Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle nám prezentuje zázračné rozmnožení chlebů (srov. Mt 14,13-21). Jeho dějištěm je opuštěné místo, kam se Ježíš odebral se svými učedníky. Lidé se však vydali za Ním, aby Mu naslouchali a nechali se od Něho uzdravit. Jeho slova a gesta totiž uzdravují a dodávají naději. Když se den nachýlil, a zástupy lidí byly stále na místě, učedníci, praktičtí muži, vybízejí Ježíše, aby je rozpustil a mohli si tak jít někam opatřit jídlo. On jim však odpoví: »Vy jim dejte najíst« (v. 16). Představme si, jak se asi učedníci zatvářili! Ježíš dobře ví, co se chystá udělat, ale chce změnit jejich postoj, aby neříkali „rozpusť je, ať se o sebe postarají“, nýbrž ptali se „co nám nabízí Prozřetelnost ke sdílení“. To jsou dva opačné postoje. Ježíš je chce přivést k tomu druhému postoji. Ježíš chce touto situací svoje včerejší a dnešní přátele vychovat k Boží logice. A co je Boží logika, kterou zde vidíme? Je to logika starosti o druhé. Není to logika omývání si rukou, odvracení pohledu jinam, nýbrž logika starosti o druhé. Výraz „ať se o sebe postarají“ do křesťanského slovníku nepatří.

Jakmile jeden z Dvanácti realisticky odpoví: »Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby!«, Ježíš řekne: »Přineste mi je sem« (vv.17-18). Vezme jídlo do rukou, vzhlédne k nebi, požehná, láme a rozdává po kouscích učedníkům, aby je podávali. A oněch chlebů a ryb neubývá, stačí pro několik tisíc lidí a ještě přebývá.

Tímto gestem Ježíš projevuje svoji moc. Nikoli však okázale, nýbrž ve znamení milosrdné  lásky, velkodušnosti Boha Otce vůči svým znaveným a potřebným dětem. Bůh je pohroužen do života svého lidu, chápe lidské vysílení a omezení, avšal nedovolí, aby někdo strádal nebo zemdlel. Dává obživu svým Slovem i hojný pokrm k obživě.

Toto evangelní vyprávění lez vnímat také jako odkaz na eucharistii, zejména tam, kde je řeč o žehnání, lámání, dávání učedníkům a rozdávání lidem (v. 19). Za zmínku strojí těsná spojitost mezi eucharistickým chlebem, pokrmem pro život věčný, a vezdejším chlebem, potřebným k pozemskému životu. Dříve než Ježíš obětuje sebe Otci jako Chléb spásy, stará se o pokrm těch, kteří jej následují a kteří se jen proto, aby mohli být s Ním, zapomněli postarat o sebe. Někdy se duch a hmota dostanou do protikladu, ale ve skutečnosti je spiritualismus stejně jako materialismus Bibli cizí.

Soucit a něha, kterou Ježíš projevil zástupům, není sentimentalismus, nýbrž konkrétní projev lásky, jež se stará o potřeby druhých lidí. Jsme povoláni přistupovat k eucharistickému stolu se stejnými postoji jako Ježíš: se soucitem s těmi, kdo jsou v nouzi. Dnešní evangelium říká, že Ježíšovi bylo líto lidí, když spatřil, že jsou v nouzi. Bylo mu jich líto. Soucit není pouze hmatatelný úkaz, nýbrž utrpení prožité s druhými, obtížení se jejich bolestmi. Možná nám prospěje se ptát, zda zakouším soucit, když čtu zprávy o válkách, hladu, pandemii, a spoustu jiného... Je mi líto oněch lidí? Je mi líto lidí, kteří jsou poblíž mne? Jsem schopen trpět spolu s nimi anebo odvracím pohled jinam, „ať se o sebe postarají“. Nezapomínejme tedy na soucit, který je důvěrou v prozřetelnou Otcovu lásku a výrazem odvahy dělit se.

Nejsvětější Maria ať nám pomáhá jít cestou, kterou nám v dnešním evangeliu ukazuje Pán. Je to cesta bratrství, jež je zásadní pro vyrovnání se s chudobou a utrpením tohoto světa zvláště v této vážné chvíli a jež nás dovádí za tento svět, protože je cestou, která začíná v Bohu a v Bohu končí.

Přeložil Milan Glaser