Sýrie. Situace v Aleppu je horší než za obléhání, soudí farář tamního kostela sv. Františka, otec Ibrahim Alsabagh. Exploze v Bejrútu zaměřila mezinárodní pozornost na Libanon, zatímco v Sýrii se nadále válčí a lidé trpí kvůli celé řadě různých krizí – od hospodářské po epidemiologickou. Někdejší průmyslová metropole Aleppo se změnila v trosky a připomíná vybombardovaná města za druhé světové války.
Malé řeholní společenství pěti aleppských františkánů navíc oslabila koronavirová infekce, popisuje otec Alsabagh:
“Virus nás silně zasáhl, téměř všichni se nakazili, dva bratři v jeho důsledku zemřeli a další jsou těžce nemocní. Jako jediný jsem byl ušetřen a mohl jsem proto pečovat o ostatní”.
Kromě toho se farář františkánského kostela, který v Aleppu vydržel i za ostřelování Islámským státem v letech 2012-2016, staral o normální farní život a charitativní práci.
“Veškerý život společnosti je ochromen a zdravotnická zařízení byla za války rozbořena. K tomu připočtěte vysoké ceny, nedostatek léků, cenově nedostupný benzín. Dolehlo na nás mnoho krizí a přišly všechny najednou. Po devíti letech války to znamená skutečně nelidské životní podmínky”.
Rodiny a mladí lidé, kteří si to mohli dovolit, své rodné město opustili a dnes žijí v Evropě či Severní Americe. Setrvali staří, nemohoucí a sociálně slabí obyvatelé. Jak jim můžeme pomáhat?, ptá se aleppský františkán. Především tím, že požadujeme, aby se sami nevzdávali.
“A to je opravdová výzva! Snažíme se udělat vše, co je v naší moci. Dokonce lidi nutíme k tomu, aby si došli za lékařem a dali se vyšetřit, snažíme se jim zaplatit léky, včetně těch, které jsou velmi drahé. Potřebují totiž vitamíny, antibiotika…Usilujeme o to, aby lidé dostávali, co potřebují, i když to pro nás není jednoduché. Nikdy bych nečekal, že budeme v tak těžké situaci, kterou navíc zhoršil virus…”
Hospodářské sankce, uvalené mezinárodním společenstvím, které měly srazit na kolena Assadovu vládu, činí život ještě méně snesitelným.
“Samozřejmě, protože sankce se netýkají politického systému, nýbrž poškozují běžné lidi. Dokonce brání nemocnicím – i těm soukromým – v pořizování vybavení, které potřebují k léčbě nemocných. Naše utrpení nepochybně souvisí se sankcemi, které je nesnesitelně vyostřují. Mám pocit, že situace je dnes horší, než když město obléhaly džihádistické skupiny. Ve zničené a zchudlé zemi lidé nemají práci a ptají se nás: Jak dál? Je to horší než za devíti let války.”
Farář aleppské římskokatolické farnosti na toto utrpení pohlíží duchovně:
“Pár dní po svátku Povýšení svatého Kříže jsme slavili mši svatou na připomínku stigmatizace sv. Františka z Assisi. Považujeme tohoto světce za vzor, který ukazuje, jak brát na ramena tento kříž. Jako církev a Boží lid se snažíme, abychom náš kříž nesli ve vnitřním pokoji a s radostí. Není to jednoduché. Ale díky milosti našeho Pána můžeme své utrpení obětovat – nejenom sami za sebe, nýbrž také za mír v Evropě. Snažíme se nést kříž společně.”
V závěru rozhovoru pro Vatikánský rozhlas se otec Ibrahim na jeho posluchače obrací s naléhavou prosbou:
“Žádám všechny, aby se za nás modlili a pomohli nám v naší další práci. Nejde o to, abychom zlepšovali společenský život, nýbrž prostě o to, abychom měli na chléb, vodu a léky.”
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
