»Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch« (1 Kor 12,4), píše Korinťanům apoštol Pavel. A pokračuje: »A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Bůh« (v.5-6). Rozmanitost-jednota: svatý Pavel vedle sebe naléhavě klade tato dvě slova, jež jsou zdánlivě v rozporu. Chce říci, že Duch svatý je jeden, který spojuje rozmanité, a že církev se zrodila takto: my, rozmanití, jsme sjednoceni Duchem svatým.
Pojďme tedy k počátkům církve, k Letnicím. Pohleďme na apoštoly. Jsou mezi nimi lidé prostí, zvyklí žít z práce svých rukou jako rybáři, a je tam Matouš, který byl studovaným výběrčím daní. Mají odlišný sociální původ i postavení, hebrejská i řecká jména, mírné i vznětlivé povahy, odlišná chápání i vnímání. Každý byl jiný. Ježíš je nezměnil, neuniformoval, nedělal z nich sériové modely. Nikoli. Ponechal jim jejich rozmanitost a nyní je sjednocuje pomazáním Ducha svatého. Sjednocení rozmanitých nastává pomazáním. O Letnicích apoštolové pochopí jednotící sílu Ducha. Uvidí ji svýma očima, až budou všichni tvořit jeden lid, třebaže mluvit budou různými jazyky: Boží lid je tvořen Duchem, který tká jednotu z našich rozmanitostí a dává harmonii, protože Duch svatý je harmonií.
Přejděme k sobě, k dnešní církvi. Můžeme se ptát: „Co nás sjednocuje? Na čem se zakládá naše jednota?“. Také my se lišíme svými názory, rozhodnutími a vnímavostí. Vždycky však existuje pokušení bránit taseným mečem vlastní ideje, o nichž se má za to, že jsou dobré pro všechny, a dohodnout se pouze s tím, kdo smýšlí stejně jako my. To je však víra k našemu obrazu a nikoli ta, kterou chce Duch. Pak by se mohlo mít za to, že nás sjednocuje to, co věříme, a tytéž praktiky, které jsme si osvojili. Existuje však něco mnohem víc: principem naší jednoty je Duch svatý. On nám především připomíná, že jsme milované Boží děti. V tom jsou si všichni rovní, ač rozmanití. Duch přichází mezi nás a mezi všechny naše rozmanitosti a ubohosti, aby nám sdělil, že máme jediného Pána, Ježíše, a jediného Otce, a proto jsme bratři a sestry! Odtud začněme, dívejme se na církev, jak ji vidí Duch, nikoli tento svět. Svět vidí pravici a levici, s tou či onou ideologií. Duch vidí, že patříme Otci a Ježíši. Svět vidí konzervativce a progresisty, Duch vidí Boží děti. Světský pohled vidí struktury, které je třeba zefektivnit; duchovní pohled vidí bratry a sestry žebronící o milosrdenství. Duch nás má rád a ví, kde je pro každého místo v rámci celku. Pro Něho nejsme konfety unášené větrem, nýbrž nenahraditelné kamínky Jeho mozaiky.
Vraťme se k Letnicím a objevíme první činnost církve, totiž zvěst. Nevidíme však, že by apoštolové připravovali nějakou strategii, když byli zavření ve večeřadle, nechystali pastorační plán. Mohli rozčlenit lidi do skupin podle národů, mluvit nejprve se sousedy a potom se vzdálenými, všechno popořádku. Mohli také se zvěstováním trochu počkat a prohloubit mezitím Ježíšovu nauku, aby se vyhnuli rizikům... Nikoli. Duch si nepřeje, aby se Mistrova památka kultivovala v uzavřených skupinách, večeřadlech, kde bychom se s chutí „zahnízdili“. To je ošklivá nemoc, která může vstoupit do církve, když církev přestane být společenstvím, rodinou a Matkou a stává se hnízdem. Duch otevírá, povznáší, pobízí vydat se mimo to, co již bylo řečeno a učiněno, za ohrádku bázlivé a ostražité víry. Ve světě se bez jednolitého uspořádání a vykalkulované strategie neuspěje. V církvi však zaručuje Duch jednotu tomu, kdo zvěstuje. A apoštolové jdou. Jsou nepřipraveni, dávají se všanc, jdou ven. Jsou oživováni jedinou touhou: darovat to, co dostali. Jak je to pěkně řečeno v úvodu prvního Janova listu: »Co jsme přijali a viděli, vám dáváme« (srov. 1 Jan 1,1-3).
