mučedníků, mezi nimiž byl kněz Semetrius a dalších dvacet dva křesťanů, posbírala a pohřbila v Priscilliných katakombách. V zármutku si pak u Boha vyprosila smrt o několik dní později. Kněz Pastor ji pak pohřbil na stejný hřbitov, vedle otce Pudenta. Přestože dnešní badatelé jsou k vyprávěním toho druhu skeptičtí, jisté je, že kult Pudentiány a Praxedy je velmi starého data. Nechybějí v Depositio Martyrum ze 4. století ani ve starých sakramentářích.
Titulus Praxedis byl jedním z prvních farních kostelů ustanovených v Římě po ediktu milánském. První zmínky o něm se vztahují k roku 491, na nápisu v katakombách sv. Hippolyta na via Tiburtina. Nejstarší kostel přestavěl na konci 8. století papež Hadrián I. (772-795). Velmi brzy, ani ne čtvrt století na to, však máme zprávy o nové stavbě a fundamentis. Papež Paschal I. (817-824) hned po nástupu na Petrův stolec trůn v roce 817 dal přenést právě sem, do svého někdejšího titulárního kostela, 2 300 křesťanských mučedníků ze hřbitovů za hradbami. Jeho počínání mělo praktické důvody ? hroby bylo třeba ochránit před drancováním Langobardů. K nové bazilice, vybudované na uměle vytvořeném podiu, připojil Paschal také konvent pro komunitu řeckých mnichů. Prostorné lodi předcházelo dodnes částečně zachované atrium s arkádovým ochozem k němuž vedlo dlouhé schodiště z Vicus Suburanus, jedné z hlavních uličních os na svahu Eskvilinu.
Rozvrh Paschalovy baziliky je dodnes dobře čitelný. Rozlehlá hlavní loď je více než dvakrát širší než vedlejší lodi, oddělené původně řadami 12-ti korintských sloupů. Za vítězným obloukem navazuje příčná loď, ke které na hlavní ose přiléhá půlkruhová apsida. Zhruba v polovině pravé boční lodi byla postavena pohřební kaple pro papežovu matku Teodoru. Zasvěcená je sv. Zenonovi a dodnes udivuje nádherou mozaikové výzdoby.
Vnitřní prostor baziliky narušilo na počátku 13. století vložení tří příčných oblouků, jejichž pilíře obezdily každý třetí sloup. Oblouky, které měly staticky zajistit stavbu, vnesly do interiéru nový rytmus stěny. Další důležité změny přišly až po Tridentském koncilu, kdy byl titulářem baziliky Karel Boromejský. V rámci posílení eucharistické úcty dal v letech 1565 ? 1568 vyvýšit a vyzdobit presbytář. Na jeho objednávku vznikly také dva balkónky po stranách vítězného oblouku k vystavování relikvií. Měly zdůrazňovat kult mučedníků, svědků a hrdinů víry. Restaurační práce vedené Karlem Boromejským jsou dodnes patrné na přístupových rampách, na vestibulu a hlavním portálu. Z téže doby pocházejí i klenby bočních lodí a sakristie. Původních 24 menších oken hlavní lodi vystřídalo osm větších okenních otvorů, odpovídajících zpevňujícím obloukům. Nad architrávem tak vznikl prostor pro bohatou malířskou výzdobu, provedenou před rokem 1600 na objednávku dalšího z titulárních kardinálů, Alexandra de Medici.
Také poslední z velkých zásahů do podoby chrámu byl dílem titulárního kardinála. V letech 1728 ? 1734 kardinál Ludovico Pico della Mirandola, poslušen rozhodnutím římského synodu z roku 1725, který volal po oživení kultu mučedníků, nechal při pátrání po ostatcích titulární světice takříkajíc obrátit vzhůru nohama boromejovský presbytář. Následná úprava presbytáře s barokním ciboriovým oltářem se zachovala dodnes.
Presbytáři vévodí baldachýn a za ním v průhledu barokní obraz sv. Praexedy sbírající ostatky mučedníků od Domenica Maria Muratoriho. Pozornost ale přitáhne především skvělá mozaiková výzdoba z počátku 9. století, z doby papeže Paschala I. Ten je také vyobrazen na hlavní scéně v apsidě. Otvírá se v ní scéna druhého Kristova příchodu. Kristus se objevuje v oblacích v doprovodu sv. Petra a Pavla, kteří mu představují mučednice Praxedu a Pudentianu. Po stranách scénu doprovází papež Paschal I. s modelem kostela v ruce a s čtvercovým, modrým nimbem, který patří vždy osobám žijícím v době realizace, a po druhé straně některý ze svatých jáhnů, s ohledem na místo snad Zenon. V pásu pod výjevem 12 beránků ve skupinách po šesti vychází z Betléma a Jeruzaléma a kráčí k apokalyptickému Beránku, který stojí na hoře, z níž pramení čtyři rajské řeky. Inspirací mozaiky byla nepochybně výzdoba kostela sv. Kosmy a Damiána na Foru Romanu. Dosvědčuje to i palma s bájným ptákem fénixem, symbolem věčného života, ale také apokalyptická témata na mozaikách oblouku apsidy. Nad nikou je zobrazen trůn Mystického beránka mezi svícny, anděly a symboly evangelistů, doprovázený o něco níž zástupem 24 starců. Nad Vítězným obloukem je znázorněn Nebeský Jeruzalém. V jeho hradbách, vykládaných drahokamy, našli útočiště apoštolové, vedeni na jedné straně Marií a sv. Janem Křtitelem a na druhé straně Matkou Církví. Shromažďují se před Kristem, stojícím o něco výš nad nimi v doprovodu andělů. Průvod uzavírají - rovněž ve vyvýšené pozici - Mojžíš a Eliáš. Celý výjev tak v druhém plánu odakzuje k Proměnění na hoře Tábor. Před branami města jsou zástupy věřících, v branách ale střeží vstup andělé a Petr svírá v rukou klíče.
Další články z podrubriky Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma
odeslat článek
vytisknout článek