Tak začínáme konečně chápat tajemství jednoty, tajemství Ducha. Tajemstvím jednoty v církvi, tajemstvím Ducha je dar. On totiž je dar, který žije tím, že se dává, a takto nás drží pohromadě, činí z nás účastníky téhož daru. Je důležité věřit, že Bůh je dar, který se nebere, nýbrž dává. Proč je to důležité? Poněvadž na tom, jak chápeme Boha, závisí způsob, jakým jsme věřící. Máme-li na mysli Boha, který bere a vnucuje, budeme chtít také brát a vnucovat: obsazovat prostory, dovolávat se důležitosti, usilovat o moc. Pokud nám však leží na srdci Bůh, který je darem, všechno se mění. Uvědomujeme-li si, že to, co jsme, je Jeho dar, zdarma daný a nezasloužený, pak budeme také chtít ze svého života učinit dar. A pokornou láskou, nezištnou a radostnou službou budeme nabízet světu pravý obraz Boha. Duch, živá paměť církve, nám připomene, že jsme zrozeni z daru a rosteme dáváním; nikoli schraňováním, ale dáváním.
Drazí bratři a sestry, pohleďme do svého nitra a ptejme se, co nám brání v rozdávání. Řekněme, že existují tři hlavní nepřátelé daru, kteří se vždycky choulí u prahů srdce: narcismus, sebelítost a pesimismus. Narcismus je zbožňování sebe, libuje si pouze v prospěchu. Narcis si myslí: „Život je krásný, pokud získávám.“ A tak dojde k tomu, že si řekne: „Proč bych se měl druhým dávat?“. V této pandemii je velice škodlivý narcismus, upínání se ke svým potřebám ve lhostejnosti k potřebám těch druhých, neuznávání vlastních křehkostí a chyb. I druhý nepřítel, sebelítost, však představuje nebezpečí. Ufňukanec si denně stěžuje na bližního: „Nikdo mne nechápe, nikdo mi nepomůže, nikdo mne nemá rád, všichni jsou proti mně!“. Kolikrát jen jsme slyšeli takové nářky. A jeho srdce se zavírá otázkou: „Proč se mi druzí nevěnují?“. V nynějším dramatu je sebelítost ohavností. Myslet si, že nám nikdo nerozumí a nezakusil, co jsme zakusili my. To je sebelítost. A nakonec je tu pesimismus. Tady každodenní litanie říká: „Nic se nedaří: společnost, politika, církev...“ Pesimista se na svět zlobí, ale zůstává netečný a myslí si: „Proč vlastně dávat? Je to zbytečné.“. Nyní, v obrovské snaze začít znovu, je škodlivý pesimismus, škarohlídství a omílání, že nic už nebude jako dřív! Takové myšlení zajisté vede ke ztrátě naděje. Těmito třemi idolatriemi – narcismem, sebelítostí a škarohlídstvím - se ocitáme v nedostatku naděje a potřebujeme docenit život, dar, kterým je každý z nás. Proto potřebujeme Ducha svatého, Boží dar, který nás uzdraví z narcismu, sebelítosti a pesimismu, tedy shlížení se v zrcadle, zbožňování lamentací a temnot.
Bratři a sestry, prosme Jej: Duchu svatý, upamatuj nás na obdržený dar. Osvoboď nás od ochromení egoismem a zapal v nás touhu sloužit, prokazovat dobro. Nejhorší na této krizi je totiž pouze drama jejího promarnění uzavřením se do sebe. Přijď, Duchu svatý: Ty jsi harmonie, učiň z nás tvůrce jednoty; Ty, který se ustavičně dáváš, daruj nám odvahu vyjít ze sebe, mít se rádi a pomáhat si, abychom se stali jedinou rodinou. Amen.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
